Rozhovor - Nesnáší, když mu novináři neustále předhazují soundtrack k Amélii z Montmartru, díky kterému se o přičinlivého skladatele a hudebníka Yanna Tiersena začal zajímat celý svět. Každým autorským albem jako by chtěl demonstrovat, že jeho rukopis je mnohem bohatší. To je také případ novinky Infinity, které francouzské filmové šansony připomene opravdu velmi vzdáleně.
Ležatá osmička v názvu nové desky symbolizuje nekonečný proces, kterým se nezvyklé nahrávání nového alba hrdého Bretoňana mohlo stát. Melancholická deska Infinity znovu ukazuje, že od multiinstrumentalisty a zpěváka můžeme čekat cokoliv. Žádný šanson ani rockové vypalovačky předchozích desek, nejnovějšími písničkami provívá severský duch, který připomene spíše islandské či skandinávské nezávislé muzikanty.
"Je to mé osmé album. Název jsem si vlastně nevybral. Ta osmička si vybrala mne," komentoval muzikant, který se představí po třech letech znovu v Praze, 26. února v Roxy.
Aktuálně.cz: Když se řekne Yann Tiersen, pro neznalé se dodá, to je ten, co udělal hudbu k Amélii! Jak se vám žije po tolika letech se stigmatem autora hudby k tomuto filmu?
Yann Tiersen: Navíc je legrační, že já žádnou hudbu pro Amélii nenapsal. To jen režisér Jean-Pierre Jeunet vybral nějaké skladby z mého prvního, druhého a třetího alba, které se mu náladou hodily do filmu. Některé z nich byly skoro deset let staré. Takže ještě jednou pro všechny čtenáře: Nejsem žádný filmový skladatel. Důkazem budiž fakt, že veškerá muzika, která byla v Amélii použita, vyšla už předtím na mých řadovkách.
A.cz: Po úspěchu Amélie vám vyšly další dvě řadovky. Obě byly plné přímočaré rockové hudby. Byla to reakce na poptávku veřejnosti po dalších báječných šansonech?
Ne. Nikdy jsem netvořil hudbu jako reakci na tlaky okolí nebo poptávku po konkrétních stylech. Takže rockové vyznění rozhodně nebylo reakcí na úspěch Amélie, ale postupný proces „elektrizace“, který prostupoval mojí tvorbou už v dobách, kdy o mně mainstream vůbec neměl tušení. Předchozí akustické období zase bylo reakcí na moje hlučné garážové dospívání. Postupně jsem rockové elementy znovu nabíral do svého rukopisu, takže před deseti roky, chvíli po Amélii, jsem opravdu musel pro neznalého posluchače působit jako oportunista, který se a priori vymezuje vůči svému opus magnum. Přitom já se pouze nerad točím v kruhu, snažím se spíš nacházet nová teritoria, nové výzvy, které mě ženou kupředu.
Nikdy jsem netvořil hudbu jako reakci na tlaky okolí nebo poptávku po konkrétních stylech. Postupně jsem nabíral rockové elementy, takže před deseti roky, chvíli po Amélii, jsem opravdu musel pro neznalého posluchače působit jako oportunista, který se a priori vymezuje vůči svému opus magnum. Přitom já se pouze nerad točím v kruhu, snažím se spíš nacházet nová teritoria, nové výzvy, které mě ženou kupředu.
Z toho důvodu i nová deska zní tak, jak zní. Znovu jsem vsadil na akustické instrumenty, ale manipuluji s nimi v počítači, takže na konci můžu prohlásit, že se jedná asi o nejvíce elektronickou desku Yanna Tiersena. A to přesto, že je v základu postavena právě na akustických základech.
A.cz: Rozhovor vedeme především kvůli nové desce Infinity, která vás zastihla znovu v jiné poloze. Co vás vedlo k tomu, že deska není další hlučnou rockovou kolekcí? Je to dáno skutečností, že částečně vznikla na Islandu?
Takhle se to nedá zobecnit. Je pravdou, že jsem zde strávil nějaký čas, ale pouze abych zde nabral samply, se kterými jsem pak pracoval v domácím studiu. Já sám mám domov na ostrově Ouessant (nedaleko Bretaně – pozn. red.), kde žije pár set obyvatel a tenhle způsob života mi maximálně vyhovuje. Přesto jsem cítil, že kvůli novému albu bude třeba vyjet někam jinam. Island se pak ukázal jako ideální destinace, protože je také ostrovem, i když výrazně větším, a jedná se vlastně o větší verzi území, kde žiji.
Strávil jsem tam dva týdny. Základnu jsem rozbil ve studiu uprostřed Reykjavíku, nechodil jsem moc ven, většinu času jsem strávil v místnosti ne větší než dvakrát dva metry. Pro leckoho možná klaustrofobní představa, ale já to mám takhle rád.
A.cz: Nové album vzniklo velmi neobvyklou cestou nekonečných manipulací s předtočeným materiálem. Tenhle proces mohl být opravdu nekonečný. Jak těžké bylo rozhodnout, kdy je která skladba hotová?
