Schopnost dýchat se sólistou, odhadnout jeho nečekané záměry na pódiu, v pravou chvíli se upozadit a naopak virtuózně zazářit spolu s maximální spolehlivostí z něj dělají doprovázeče snů.
Stejně dobře je mu ale v roli sólisty, však si klavír zvolil právě proto, že může obstát jako samostatný nástroj. Jediným důvodem, proč o letos třiačtyřicetiletém Sekerovi není více slyšet a proč se o něj neperou v zahraničí, je zřejmě jeho postoj ke kariéře, k soutěžím a vůbec k životu. V jednom rozhovoru to vyjadřuje následovně: "Dříve jsme si trochu naivně mysleli, že když člověk vystuduje dobrou školu a bude mezi nejlepšími studenty, že potom třeba začnou zvonit telefony. Takhle to samozřejmě v dnešním světě nechodí. Dnes jsou velmi podstatné například soutěže, což je přesně ta kategorie činnosti, která mému charakteru moc nesedí," vysvětluje klavírista, který prý nikdy nebyl soutěživý a v porovnání s jinými profesionálními pianisty se zúčastnil minima klání.
"Vím, že někteří pianisté zvládají navštívit pět šest soutěží ročně. Pak je ale samozřejmě otázka, pokud takhle jezdíte po soutěžích, jak tomu musíte přizpůsobit repertoár. Cvičíte jeden program a tím zabijete v podstatě celý rok," říká Sekera a vcelku otevřeně přiznává, že nedělá vše potřebné pro to, aby za každou cenu hrával co nejvíce sólových koncertů.
Manažera nemá a skloubit rodinný život, koncertování a potřebnou agendu je pro něj občas prý vysilující. "Všem se omlouvám, že odpovídám na e-maily tak pozdě," kaje se muž, jenž bude letos jednou z hvězd Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. Vystoupí tento čtvrtek 29. listopadu v pražském Rudolfinu.
Přísná profesorka a šťastné dítě
Byly mu tři, když o jeho budoucí kariéře rozhodla foukací harmonika, nástroj s klaviaturou, jenž je kvůli pronikavému zvuku mučidlem všech rodičů. Takový dostala Sekerova starší sestra a tříletý prcek na něm začal vyhrávat písničky. Odvedli ho k profesorce Zdeně Janžurové, legendě klavírní pedagogiky.
Jestlipak by dnes třiačtyřicetiletý Sekera přál stejné dětství svým dvěma synkům? "Profesorka Janžurová byla přísná, ale fantastická. Ona učila nejdříve zpívat, vnímat hudbu skrze lidové písničky. Vycházela z toho, že maminka dítěti zpívá, prožívají spolu tu hudební frázi. Teprve poté se dítě má učit noty. Vše bylo přirozené. Ale když se mě ptala, co dělám, než jdu do školy, podotkla, že už bych měl mít dvě hodiny odcvičeno," vzpomíná Sekera, který by prý něco podobného vlastním dětem asi nepřál. "Ale jinak jsem měl šťastné dětství plné hudby a her," doplňuje.
Simultánně s klavírem se učil hrát na housle. "Klavír jsem vždy vnímal jako dominantní, ale všichni říkali, že z hlediska uplatnění mají housle větší perspektivu. Mě však fascinovala samostatnost klavíru, možnost hrát více hlasů. S příchodem na konzervatoř skončilo i cvičení na housle." Není divu, že se setkali a v dokonalé symbióze dodnes vystupují se skvělým houslistou Josefem Špačkem. "Josef mě tak trochu zkoušel, když při přídavku provedl nečekanou věc. Nedíval se na mě, čekal, zda to vycítím. A stalo se," popisuje Sekera jeden až magický moment na společném recitálu. Na jiném, v Rudolfinu při festivalu Pražské jaro, si dokonce s houslistou v přídavku vyměnili nástroje. "Na housle už hraji zásadně jen na Pražském jaru a v Rudolfinu," vtipkuje Sekera.
Amadeus? Epizoda
Díky tomu, že stejně jako salcburský génius hrál na housle i klavír, si jej jako sedmiletého vybrali pro roli malého Mozarta ve Formanově filmu Amadeus. Se svou vrozenou skromností se Sekera při zmínce o této epizodě z roku 1984 ošívá.
"Je pravda, že tahle šestnáctivteřinová událost se táhne se mnou celý život, účast v oscarovém filmu se těžko vymazává ze životopisu. Ten film se mi osobně moc líbí," říká nakonec. "Možná mi jako mladému vadilo, že mě spojují s touhle figurkou, že mohu dosáhnout sebelepších úspěchů na soutěžích, ale stejně to všechno přebije postavička v paruce. No, už jsem se s tím naučil žít. Vždyť je to úsměvné, už mi je přes čtyřicet," kvituje.
