Praha - Brendan Kiely je učitel na soukromé střední škole v New Yorku a nedávno mu v nakladatelství Argo vyšel v překladu Markéty Musilové prozaický debut Zimní evangelium. V knize píše o zneužívání dětí kněžími na východě Spojených států a o komunitě bohatých lidí, kteří před problémem zavírají oči.
Církev na jeho knihu nereagovala, což Kiely bere jako plus a je přesvědčený, že si z minulých skandálů vzala ponaučení. "Některé knihovny tu knihu ale odmítly, přijde jim nevhodná k tomu, aby ji tam měly a půjčovaly," říká.
Brendan Kiely navštívil se svou ženou nedávno Prahu a poskytl Aktuálně.cz rozhovor.
Aktuálně: V Česku vyšla před dvěma lety kniha Štěně bez oušek, v níž autor popisuje, jaké to je, dospívat s vědomím toho, že je pedofil… Tahle kniha vychází z životní zkušenosti. Co vaše Zimní evangelium? Je v něm nějaká vlastní zkušenost?
Brendan Kiely: Nikdy jsem nebyl zneužit. Nemám žádnou podobnou zkušenost, jakou má hlavní postava knihy Aidan, ale udělal jsem kolem tohoto tématu velmi kvalitní výzkum. Začal jsem s ním, když noviny Boston Globe odhalily velký skandál ututlávání zneužívání v církvi.
A.cz: Jak tahle zpráva ovlivnila lidi kolem vás?
Samozřejmě to hodně ovlivnilo celou společnost, v níž jsem vyrůstal – pocházím z katolické komunity. Všichni už předtím věděli, že došlo k nějakému zneužívání pedofily, ale nikdo nevěděl o tom, kolik se toho ta instituce pokusila utajit. A mě napadla velká etická otázka „jaká instituce něco takového dokáže“? Boston Globe se také dostal k dopisům, které si lidé psali s církví, k dopisům, které posílali rodiče kněžím, k dopisům, které psaly děti (v té době už byly dospělé) kněžím, kteří je zneužívali… Tohle všechno jsem použil jako základ pro svůj výzkum.
A.cz: Co jste tím výzkumem sledoval?
Zajímal jsem se jenom o to, jak může instituce a člověk zradit důvěru dětí a jejich rodičů, ale také jsem se zabýval tím, jak společenství a hlavně zneužité dítě přetvoří kvůli takovéto děsivé zkušenosti svou definici lásky. Takže pro mě není Zimní evangelium jenom tragickým příběhem zrady, ale zamýšlím se také nad tím, jak svět, který se válí v bahně, vyroste a jak se s takovou zkušeností vyrovná.
A.cz: Jak vlastně pohlížíte na pedofily?
Věřím v to, že každá osoba má mít svou důstojnost. Pedofilové jsou součástí společnosti a my to musíme pochopit, vyrovnat se s tím a pracovat s tím. Ale musí tam samozřejmě fungovat to, že nesmí zneužít důvěry dětí. Dítě nemůže říct pedofilovi „ano“. Společnost v USA samozřejmě pedofily démonizuje a dívá se na ně svrchu. Vystrnaďujeme je. Chováme se k nim jako k příšerám a říkáme jim „Běž odtud, zalez do rohu a už nevylejzej“, děláme z nich monstra, ale přitom to jsou normální lidské bytosti. Mám pocit, že lidé prostě chtějí vidět jenom to, že tady ten je hodný a tenhle zlý – černá a bílá, nic mezi tím. Vím, že jen zlomek pedofilů sexuálně zneužije dítě.
A.cz: Když jsem vaši knihu začal číst, měl jsem pocit, že první kapitola je trochu salingerovského ražení. Tón, úvodní kapitola, postava…
To jsem rád, že jste si toho všiml. Román Kdo chytá v žitě J. D. Salingera byl jednou z mých hlavních inspirací. Další knihy, které mě dost inspirovaly, byly Pevné pouto a Frankenstein, což je jedna z mých nejoblíbenějších knih vůbec.
