Při jméně Jiří Stránský se většině národa vybaví román - nebo ještě spíše televizní seriál - Zdivočelá země a téma politických vězňů z doby komunismu. Jiří Stránský byl jedním z mála, kdo zrůdnost minulého režimu vytrvale připomínali. Někdy možná úporně, ale především úspěšně.
Díky němu a díky Zdivočelé zemi - sám jí důvěrně říkal Zdivočelka - se o komunistických krutostech dozvídali i ti, kdo se o historii ani politiku nezajímají. Přesně o to Stránský usiloval. Zdivočelou zemi pojal jako western, který se ovšem neodehrává na Divokém západě, nýbrž na mnohem divočejším východě - v česko-německém pohraničí po druhé světové válce. Proto románu sám říkal "eastern".
Stránský mi to vyprávěl při našem prvním setkání na podzim roku 1990, kdy jsme jednali o vydání Zdivočelé země v Lidovém nakladatelství. Rukopis mi předával ještě skoro konspiračně na stanici metra Staroměstská. Viditelná nedůvěra k redaktorce oficiálního nakladatelství, spjatého s minulým režimem, rázem zmizela, když zjistil, že jsem vnučkou spisovatele Františka Křeliny, jeho spoluvězně z padesátých let.
Právě pod jeho vlivem - a také dalších vězněných autorů, jako básníka Jana Zahradníčka, historika Zdeňka Kalisty, prozaika a překladatele Josefa Knapa - se Jiří Stránský rozhodl psát, stát se spisovatelem, i když osud jeho o generaci starších spolumuklů jej od tohoto záměru měl spíš odradit, jak sám vzpomínal.
Na uskutečnění svého snu musel ale čekat celý život, s krátkou přestávkou na konci přece jen liberálnějších šedesátých let. Tehdy vydal debutovou sbírku vězeňských povídek nazvanou Štěstí. Krátce po vydání však byla stažena z prodeje a nakonec sešrotována.
Nezapomínat na oběti ani viníky
Život Jiřího Stránského rozhodně nebyl vyplněn jen čekáním. V roce 1960 po propuštění z vězení, kde strávil sedm let, odsouzený v politickém procesu za údajnou velezradu, se oženil s Jitkou Balíkovou a narodily se jim děti - syn Martin a dcera Klára.
Manželství a rodiny si cenil nade vše ostatní, snad i víc než literatury. Žil rodinou, ale živil se různě: byl kopáčem, pracoval u benzinové pumpy, krátce dělal asistenta na Barrandově, působil jako technik a později dramaturg Státního souboru písní a tanců.
V polovině sedmdesátých let byl uvězněn znovu, tentokrát za údajné machinace. V obou případech byly důvody samozřejmě zástupné: Stránského, potomka prvorepublikového předsedy vlády se šlechtickou krví, komunistický režim vnímal jako třídního nepřítele a snažil se zničit celou jeho rodinu.
Po roce 1989, ve věku téměř šedesáti let, kdy už mnozí odcházejí do důchodu, na Jiřího Stránského teprve čekal jeho opravdový životní úkol: říct pravdu o naší minulosti. Vlastně ne říct, napsat. Abychom my i ti, kdo přijdou po nás, věděli, co komunismus způsobil a že nesmíme zapomínat na jeho oběti - ani na viníky.
Stránský neuznával pomstu a nenávist, ale ani bagatelizaci minulých vin. Sám říkal, že estébáka vycítí na několikametrovou vzdálenost, protože mu z něj naskakuje husí kůže. To byla hořká vězeňská zkušenost a my z jeho knih a filmů víme, jak ji získal - bitím a mučením. Čas odpuštění může nastat až poté, co se řekne pravda a když viníci doznají své viny.