Nabízí se otázka, jak by to, co klavírista nazývá "epizodou", dokázal zúročit šikovný americký manažer. Ale protože Sekera žádného nemá, "tak mi to nehrozí", uzavírá.
S kůží na trh
Zdá se, že teď je pro Miroslava Sekeru dobrá doba. Po hudební stránce dozrál v umělce, jehož pokora i sebevědomí jsou v rovnováze. Jeho interpretace překvapují hloubkou a přirozeností. Značný ohlas vzbudilo právě vydané CD, které natáčel živě.
Takto jej hodnotil recenzent Českého rozhlasu 3 − Vltavy: "Samozřejmě obsahuje i nepatrné chyby v podobě nedomáčknuté klávesy v nejjemnější dynamice, někde zakolísá rytmus, řekl bych ale, že v případě Miroslava Sekery jdou tyto detaily spíše na vrub pozitiv než výhrad. Ukazují hráče z masa a kostí, u něhož převažuje obrovský náboj, hudební inteligence a interpretační pojetí, které není repetitivní, šablonovité a mechanické. Nahrávka vypovídá o Sekerovi více než ošetřené blazeované počiny, které mnohdy postrádají osobnější rovinu. Nutno ocenit ještě vynikající zvuk alba, který umožňuje vnímat autentické živé provedení, jako by člověk byl znovu v té chvíli a v tom místě."
Proč se Sekera rozhodl jít s kůží na trh a zariskoval v době přející perfekci? "Přesvědčilo mě moje nejbližší okolí, moji fanoušci," odpovídá. "Prý by byla škoda to nezaznamenat. Trvalo mi to rok a půl, než jsem se rozhodl, ale zpětně to vidím jako dobrý krok. Live nahrávky si cením víc než studiové, tam poznáte skutečného interpreta," odpovídá.
Hovoříme o Janáčkovi, jehož sonáta je na albu zachycena. "Já ho vnímám z hlediska interpretace jako velice těžkého. Mě tedy vždy emočně vyřídí. Není možné zahrát ho 'jen tak'. Je to tak hluboká hudba, že vás strhne." A od Janáčka je krok k české hudbě. Tu ostatně Sekera zařadil na program chystaného recitálu pro Firkušného festival. "Rudolf Firkušný propagoval české skladatele včetně Smetany na světových pódiích. Je to takový můj hold tomuto velkému umělci. Ale také pocta Smetanovi: mám pocit, že v etudě Na břehu mořském a Macbethovi se snažil přiblížit k virtuózním skladbám svého velkého vzoru Franze Liszta a že se mu to povedlo. Snad o tom přesvědčím i posluchače," doufá.
Svůj recitál nazývá v nadsázce "old-fashioned": skladby rozvrhl chronologicky, začíná Scarlattim, pokračuje Beethovenem. "Mám rád změny, cykly složené z drobných skladeb, kdy každá má svůj příběh. Když jsem dostal příležitost zahrát si na takovém festivalu a v takovém sále, rád bych toho ukázal co nejvíc," podotýká.
V Japonsku, tam to funguje
Momentálně je Miroslav Sekera vytížený hraním, sólové recitály střídá s komorními. Učení by ho lákalo, ale z časových důvodů si je dopřává pouze v létě a jen v Japonsku, formou mistrovských kurzů. "Mám Japonsko rád," rozvádí to. "V okamžiku, kdy přistanete na letišti, přestanou existovat problémy. Všechno je naplánované a plány vycházejí. Problém nastává, když zkusíte improvizovat nebo navrhnout plán B. Ale člověk se tam může soustředit jen na svou práci," pochvaluje si japonskou realitu ve srovnání s tou domácí.
Miroslav Sekera
(Koncert je součástí Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného)
čtvrtek 29. listopadu, Rudolfinum
"Hlavním nepřítelem je čas. A od doby, co jsem otcem, je to ještě těžší. Nejdůležitější je mít dobrý rozvrh a ten dodržet. Dost často se mě ptají, kolik hodin cvičím. Jako student jsem u piana samozřejmě trávil mnoho hodin denně, ale s přibývajícím věkem se zvyšuje efektivita a práce u klavíru už mi nezabírá tolik času," říká. O to více prý bobtná agenda, která obnáší spravování webu, organizaci koncertů či odpovídání na maily.
To vše představuje nutné zlo − koncert už je za odměnu. S jakými pocity tedy bude Miroslav Sekera vstupovat na pódium Rudolfina, kde je klavírista téměř na dosah první řady posluchačů? "Samozřejmě se mi tréma nevyhýbá. Hlavně doma, kde to nejvíce odskáče má žena a celá rodina. Ale v momentě, kdy už jste na pódiu u klavíru, přichází jen ty nejkrásnější pocity," uzavírá Miroslav Sekera.