A.cz: Hlavní postava, Aidan, si v první kapitole chce místo večírku jít číst do pokoje právě Frankensteina. Sám sebe považuje nebo si o sobě myslí, že je zrůda.
Ve Frankensteinovi je ono stvoření, které je považované za monstrum, vlastně víc člověkem než ti, kteří ho stvořili. A Aidan sám sebe začne považovat za monstrum, protože je obětí zneužití. Nikdo nechce vědět, že je obětí zneužití, dělají, že se to nestalo. Lidé mají pocit, že to, co se stalo Aidanovi, na ně přeskočí, že tím budou také nakaženi, že to nakazí společnost. Skutečnými monstry jsou ale samozřejmě doktor Frankenstein a otec Greg, kteří stvořili své oběti a formovali jejich budoucnost.
A.cz: Někde v knize jsem četl větu, že dítě ztrácí takovým zážitkem budoucnost.
Ti kněží je pronásledují. Děti jsou takovým zážitkem okradeny o možnost samy vyrůst, dospět. Pronásleduje je to celý život. Nemají možnost vyrůst jako, nechci říct nevinné, protože v to slovo nevěřím, ale jako ostatní lidé. Takže jsou touto vzpomínkou pronásledovány celý život, jejich budoucnost je tím ovlivněna.
A.cz: Vidíte problém ve špatné komunikaci mezi lidmi, kteří se nedokážou s něčím takovým vyrovnat a radši to v sobě dusí a předstírají, že se něco takového neděje?
Aidanův příběh jsem záměrně zasadil do města, které je hodně bohaté. Nikdy jsem ho v knize nepojmenoval, ale komukoli, kdo se mě zeptá, říkám, že to má být Greenwich Connecticut, kde přebývá špička smetánky z New Yorku, když chce vypadnout z města. A zasadil jsem to tam proto, že dost často slýchám hroznou kravinu „peníze nás ochrání“. Jo, peníze nás neochrání. A já jsem se tímhle pokusil udělat metaforu k 11. září, protože USA byly dost pokrytecký a mysleli jsme si, že nás peníze ochrání. A pak se stalo 11. září a stalo se to vlastně u nás, na našem písečku, všichni to viděli a byli toho svědky. A to zneužívání kněžími nás zasáhlo podobně, odehrávalo se to přímo před našima očima a nikdo s tím nic nedělal…
A.cz: Vracíme se tedy k té špatné komunikaci v rodině a mezi lidmi vůbec. Nevnímání…
Ano. Já to vidím dost často v soukromé škole v New Yorku, kde učím. Vidím tam ty žáky, o které se jejich bohatí rodiče nezajímají. Neposlouchají své vlastní děti a pak to samozřejmě může vést k rozpadu rodiny, určitých hodnot, lidé se rozvádějí, což je někdy velmi správné rozhodnutí a pro dobro všech. Nejenže neposlouchají své děti, ale ani sami mezi sebou nemluví…
A.cz: Stále trochu nechápu, v knize to moc akcentované nebylo, jak někdo začne tak hluboce důvěřovat druhému člověku jako Aidan otci Gregovi.
Otec Greg ví, že Aidan je osamělý, ví, že se jejich rodina rozpadá, ví, že Aidan má problém najít si přátele ve škole, tak mu začne říkat „Mně můžeš věřit, tady jsem, mně můžeš říct všechno, cokoliv“. Tohle je něco, co Aidan hledal. Hledal někoho, kdo by mu naslouchal. Aidan je za to rád. Otec Greg je jediný, kdo se o něj zajímá, kdo se zajímá o to, co cítí a co si myslí. Pořád jsme u špatné komunikace.
A.cz: To, co popisujete, je přesně to, co by měl správný kněz dělat.
