Rozhovor - Našemu rozloučení předcházel výbuch smíchu poté, co si kytarista Jan Juklík vystřelil z vlastních řad na téma (ne)profesionality jejich hraní. A přesně takoví jsou. Zrní aneb veselá kopa, co funguje jako jeden velký mozek, který se uvede do provozu jen a pouze ve stávajícím složení.
„Sdílíme společený životní příběh a o tom je celá naše hudba. A kdyby kdokoliv z naší party odešel, skončilo by to, byl by to úplně jiný projekt,“ tvrdí skálopevně předák pětičlenné kapely Jan Unger. A ani vteřinu vás nenapadne zapochybovat. Odpovědi jeden po druhém doslova chrlí a skládají je v neuvěřitelně harmonickou komplexní výpověď. I když je zrovna hlavním tématem konverzace nová deska Následuj kojota.
„Kojot je symbol nějakýho vnitřního hlasu, podvědomí a současně kreativní energie,“ přitakávají uvolnění pánové zpěváku Ungerovi. A silnou vzájemnou vazbu pečetí rozehráním „hry“, kdo se skrývá pod bílou přikrývkou na jednom z výjevů bookletu. Ten jako by sám o sobě vyprávěl příběh – nejenže se výtvarníkovi a známému skupiny Aleši Fulínovi podařilo jeho prostřednictvím nastínit mystický původ kojota, zároveň je z něj více než patrný odkaz beatnika Garyho Snydera. Básník, esejista a v neposlední řadě čilý environmentalista je ale už staronovou múzou kladenských muzikantů.
Čtvrtá studiová deska Následuj kojota, jejíž produkci si vzal na bedra Ondřej Ježek z Jámoru, vyšla 12. září. Navazuje na ní rozsáhlé turné s pokračováním do roku 2015.
Aktuálně.cz: Podle příspěvku na vašem blogu jsem si všimla, že jste předevčírem byli v domovském Kladně. Kolikrát jste se tam stihli tohle léto otočit?
Jan Unger: No, je to často tak na přespání.
Ondřej Slavík: Popravdě teď za poslední měsíc jsem tam přespal tak pětkrát, protože jsme pořád někde lítali.
JU: To je pravda, mockrát to nebylo.
A.cz: Chybí vám Kladno na cestách?
JU: Zas takhle ho nezbožňujeme. Spíš nám chybí lidi, co tam s námi žijou. Bylo léto, a tak jsme pořád jezdili po festivalech a cestovali a hráli i za hranicemi, ale teď se to zase víc uklidní.
A.cz: Ptám se, protože festivalovou sezónu jste měli napěchovanou koncerty – od nemasového rumunského Banátu po zkomercializovaný Majáles. Neřešíte, pod hlavičkou jaké značky hrajete, a soustředíte se spíše na to, že na vás prostě přijdou lidé?
Jan Fišer: Tak rozhodně neřešíme, pod jakou značkou hrajeme. Vždycky se snažíme odehrát koncert poctivě a s největším nasazením.
Jan Juklík: No, ale pod značkou jakékoliv politické strany teda nehrajeme.
OS: Řešíme to do té míry, abychom tam pasovali a nebyli mimo. Nějakej hard and heavy festival – tam nemáme co dělat.
JU: Ale s tou značkou je to zajímavá otázka. Když chce člověk dosáhnout cílů, kterým věří, musí volit a vážit, jaké prostředky je ochotný pro to použít. Někdy je potřeba kompromis udělat, ale svědomí musí zůstat čisté. To je pro nás zásadní.
JJ: Chceme se dostat k co nejvíc lidem, ale všechno má své meze.
A.cz: Ale pojďme k vaší nové desce. Když jsem poprvé vzala Následuj kojota do ruky, trvalo poměrně dlouho, než jsem si ji pustila – přebal s bookletem jsou díky úchvatné umělecké práci Aleše Fulína tak koncepční, že vyprávějí příběh samy o sobě. Dokonce tam jsou samolepky! Můžu to chápat jako nepřímý apel na posluchače, aby se vykašlali na neosobní MP3 formáty a dali přednost fyzické desce, jejíž hodnota je znásobena kvalitní výtvarnickou prací?
