Jsou to dva ukázkově americké příběhy: člověku se nedaří, sáhne si na dno, avšak vytrvá, prorazí a nakonec zažije slávu. Zhruba před deseti lety si tím nezávisle na sobě prošli americký zpěvák Gregory Porter i český varhaník Ondřej Pivec, jejichž osudy jsou teď spjaté.

Vloni za společnou desku získali cenu Grammy, minulý týden dva večery po sobě zaplnili pětitisícovou Royal Albert Hall v Londýně a toto pondělí vystoupí v pražském Foru Karlín. Samostatně je české publikum zná, celý jejich společný koncert ale ještě nezažilo. Příležitost tedy vzácná.

Nejdřív je tu čtyřiatřicetiletý Pivec. Z minulé dekády ho pamatují návštěvníci pražských jazzklubů, kde na Hammondovy varhany doprovázel zpěvačku Yvonne Sanchezovou a posléze měl značný úspěch s vlastním souborem Organic Quartet.

Psali svou muziku navazující na odkaz varhaníků Jimmyho Smitha či Joeyho DeFrancesca, kombinovali jazzový způsob hry s blues a soulem. Účinkovali na festivalech, měli stálé publikum.

Pohledný Pivec tu a tam vzbudil zájem dívčího časopisu a muzikantsky imponoval stylem hry, neboť basovou linku se na varhanách naučil ovládat levou nohou přes pedály.

Jenže pak Pivec hodil vše za hlavu, odcestoval do New Yorku a tam musel začít od nuly. Na varhany se zdokonaloval u svých vzorů, například Sama Yahela, při občasných návratech do Česka ovšem také líčil, jak žije z ruky do úst, tu a tam musí kvůli nájmu prodat klávesy, a stejně to nestačí na víc než levný kvartýr, v němž lezou švábi a který se celý zatřese, kdykoliv pod okny projede metro.

Někdy tou dobou americký zpěvák Gregory Porter přichází domů z pravidelného angažmá v klubu. Sundavá čapku, pečlivě odkládá čtyřicet dolarů, které za večer vydělal, a přemýšlí, jestli se takhle dá uživit.

Související

Český varhaník Pivec dostal Grammy za jazz. Modlil se za mě celý kostel, říká

Porter je ale zvláštně vytrvalý typ, nadaný zpěvák s barytonovým rozsahem, jenž vyrůstal jako jedno z šesti dětí matky samoživitelky.

Otce skoro nepamatuje, zato matka ho vedla ke zpěvu v kostelním sboru a obecně k "šíření dobra", jak to dnes Porter líčí. Vzpomíná, kterak poskytovala přístřeší bezdomovcům, nosila jídlo feťákům a vlastním dětem vštěpovala, ať nikoho nesoudí a v životě si jdou za svým.

Porter tedy šel. Nejdřív se věnoval americkému fotbalu, pak studoval urbanistiku, nakonec se rozhodl zpívat. Na úspěch ale čekal dlouho. V New Yorku se živil jako kuchař, na čas zázrakem prorazil s divadelní revue o zpěvákovi Natu Kingovi Coleovi. Pak zase několik let nic. Až koncem minulého desetiletí sestavil funkční kapelu a ve svých devětatřiceti letech vydal první album. Pozdního debutanta vystřelilo vysoko.

Roku 2012 přijel Porter prvně do Čech a festival Struny podzimu mu udělal takovou reklamu, že zpěvák musel vystoupit dvakrát za večer. Ale pořád ještě nebyl světovou hvězdou.

Gregory Porter vloni vydal symfonickou desku převzatých písní klavíristy Nata Kinga Colea z jeho pozdní éry. Některé uvede také dnes v Praze. | Video: Decca Records

Ve stejné době se věci začaly obracet k lepšímu také u Ondřeje Pivce. Vytrvale obcházel kluby a rozdával vizitky, až po tři čtvrtě roce v New Yorku našel první stálé, jakkoliv špatně placené hraní.

Pořád žil "z úspor a konzerv", ale už si zařídil umělecké vízum, pochopil, že "vše, co jsem měl doma, si musím znova vybudovat". A hlavně nepřestal věřit, že to dokáže.

Postupně se Pivec uchytil tam, kde byla největší poptávka po varhanách - při černošských bohoslužbách v baptistických kostelech. V tom prvním, ještě ve čtvrti Harlem, se učil doprovázet pastora, sbor a bubeníka. Díky desetileté průpravě v klasické hudbě, zkušenostem z Čech a samozřejmě talentu se rychle zlepšoval. Získal pověst "bílého kluka za varhanami", začal vést sbor, aranžoval pro něj současné gospelové hity.