Kdyby otec Greg zůstal u tohohle, u naslouchání a rad, byl by úžasný kněz. Tohle samotné by byla úžasná podpora pro člověka v nouzi. Ale pak přijde ten zlomový okamžik – té důvěry, kterou mu ty děti vloží do rukou, zneužije. Opakovaně. Umí velmi dobře mluvit, všichni ho mají rádi, všechny okouzluje.
A.cz: Nemyslí si otec Greg tak trochu, že za tím vším je něco, čemu on sám říká láska?
Sám sebe se o tom snaží přesvědčit. Dává sám sobě tolik výmluv a vše si překrucuje a dochází do určitého bodu, kdy si začíná opravdu myslet, že to, co dělá, je jeho láska k dětem. Nebo spíš si myslel, že to, co dělá, byl počátek něčeho jako láska k dětem, ale přetvořil to v něco naprosto odlišného a děsivého. Nemůžeme ale všechno házet jenom na otce Grega nebo na skutečné kněží, kteří se zneužívání dopouštěli. V tomto případě jsou hlavními zločinci arcibiskupové, kteří o tom všem věděli a jen přesouvali ty kněze z jedné farnosti do další a jeden z těch kněží mohl díky tomu zneužít až čtyři sta dětí. Což je fakt děsivé.
A.cz: Jak už jsme řekli, Aidan je z bohaté rodiny. Ale tyto případy zneužívání se většinou dějí chudším rodinám. Proč jste tedy použil bohatou rodinu?
Je pravda, že většina případů, které jsem studoval, se odehrála v chudých rodinách. Jak už jsem ale naznačil, použil jsem rodinu s velkým majetkem, abych dal důraz na to, že to není problém jen chudých lidí. Je to zrada vložené důvěry. Tohle může potkat kohokoli. Stále je to metafora instituce a obyčejného člověka. Naše vláda nás po 11. září zatáhla do zbytečné války a tím zradila naši důvěru. Já jen doufám, že ta metafora funguje.
A.cz: Dost mě překvapilo, že Aidanova matka, když se dozví o tom, co se synovi stalo, nepromluví. Nikomu to neřekne. Mlčí.
Aidanova matka je docela narcis a bojí se, že při zveřejnění toho, co se stalo, ztratí svoje postavení ve společnosti. Pro ni všechno přichází a padá s penězi. Bojí se víc o to, že na ni bude někdo koukat jako na někoho níže postaveného, když zjistí, co se stalo Aidanovi. Proto mlčí a říká si, že je všechno v pořádku, a dělá, že se nic nestalo.
A.cz: Jak reagoval váš nakladatel, když jste jim tuhle knihu předložil?
Všichni v nakladatelství říkali, že jsou dost rádi, že můžou vydat něco takového. Ale vím, že byli hodně nervózní. Velmi nervózní byli. Báli se toho, co po vydání řekne církev, co řeknou rodiče, kterých se to týká, co na to řeknou školy, jestli tu knihu knihovny nezakážou. Ale překvapivě kolem toho nevznikla téměř žádná kontroverze.
A.cz: Jak tedy reagovala církev a média v USA?
Musím říct, že církev si z toho, co se stalo, vzala asi ponaučení, protože k té knize neřekla nic – což je pro ně lepší. Některé knihovny tu knihu ale odmítly, přijde jim nevhodná k tomu, aby ji tam měly a půjčovaly.
A.cz: Četl jsem, že píšete další knihu. O co půjde?
Dokončuju dvě knihy, jedna má vyjít v říjnu a ta další v následujícím roce. Ta první je o dvou teenagerech a odehrává se to po policejních brutalitách v USA. Tahle kniha se jmenuje All American Boys (Všichni američtí kluci). Ta druhá se jmenuje The Last True Lovestory (Poslední pravá lovestory), která je o sedmnáctiletém klukovi, který unese svého dědu trpícího Alzheimerem z pečovatelského domu a vezme ho na cestu přes Státy do Kalifornie do kostela, kde se děda oženil s babičkou. Ani jeden z nich ale neumí řídit, takže přemluví jednu holku, která se chce stát rockovou hvězdou, aby řídila.