Nejsem perfekcionista, který by se nekonečně vrtal v rozdělané práci. Mám rád, když písničky jsou hotové. Legrační je, že krátce po dokončení Infinity jsem byl požádán, abych vytvořil hudbu k nějakému dokumentu. Vzal jsem tedy upravený základní materiál pro nové album a začal s ním znovu manipulovat. Takže ano, ten proces může být nekonečný.
A.cz: Takže máte teď banku zvuků, se kterými si vystačíte delší dobu?
Ne. Takhle rozhodně nepřemýšlím. I když je pravdou, že z celého procesu nahrávání desky mě nejvíce bavil právě ten proces manipulace s jednotlivými hudebními linkami v laptopu. Mám už nápad, že další desku pojmu jinak. Základem budou nějaké mé melodické linky, pak vyrazím do světa, kde se budu snažit nahrávat zvuky místního prostředí a s nimi pak dále pracovat jako s výchozí materií, na které postavím hudební doprovod. Proces vzniku desky bude tedy podobný jako u Infinity s tím rozdílem, že vynechám z procesu tradiční hudební instrumenty. Ty použiji pouze jako koření na dochucení skladeb na samotném konci nahrávání.
A.cz: Jak těžké bylo převést skladby postavené na složité elektronické manipulaci do živé podoby?
Nebylo to tak těžké. Vyhodili jsme z aranží většinu samplů a naopak aranže doplnili o další akustické instrumenty. Až mě překvapilo, jak to šlo lehce.
A.cz: Na každé vaší desce se objevují zajímaví hosté. Dříve například Neil Hannon z Divine Comedy, Stuart A. Staples z Tindersticks, Shannon Wright, Jane Birkin nebo zpěvačka Cocteau Twins Elizabeth Fraser. Podle jakého klíče zvete hosty k nahrávání?
Protože většinou nahrávám své desky sám, rád zvu do studia hosty, kteří dodají na desku nové impulzy. Jiné pohledy na věc. Většinou se jedná o zpěváky. I když například na nové desce mám jako hosty smyčcové těleso Amiina z Islandu. Napsal jsem do řady skladeb smyčcové aranže a potřeboval jsem někoho, kdo mi je zhmotní. Využil jsem jejich služeb, když jsem s kapelou hrál v Reykjavíku.
A.cz: A co další host na Infinity, Aidan Moffat z Arab Strap? Proč právě on s vámi tentokrát spolupracoval?
Jsem dlouholetý fanoušek Arab Strap, takže aktivita vyšla ode mne. Domluvili jsme se na spolupráci a nakonec z toho vzešel text a zpěv do poslední instrumentálky, kterou jsem pro novinku připravil. Moc se mi líbí, jak se do práce na mém materiálu položil.
A.cz: Četl jsem v jednom rozhovoru, že hlavním tématem Infinity jsou „kameny a minerály“. Znamená to, že geologie je váš koníček?
Ne, není. Na druhou stranu žiji na ostrově, kde nejsou žádné stromy. Takže jsem neustále obklopen kameny a minerály. Není divu, že jejich neustálá přítomnost se po letech promítla do mé hudby.
A.cz: Na desce se to hemží texty v různorodých jazycích. Jak k tomuto jazykovému babylonu došlo?
Přítelkyně mluví bretonštinou, takže své dva texty napsala ve svém rodném jazyce. Jeden z nich jsme navíc přeložili do islandštiny. Aidan si napsal text v angličtině a taky jsem poprosil Ólavura Jákupssona, aby napsal nějaký text o kamenech v jeho rodné perštině. Na francouzštinu nějak nezbylo místo.
A.cz: Kdo přišel s nápadem natočit k singlu A Midsummer Evening tak katastrofické video?
Deska se částečně zaobírá koncem světa, takže to má své opodstatnění. Já jsem jinak zpracování nechal na režiséru Marcusi Herringovi, který do tématu dodal řadu humoru. Jsem s videem spokojen.
A.cz: Četl jsem, že máte rád elektronickou muziku a rád si hrajete se starými elektronickými nástroji. Kdy konečně natočíte sólovou elektronickou desku?
Mám vedlejší projekt nazvaný ESB nebo Elektronische Staubband a zrovna jsem ve stadiu, kdy natočený materiál z loňského roku prochází závěrečným masteringem. Už se těším, až deska konečně vyjde.
A.cz: K podpoře novinky Infinity jste spáchal nezvyklou cyklistickou tour. Co vás k tomu vedlo?
Hned po vydání desky začalo obsáhlé tour po Spojených státech. Přišlo mi líto, že jsem neměl šanci desku pořádně propagovat v rodné Bretani. Vymyslel jsem si tedy cyklistickou tour, během které jsem navštívil většinu hlavních bretaňských měst. Většinou jsem v nezávislých gramoprodejnách měl naplánovanou nějakou podpisovou akci a setkání s fanoušky. Musím říct, že jsem z celé akce, kterou jsme také nahrávali a umísťovali na YouTube, nadšený. Možná někdy v budoucnu spáchám něco podobného ještě ve větším měřítku.