JJ: Určitě je to apel na posluchače, aby si kupovali desky. Vždycky to tak bylo. Už od Hrdiny, kdy jsme vydávali s deskou booklet s padesátistránkovou knížkou.
JU: Pro nás mají smysl poctivě vyrobené věci. Baví nás, že deska je hmatatelným předmětem, který si můžeš prohlížet a různě s ním komunikovat. Není to jen empétrojka, která proletí digitálním prostorem.
OS: Nedávalo by smysl vydat cédéčko jen v obalu a s jednou naší fotkou. Opravdu jde o celý artikl a pomáhá to dotvářet onen svět. Neumím si představit, že bychom to dělali nějakým benzinkovým způsobem.
Když chce člověk dosáhnout cílů, kterým věří, musí volit a vážit, jaké prostředky je ochotný pro to použít. Někdy je potřeba kompromis udělat, ale svědomí musí zůstat čisté. To je pro nás zásadní.
A.cz: Přesto jste se Facebooku „tázali“, na jakém hudebním nosiči album vydat. Vaši příznivci se značně prali o vinyly. Máte pocit, že nastala doba, kdy se „boj“ mezi staršími i novějšími hudebními médii vyrovnal?
Jan Cajthaml: Byl to spíš empirický průzkum. Ale ten vinyl každopádně chceme v budoucnu vydat taky, jako doplněk, nástavbu cédéčka. A chceme tam dát i další písničky, které se na desku nevešly.
OS: Ono se to nevyrovná. Podle mě budoucnost patří digitálu. Vinyl přichází do módy z nějakého fajnšmekrovského pohledu – vždycky bude určitá skupina lidí, která má ráda fyzické formáty a chce je mít u sebe. Ale pro většinu lidí, kteří nejsou blázni do hudby, má asi budoucnost jen digitál.
JU: Vinyl je jeden extrém, kde máš ten obřad s jehlou a rozsáhlejší vizuál, a druhý extrém jsou empétrojky. A cédéčko je někde mezi a asi ztratí postupně význam. Ti, co fakt lační po dobrém zvuku a chtějí mít to fyzické v ruce, půjdou po vinylu, ostatní po empétrojkách.
JC: Je docela zajímavé, že mezi tím jsou ještě kazety. Ty už taky zmizely. Jak říká Honza, tenhle osud potká cédéčka taky.
JJ: Jen chci říct, že do teď je na vinylu nejlepší zvuk.
JU: Je, no.
OS: Je to tak. Ale ještě chci dodat další věc – ono to přináší něco ještě úplně jiného, a to je koncept, ucelenost alba, kdy člověk řeší, kdy jaká písnička půjde, o čem to celkově je. Pomáhá to utvářet nějaký celistvý svět. Empétrojku si člověk vezme, pracuje s ní stylem „no, tak já si pustím tuhle hitovku a tuhle hitovku“. Ale i tahle skutečnost nás nutí nad tím přemýšlet a dávat tomu nějaký rámec.
JU: Album je jiný formát.
A.cz: Považujete se za sběratele fyzických hudebních médií?
JJ: Gramofon doma nemám, ale vinyly si kupuju. Vždycky je rozdávám. Je to skvělý dárek, jeden z nejlepších.
OS: Já jsem v tomhle ještě komičtější případ, protože mám doma stojan plný cédéček, ale nemám nic, v čem bych si je přehrál. Ani jsem si jich spoustu nikdy neposlechl. Podpořím toho umělce, líbí se mi ta hudba, pak si to stáhnu na počítači… (směje se)
A.cz: Celý balíček Následuj kojota evidentně vzdává hold Garymu Snyderovi – spojuje prvky přírody, vesmíru, tuláctví i indiánské tradice. Věnujete mu dokonce „čestné místo“ v bookletu skrze citát o tisíc let starém kojotovi, „který ví, co se stalo po předtím a před potom“. Četli jste hodně v poslední době?
