Praha je vaším třetím koncertem na evropském turné, jak se cítíte na jeho začátku?
Rád hraju v zemích, jako je třeba Rumunsko a Česko, zkrátka v zemích, kde nehrajeme tak často. Všechno je tu pro nás nové, těším se.
Během vaší poslední návštěvy Prahy jste vyhlásili pátrání po kapelní vlajce. Jak to tenkrát dopadlo?
Našel ji nějaký chlápek, který byl na místě, kam jsme ji schovali, asi o deset hodin dřív. Já si šel zrovna pro večeři a viděl jsem ho na lovu vlajky. Jsem si jistý, že to on ji našel. Byl to pak super koncert, moc mě baví Lucerna Music Bar. Skvělí lidé, skvělá atmosféra, zábavná show.
Plánujete před koncertem i letos podobnou akci?
Ne, jednalo se jen o promo trik k minulé tour. Tentokrát budeme zkrátka “jen” hrát. Ale jsme teď v hodně dobré formě, nejenže přivážíme nové písničky, ale taky plánujeme během setu hodně improvizací. Jako každá skupina máme své silnější a slabší období a tohle je určitě to lepší.
Vy na pódiu improvizujete poměrně často.
Ano, ale někdy se to nepovede a odvedeme špatný výkon. Protože nemáme naplánované všechno, co se na pódiu stane. Občas nás napadne něco, co ve finále v onen okamžik nefunguje. Ale myslím, že v tu chvíli lidi stejně cítí z muzikantů určitou tvořivou energii, kterou ocení.
Tvoříte hudbu, kterou je prakticky nemožné někam zařadit. Mix ska, jazzu, latiny, reggae. Přemýšleli jste o tom se stylově někam posunout?
Vyzkoušeli jsme už tolik nových věcí, že vlastně jediné, čemu se stále vyhýbáme jsou kytary. Což je naše pravidlo. Můžeme zkusit všechno, jen kytary ne.
Ale proč vlastně? Vždyť na kytaru hrát umíte...
Pravděpodobně prostě proto, že máme skvělého klávesáka. Zvuk kytary nepotřebujeme, už by to vytvářelo překomplikovaný celek. Když jsme jako kapela začínali, pořád jsme chtěli zkoušet něco nového, ale teď nám nejde tolik o novinky, ale o vytvoření konceptu a zvuku, který bude výrazně náš. Hledáme esenci The Cat Empire. Na naši hudbu se vám bude chtít tancovat. A pak se dá říct, že naše hudba zní jako z nějakého karnevalu nebo slavnostního průvodu.
Což mi připomíná, že vaše hudba je inspirovaná cestováním, jedno album jste dokonce nahrávali na Kubě. Co bylo dřív? Hudba inspirovaná exotikou, nebo cestování?
My jsme se o tyhle netradiční hudební směry zajímali už na škole. Film o kubánských legendách, Buena Vista Social Club, byl v době našich sedmnácti v Austrálii nesmírně populární. Už tehdy jsme dělali do jazzu a najednou jsme slyšeli kubánské melodie. V neposlední řadě samotný Melbourne, odkud pocházíme, má rozsáhlou multikulturní scénu, takže jsme chodili na koncerty kapel hrajících takovou muzikou. Instinktivně jsme začali podobně hrát, ale neznali jsme žádná pravidla. Nehráli jsme skutečnou world music jako odborníci, ale naši verzi world music.
Je dnes něco na evropské muzice, čím byste se mohli inspirovat?
Dost. Můžete u nás slyšet vliv Balkan brass, občas taky cítím vliv francouzského šansonu ve stylu Édith Piaf nebo Jacquese Brela. Tyto vlivy jsou ale jen taková malá příchuť. Ale dnes už nehledáme inspiraci u dalších a dalších kultur. Místo toho nacházíme vlastní identitu.
Překvapilo mě, že vlastně umíte francouzsky.
Ano, když mi bylo šestnáct, studoval jsem ve Francii, takže jsem se naučil.
Francouzštinu můžeme slyšet i ve vaší písni o tragédii v hudebním klubu Bataclan, což je jedna z mála vašich smutných skladeb.