Druhý život po revoluci
V polovině devadesátých let Česká televize chystala podle Zdivočelé země televizní seriál a Jiří Stránský mi ji znovu nabídl k vydání. Tentokrát už v nakladatelství Hejkal, které jsme s manželem krátce předtím založili, a hlavně rozšířenou o druhý díl, román Aukce. V něm děj dovedl až do současnosti, do poloviny devadesátých let. Aukcí z názvu je míněna aukce dostihových koní, uspořádaná na počest životního jubilea hlavního hrdiny Antonína Maděry.
Po Zdivočelé zemi a Aukci, které vyšly v jednom svazku roku 1997, u nás pak Jiří Stránský v rychlém sledu publikoval mnoho dalších knih: sbírku vězeňských povídek Štěstí, ve třetím vydání rozšířenou o několik nových povídek (1998), básně z kriminálu Za plotem (1999), novelu Přelet (2001) nebo čtyři novely odehrávající se od druhé světové války po současnost a nazvané Tichá pošta (2002).
Dále přišly dojímavá novela Stařec a smrt (2007), v níž jako by předpověděl smrt své manželky Jitky, generační román Oblouk (2009), novela Tóny (2012) a naposledy roku 2013 skvělá novela Balada o pilotovi, která vychází ze skutečného příběhu autorova tchána, pilota Karla Balíka. V roce 2005 jsme také publikovali velký knižní rozhovor Jana Lukeše s Jiřím Stránským nazvaný Srdcerváč.
Jiří Stránský rovněž napsal několik knih pro děti, které vydával v nakladatelství Meander - Povídačky pro moje slunce (2002), Povídačky pro Klárku (2004) a Perlorodky (2005). Nejnověji, několik týdnů před smrtí, mu nakladatelství Argo vydalo novou verzi Štěstí s navazující povídkovou knihou Štěstí napodruhé.
Mnoho děl Jiřího Stránského nadto bylo zfilmováno, většinou podle jeho vlastních scénářů.
Jiří Stránský nikdy nevstoupil do politiky, ale jeho komentáře, sloupky, rozhovory a veřejná vystoupení významně ovlivňovaly veřejný život. A také besedy ve školách - ty považoval za podstatné a jezdil na ně i tehdy, kdy už mu to lékaři kvůli zdravotnímu stavu nedoporučovali.
Nikoho nevylučovat z diskuse
Méně známé je jeho působení v PEN klubu, světové organizaci spisovatelů, jejímž hlavním posláním je obrana svobody slova. Jiří Stránský byl po dobu čtrnácti let, od roku 1992 do roku 2006, předsedou Českého centra PEN klubu. Hlavně jeho zásluhou PEN klub získal viditelné místo ve zdejším veřejném životě. Díky jeho velkorysosti, otevřenosti a vstřícnosti, ale také neústupnosti při jednání s úřady a politiky.
Jiří Stránský byl jedním z nejoblíbenějších členů nejen českého, ale také světového PEN klubu. Mnozí zahraniční spisovatelé dodnes s dojetím vzpomínají na světový kongres, který roku 1994 organizoval v Praze. Měl motto Spisovatelé a tolerance a Stránský na něj přivedl mnoho světových literárních hvězd - za všechny jmenujme amerického dramatika Arthura Millera, německého romanopisce Güntera Grasse či anglického autora s českými kořeny Toma Stopparda.
Kongresu se zúčastnili i dva čeští členové PEN klubu, kteří tehdy zastávali významné funkce: prezident Václav Havel a premiér Václav Klaus. Premiérovo vystoupení bylo přijato dosti rozporuplně, což zřejmě bylo jeho záměrem, ale Jiřího Stránského by ani nenapadlo vylučovat z diskuse někoho, s jehož názory nesouhlasí. Názorové neshody u něj nikdy nepřerostly do osobní roviny. Už v kriminále se naučil, že nenávist a pomstychtivost jsou cestou do pekel.
Cesta Jiřího Stránského vedla do nebe. Do toho nebe, na něž se mnoho dlouhých let mohl dívat jen zamřížovaným okénkem vězeňské cely.
Autorka je spisovatelka, zakladatelka Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě a ředitelka nakladatelství Hejkal