JJ: Nesledoval jsem vznik bookletu, protože jsem chtěl být překvapený aspoň něčím, když celou tu hudbu znáte do poslední noty. A když jsem ho pak otevřel, všiml jsem si, že je tam citát Garyho Snydera, kterého jsem zrovna úplně náhodou četl. Měl jsem z toho strašnou radost.
A.cz: Tak kdo se zasloužil o to, že se Gary Snyder stal součástí artworku?
JU: Mně se to nějak líbilo. Ale není to tím, že bych ho četl poslední dobou. Hodně se mi líbí způsob, jakým uvažuje a vidí. A teď jsem náhodou na ten citát někde narazil a krásně se to k té desce hodilo. Kojotí citát.
A.cz: Co je podle něj ten kojot zač?
JF: Podle mě hrozně hezky vyznívá tady to s tím obrázkem. Teď to asi…
JU: Asi to čtenáři nevidí, ale je asi takhle velkej… (směje se)
JF: … válí se tam jakoby člověk a třeba je to ten kojot.
JC: No ale třeba je to jen kus hadru, že jo…
OS: Třeba je to bezdomovec a třeba je to kojot.
JJ: Kojot je v indiánské mytologii tvůrce vesmíru.
JU: No, pro nás je to symbol nějakého vnitřního hlasu, podvědomí a současně kreativní energie. U indiánů je to zároveň šprýmař, komik, který ale vytváří celý vesmír. A o tom ta deska hodně je – o vytváření různých světů, ať už jsou to sny, nebo realita.
JJ: Kojot je naším šestým smyslem.
A.cz: „Kojot je na desce průvodcem. Významný zvíře mnoha indiánskejch mýtů, šibalskej a prolhanej tvůrce vesmíru,“ přiblížili jste už dříve novou desku, jejímž tématem je průchod mezi realitou a jiným stavem vědomí. Je tedy kojot nositelem jakési iluze? Rozporu?
JU: Kojot je spíš průvodce. Když to vezmu hodně pocitově, tak kojot rovná se podvědomí, intuice, něco vnitřního, co musíš najít. A když to najdeš, z toho potom věci vyrůstají.
OS: Pro mě to je šibal, který na mě mrkne vždycky, když si řeknu „aha, ono je to takhle“ – jako by byl někde tam vzadu a odpověděl „vždyť to přece víš, jak to je“. Chápu ho jako všudypřítomného šibala, který to tady má tak nějak zmáknuté.
JU: Česká liška. (zasměje se)
A.cz: Z většiny textů ze spíš zdá, že je spojkou mezi životem a smrtí. Zároveň je z nich cítit boj mezi nadějí (Následuj kojota, Edárik a pádik, Luk a šípy) a beznaděje (Nezoufej icoukej, Třesk, Fláknout s tim nebo Lazar). Je to odraz nějakého vnitřního stavu, prožitků?
JU: (překvapeným tónem) Úplně jinak… Teda jako že kolega před tebou to viděl úplně jinak. No, je to určitě odraz vnitřního rozpoložení. A i tahle životosmrtní rovina tam je.
JF: Měl jsem hrozně intenzivní měsíc, kdy jsme pořád zkoušeli a vymýšleli a hodně jsme o tématu desky mluvili. A pár měsíců předtím mi umřela babička a také jsem tam témata smrti hodně slyšel a pocit do singlů i dával. Třeba písnička Já jsem tvůj pes je o přechodu mezi životem a smrtí. Ale ne že by to vznikalo na základě nějaké zkušenosti, spíš se mi to tam promítá.
JU: Je fakt, že ty nejvíc smrťácký se tam ještě nevešly. Vždycky se snažím v písničkách, textech, odrazit nějakou svojí filozofii a, možná až moc, do nich schovat něco hlubšího ze sebe. Tahle deska je určitě i pohled do nás.