Tu napsal Felix (zpěvák), který francouzsky ani neumí, ale asi se poradil u své přítelkyně. My sami jsme v Bataclanu párkrát hráli a vždycky to tam bylo fajn. Takže jsme byli šokovaní, když se tam stal teroristický útok. Slyšíme denně špatné zprávy ze světa, ale tentokrát jsme cítili, že se nám mohlo přesně tohle stát nebo jsme tam mohli někoho blízkého znát. Doufám, že v Paříži ještě budeme hrát.
A ovlivnilo vás to?
Od tohoto útoku jsme vlastně nebyli v Evropě. Takže teprve uvidíme, jestli ucítíme nějaký rozdíl. Na světě je milion klubů, jako je Bataclan, a milion lidí, kteří jsou v tu chvíli, kdy hrajeme, zrovna někde na koncertě, když ne přímo na tom našem. Nesmíme se nechat ovlivnit jednou takovou tragédií.
Aktuální desku jste v Austrálii promovali tzv. buskingem, tedy pouličním vystupováním. Jaký je váš názor na jeho omezování? Konkrétně v Praze se tohle totiž momentálně děje.
Když jsme hráli v Praze posledně, zažil jsem na ulici hrát pár opravdu skvělých kapel, od jazzu na nějakém mostě až po nejrůznější styly v ulicích. V Melbourne se také zastupitelstvo chystá regulovat busking. Člověk si musí vyžádat povolení a oni se snaží snížit jejich počet a zdražit je. A v Byron Bay, což je další město v Austrálii, kde trávím hodně času, zakázali busking úplně. Dříve tam v buskingu panovala naprostá svoboda a možná si stěžovali místní na hluk, nevím. Ale od toho zákazu je město nudnější. A zabilo to tamní hudební scénu. Protože busking znamenal pro mnoho muzikantů jedinou formu, jak se umělecky vyjádřit.
Takže bychom možná v Praze měli vyrazit do ulici a uspořádat malej busk! Lidi si myslí, že busking není legitimní muzika, že ta opravdová patří do rádia a koncertních hal. Ale pro mě je to naopak. Hudba patří k životu, na svatby, na pohřby. Hudební byznys je jenom imitace. Když se pokusíte umlčet kulturu a lokální hudbu, celý hudební byznys skončí, protože to je stejné jako useknout kořeny stromu. Přijde o živiny a zemře.
To zní smutně. Vaše hudba ale smutná není, což například dokazuje vaše utahování si z depresivních hipsterů.
Já se snažím si dělat srandu ze všeho a skoro ze všech, ale v tomhle případě je pointa v tom, že hodně lidí dává přehnanou váhu věcem, které nejsou důležité.
Jako třeba image?
Ano, všechno se střídá. Podívejte se třeba na historii evropské hudby. Máte tu éru romantismu s jasnou ideologií a pak náhle klasicistní období s opačnou… V popové muzice je tohle střídání nálad každých pár let. A lidi, kteří si trvají na tom, že nějaký žánr a styl muziky je ten jediný správný, aby se za pár let svezli na jiném trendu, jsou jen ovce.
Chystáte teď něco mimo muziku?
V Austrálii nás hodně zasáhla uprchlická otázka. V Evropě se asi nestihneme stát součástí jakéhokoli hnutí na toto téma, na to je třeba znát danou problematiku do hloubky. Těším se, až zažiju na vlastní kůži, co se v Evropě vlastně ohledně této záležitosti děje. Doma se snažíme přispět těm, kteří pomáhají integraci uprchlíků do společnosti. Australská uprchlická opatření jsou vážně špatná a přísná, a proto se nás ostatní země teď snaží kopírovat. My jsme tou hlásnou troubou, která je proti. V Evropě máte za sebou bohatší historii tragédií, ale my jsme jedna z nejšťastnějších, nejprosperujících a nejbezpečnějších zemí na světě. A přesto se chováme k těm nejzranitelnějším lidem krutě. My jsme ti šťastní, a to nám nedává právo ubližovat těm, kteří neměli takové štěstí.