V rychlém sledu vystřídal několik kostelů včetně toho na Coney Islandu, jejž zpustošil hurikán Sandy - to se pak kongregace dočasně scházela v kapli přilehlého pohřebního ústavu. "Je to trochu hardcore, ráno jsem pomáhal stěhovat rakev s mrtvolou před bohoslužbou, aby tam s námi nebyla," vyprávěl tehdy Pivec.

Ale také už nadšeně popisoval, jakou má muzika v černých kostelech sílu. Kolik lidí se rozpláče, začne smát nebo omdlí, když pastor dostane věřící do varu. "Taky mě to občas chytne, že vykřikuju, je to silný," přistihoval se Pivec.

A jak český varhaník poznával černou hudbu, začal se blížit tomu, co se svou kapelou hrával Gregory Porter. Jako první je spojil opět pražský festival Struny podzimu, kde Čech Američana krátce doprovodil coby host.

Po čase vzájemné styky oživil producent a aranžér dechových sekcí Kamau Kenyatta - mimochodem ctitel nahrávek českého jazzového kontrabasisty Jaromíra Honzáka - a Pivce pozval do studia, aby zahrál na třech skladbách Porterova vznikajícího alba Take Me To The Alley. Krátce nato zpěvák varhaníka nastálo angažoval. A vloni za to album získali Grammy pro jazzovou nahrávku roku.

Ondřej Pivec má v Americe vlastní kapelu Kennedy Administration, vloni účinkovali na pražských Strunách podzimu. | Foto: Standa Merhout

Tou dobou už byl Gregory Porter fenoménem a je jím dosud - od chvíle, kdy dostal Grammy, absolvuje téměř tři stovky koncertů ročně, kuje železo, dokud je horké.

Zpívá sytým bartyonem připomínajícím třeba již nežijícího Loua Rawlse, krásně, někdy až operně frázuje, přirozeně klene melodie. Emotivně zabarvuje slova.

Umí navodit kazatelský imperativ jako z kostela, kde v dětství začínal, či se naplno emocionálně otevřít v baladách - tady zase pomáhá průprava z divadelní revue. Na koncertech užívá postupy z baptistických mší, písně graduje až k jakýmsi očistným vrcholům.

Odkazuje na kulturu černošského Harlemu, na dávného básníka Langstona Hughese či u loňského symfonického alba na muzikanta Nata Kinga Colea. A především při zpěvu čím dál častěji povzbuzuje, apeluje na posluchače, aby žili upřímně, odpouštěli si, měli se rádi, tak vůbec "hudebně káže". Tady je klíč k Porterově úspěchu - naučil se zpěvem přesvědčivě předávat, co cítí a vyznává.

Porterovy skladby často swingují, členové kapely jako saxofonista Tivon Pennicott je zpestřují až hardbopovými sóly. Tvarem však písně mají blízko k soulu, gospelu nebo starému R&B ze 70. let.

Porter je jazzový zpěvák, jen se drží výkladu jazzu coby hudby, na niž se kdysi tančilo a které se říkalo "social music", neboť měla společenský přesah - viz jeho hit nazvaný 1960 What?, odkazující na rasové nepokoje v americkém Detroitu 60. let.

Porter, narozený o dekádu později, je sice nezažil, rozumí však jejich smyslu - když byl malý, před barák jim běloši z Ku-klux-klanu postavili hořící kříž, do oken házeli flašky od piva. Později vážně postřelili zpěvákova bratra.

Mimořádné je, že s muzikou vyprávějící o tomhle všem Gregory Porter uspěl nejen v Americe, ale především ve Velké Británii. Tam momentálně dosahuje popularity, jakou měl z jazzového světa naposledy klavírista Jamie Cullum.

Porterovi se podařil "cross-over", přechod z žánrové hudby do populáru. Zpíval pro anglickou královnu, účinkoval v televizním pořadu Strictly Come Dancing, hrál na festivalu Glastonbury. Několik jeho skladeb se dočkalo tanečních remixů. "V každém městě bydlíme v nejlepším hotelu, když jdeme na jídlo, servírky nám na účtenky píšou telefonní čísla," vrtěl nad tím nevěřícně hlavou Ondřej Pivec, když s Porterovou kapelou absolvoval první turné po Anglii.

Od té chvíle brzy uplynou dva roky a teprve nyní spolu prvně vystoupí v Česku. Samozřejmě nic není navždy. Porterova sestava se v průběhu let mění, z původního obsazení zůstávají jen klavírista Chip Crawford a bubeník Emanuel Harrold. Nikde není řečeno, že za rok si Američan nenajde jiného varhaníka, nebo že varhany vůbec nebude potřebovat. O důvod víc se na dnešní koncert vypravit - a Portera i Pivce zažít v nejlepším.