A.cz: Šlo mi spíš o to, jestli tomu předcházela konkrétní událost nebo zážitek…
JU: Je zvláštní, že mi babička taky skoro umřela. Šel jsem se s ní do nemocnice vlastně už rozloučit, že zítra může být na onom světě. Bylo to fakt šílené. Ale ona se z toho nakonec dostala a je v pořádku. Což je úžasné.
A.cz: Boj za lepší budoucnost je ale předem prohraný, jak se zdá z většiny textů – hlavní hrdina svoje zoufalství spíš konstatuje, než aby konal, nebo utíká do paralelních světů, jako v Lazarovi. Považujete se i vy za eskapisty?
JJ: Přijde mi, že když něco opustíte, něco jiného naleznete.
OS: Jestli to dobře chápu jako nějaké snílkovství, tak jo, ta deska je hodně o něčem takovém. Nevím, jestli my jsme snílci – asi do určité míry jsme a jako muzikanti si v tom libujeme.
JC: Je to o dvou rovinách – ta jedna je něco, co zažiješ, což se promítlo třeba do písničky Fláknout s tim, a pak je tam zase jiná rovina, kdy máš nějaké sny, touhy. V rámci nové desky jsme se snažili zase vyjádřit trochu jinak a už to tě nutí dívat se hodně hluboko do sebe a říkat si, co tam ještě je.
JU: Já to nevnímám jako nějaké úniky před realitou. Pro mě je ta deska o vytváření světů – a je jedno, jestli těch reálných, které třeba teď tady zažíváme spolu u tohohle stolu, anebo těch v představách. Jaký je v nich rozdíl? Vlastně to může být úplně stejné – i my jsme možná představa.
OS: Možná se tam projevuje už jen to, jak jsme dospěli k té práci – hodně věcí si vyjamováme, vznikají spontánně, s hravostí, skoro nemají konstrukci. Takže i texty jdou z podvědomí možná díky tomu, že hudba šla taky z podvědomí.
A.cz: Pramení to vytváření světů z života stráveného v odosobněném průmyslovém Kladně?
Byl bych nerad, aby to vyznělo, že deska je vyloženě o unikání z fyzického světa někam do říše snů, takhle to třeba vůbec necítím. Spíš je to polemika o tom, co vlastně je realita a co fantazie. A hledání místa, odkud oboje vyvěrá.
OS: Kladno je trošku šedé a nezbyde ti nic jiného, než nacházet to hezké v tom málu, co tam je. Ale spíš tam strašně silně působí obrovské genius loci Poldovky, kde před třiceti lety pracovaly tisíce lidí, a teď je to opuštěný, rozpadající se areál, ve kterém rostou jenom stromy a bůhví co tam žije. A tahle divná prázdnota nějak působí. Rozhodně nás to ovlivnilo.
JU: Byl bych nerad, aby to vyznělo, že deska je vyloženě o unikání z fyzického světa někam do říše snů, takhle to třeba vůbec necítím. Spíš je to polemika o tom, co vlastně je realita a co fantazie. A hledání místa, odkud oboje vyvěrá.
OS: Je to takové intuitivní album.
JU: Takové intiutování o životě.
JU: Intiutování. Odvozeno od slova juta. (směje se)
A.cz: Kladno se zdá být ještě depresivnější po setmění – v singlu Moře hrdina z tohoto města prahne po tom, aby mohl „odejít se sluncem“. Jaké je vlastně léto v Kladně? Necítí se tam člověk tak nějak ještě víc opuštěný?
JU: To my nevíme, my se válíme na Korfu na pláži. (všichni se smějou) Kladno je v pohodě, ne že by to nebylo místo k žití.
JC: Já mám poslední dobou pocit, že Kladno je po setmění prázdné.
JF: Kladno je po setmění prázdné a Kladno je prázdné o víkendu.
JC: Je jak město duchů.
A.cz: Jako duch trochu působí i panáček na zadní straně coveru. Jak se „hrdina počítačový doby“, ta charakteristická postavička z přebalu druhého alba, dostala ke kojotovi?
JC: To už je naše logo. Vymyslela je Štěpánka Bláhovcová k vizuálu Hrdiny a nám se hodně zalíbilo.
JJ: Hlavně je to náš kamarád. Jmenuje se Igor.
JF: Nejdřív to byl Hrdina, pak Hýkal a teď je to Kojot.
OS: A v Kladně, v areálu Poldovky, stojí barák, bývalá sýpka na uhlí, koksovna, a má úplně stejný tvar.
A.cz: Takže v těchto dvou deskách nemám hledat spojitosti? V době vydání třetí studiové desky Soundtrack ke konci světa jste na svých webových stránkách napsali, že vzpomínáte, jak jste nedávno vydali Hrdinu a že se nyní vracíte do nekomplikovaných vod známých z počátků Zrní. Hrdina se tedy ze světa nevrátil, aby prorokovanou spletitostí ovlivnil kojota?
JU: Ne, takhle jsme nad tím neuvažovali. I když je pravda, že komplikovanější asi tahle deska je. Ale klidně v tom hledej složitosti, na hudbě je úplně super, že tam každý může najít něco jiného. I já tam nějakou blízkost k Hrdinovi cítím, ale nevím, čím to je.
Možná lze tou „složitostí“ rozumět nástrojovou sytost a zvukové experimentování – ukulele, tamburína, foukačka, akordeon, africká mbira nebo v Indii populární sitár jsou jen reprezentativním vzorkem. Předpokládám, že naživo půjdete cestou samplů. I když taková sekera by se na pódiu celkem vyjímala…
JU: Co jsme našli, na to jsme hráli. Ale jo, sekeru jsme na pódia plánovali. Samply jsou strašně zábavné, ale potom je blbé, že jsi víc závislý na elektřině. Co půjde dělat naživo, budeme dělat naživo.
OS: Otázka je, co si lidi budou myslet o kapele, která s sebou vozí sekeru.
A.cz: Desku si vydáváte sami za asistence Applause booking. Je to pro vás sázka na jistotu? Obrnění se proti trendovým vlivům?
OS: Není v tom kalkul. Spíš si držíme nezávislost. Samozřejmě kromě Applausu stojí za to zmínit, že spolupracujeme i se Supraphonem, který desku distribuuje. Ale baví nás, že si to děláme po svém. Bylo by pro nás nepřijatelné, kdyby nám někdo mluvil do hudby.
A.cz: Už se objevili nějací zlí jazykové, kteří vám spolupráci se Supraphonem z potenciálně komerčního hlediska vytkli?
JU: Náš cíl je jasný: dělat si to, co chceme a fakt nás baví. A kromě toho, že je to naší osobní terapií a komunikací s životem, chceme své pocity a zážitky také předávat a zprostředkovávat lidem. Samozřejmě máme nějaké mantinely – nikdy nechceme hrát na Atletovi roku. Se Supraphonem jsme domluvení, že si budeme tyhle mantinely držet.
A třeba takové ceny Akademie populární hudby? Předloni jste získali Anděla v kategorii Objev roku…
OS: To je úplně v pohodě. Naopak – je skvělé, že porota dala cenu kapele nemainstreamového ražení. Říkám si, že tohle může znamenat něco dobrého.
A.cz: Pro projekt Kabaret for Semafor jste nově zaranžovali píseň Klokočí od tandemu Suchý-Šlitr. Celkově vzato projekt Zrní evokuje takový malý kabaret – dává do kontextu hudbu, divadlo a tanec (skrze představení Kolik váží vaše touha?), výtvarné umění i přeneseně poezii (inspirace Snyderem). Přibude ještě něco? Jaké máte plány?
JC: Třeba teď byla dobrá spolupráce s festivalem Pacovský poledník. V rámci toho projektu jsme zhudebňovali báseň místního rodáka Antonína Sovy. Teď budeme hrát v kině Aero, doprovázet hudbu k němému filmu.
OS: Jsme muzikanti. Nejsme divadelníci, nejsme extra performeři. I když samozřejmě chceme vychytat scénu, vždycky je prvotní hudba. Nikdy nebudeme předvádět nějaké kejkle.
A.cz: V itineráři máte minimálně listopadový showcaseový festival Nouvelle Prague, na němž si zahrajete jako čeští headlineři. Proč si coby vůdčí hudební reprezentanty naší země vybrali pořadatelé právě vás?
JU: Vysvětlili nám to tak, že jsme v jejich očích ten nejzásadnější český projekt, který by měl tenhle rok šanci uspět ve světě. Takže to je pro nás velká pocta. A zároveň velká příležitost, protože tam bude spoustu lidí z celého světa, takže máme šanci, že nás někdo uvidí. A také se ukáže, jestli je naše hudba přenositelná někam do světa.
A.cz: Ve vaší tvorbě se snoubí tradiční s experimentálním – vlivy lidové hudby i elektronika. A zpíváte česky. Zní to jako ideální kombinace, jak si pro zahraniční posluchače Českou republiku zafixovat.
JU: Kapely se často snaží, aby zněly jako ze západu. My se o to nesnažíme, využíváme jenom těch vlivů a spojujeme je s našimi kořeny.
JF: Což je i důvod, proč spolupracujeme s Ondřejem Ježkem. Nerozumím moc kapelám, které si zvou zahraniční producenty, aby jejich deskám dali zahraniční zvuk. Tím přece ztrácejí svou jedinečnost, ne? Přijde mi, že člověk má hledat tady.
JU: Ale používáme prvky ze zahraničí…
JF: No jasný, nejsme hluchý ani slepí.
JJ: Je špatné být omezený geografickými hranicemi, je třeba mít rozhled.
A.cz: Takže jste všichni hrdí Češi?
JU: Jo a zároveň jsme prostě jenom obyvatelé planety.
OS: Není to ani tak, že bychom nesli českou vlajku za hudbu. Prostě je to jenom přirozený proces toho, že tady jsme vyrůstali, že to v nás je.
JU: Jedině tak můžeme být zajímaví pro lidi z jiných zemí. Když tam bude tahle esence, kterou jinde nemají. Když chceš být jako Rolling Stones, musíš to dělat úplně jinak, podle sebe. Jedině tak budeš jako oni – taky to dělali podle svého. Víš, jak to myslím?
JF: Ale hlavně to dělali v určité době na určitém místě, a právě proto jsou tam, kde jsou.
OS: A to je krásný oslí můstek – i Následuj kojota je o tom jít za svou intuicí. Vzhlížet se v nějakých vzorech může být dobrý jako nějaká inspirace, ale vlastně je to cesta do nikam.
A.cz: Kojoti si úzkostlivě střeží svá teritoria. V tom si jsou se Zrním docela podobní – dlouhých třináct let od svého založení jste mezi sebe a ani nikoho nepustili. V čem tkví vaše nezlomná jednotnost?
Pro nás je strašně důležitá parta. Sdílíme společený životní příběh a o tom je celá naše hudba. A kdyby kdokoliv z naší party odešel, byl by to úplně jiný projekt. Neexistuje, že by někdo z nás byl nahrazen.
JJ: V nezlomné jednotnosti – tím, že jsme stále spolu, máme společnou energii.
OS: Na začátku jsme byli kámoši, co měli stejný pohled na svět. Sešli jsme se na střední a přitom jsme dělali hudbu. A hrozně jsme si sedli v tom, jak jí a věci kolem vnímáme.
JU: Pro nás je strašně důležitá ta parta. Sdílíme společený životní příběh a o tom je celá naše hudba. A kdyby kdokoliv z naší party odešel, byl by to úplně jiný projekt. Neexistuje, že by někdo z nás byl nahrazen.
JJ: Hlavně moc neumíme hrát, takže kdyby k nám přišel kdokoliv, strašně by nás zastínil. (všichni se smějou)
JC: Ale to jenom tak mimo… Pod čarou… (opět výbuch smíchu)
JF: Jó, hrát umíme, hrát umíme… (směje se)
