Hudbu najdeme všude. V lese, pod vodou i ve vesmíru, říká autor hudby k Aldabře. Teď zhudební světlo

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
20. 3. 2016 9:00
Hudební skladatel Robert Jíša je absolventem prestižní bostonské Berklee College Of Music. Od relaxační a terapeutické hudby postupně směřuje k experimentální, novodobé klasické i té filmové. Momentálně chystá show na předvečer Velké pardubické Hlasy světla 4D, kde zazní jeho originální rekviem. Jíšu znají i zahraniční filmaři a oslovují ho, když chtějí do snímku nějakou speciální hudební složku. "Mnoho režisérů, hlavně tady v Česku, bere hudbu spíše jako komplikaci v jejich práci, chtějí jen, aby tam na konci něco hrálo. Já mám rád, když hudba dotváří příběh," říká Jíša.
Robert Jíša
Robert Jíša | Foto: Zuzana Hronová

Komponoval jste hudbu k velmi úspěšnému dokumentu Steva Lichtaga Aldabra: Byl jednou jeden ostrov. Jeho návštěvnost překonala v českých kinech hranici 100 tisíc diváků, nyní putuje po světových festivalech. Snímek nabízí fascinující přírodní podívanou, předpokládám, že pro skladatele nebyla nouze o inspiraci…

Hudba se mi komponovala skvěle, protože tam nejsou dialogy, příběh je volnější a skladatel má mnohem víc svobody vyřádit se. Hudba vypráví příběh, hudba je prvek, který tu má mnohem víc akcií v podniku než u dialogového filmu. Navíc to byly nádherné záběry z míst, kam se většina z nás nikdy nepodívá. Fascinovaly mě všechny ty obrovské želvy a krabi, navíc ve 3D provedení, které vám dá pocit, že se k vám ta potvora blíží.

Robert Jíša

Narodil se 9. dubna 1970 v Praze, v 6  letech hrál na klavír, ve 12 začal komponovat. Vystudoval prestižní bostonskou Berklee College Of Music.

Komponuje několik desítek soundtracků k českým i zahraničním filmovým či televizním projektům. Šíře jeho záběru je značná: od relaxační a terapeutické hudby přes filmovou hudbu po soudobou klasickou hudbu a chorály.

Komponuje a aranžuje vánoční projekt Supraphonu Kouzelné Vánoce s Lucií Bílou, Karlem Gottem, sborem Boni Pueri a hvězdami českého klasického hudebního nebe, které následně dostává ocenění platinová deska.

V roce 2014 mu OSA uděluje cenu za nejlepší kompozici - za Hlasy světla 3D, první multimediální 3D symfonický koncert soudobé hudby, který měl světovou premiéru v srpnu 2013 v Praze.

Píše hudbu k filmům Steva Lichtaga (Prapodivný svět, Poslední lovci, Aldabra). Nyní s Lichtagem chystá Hlasy světla 4D pro multimediální show pro předvečer Velké pardubické 2016.

Zdroj: filmmusic.cz

A jak se to vlastně má se zvuky pod hladinou?

Pod vodou není jen ticho, ale i pořádný rámus. Kdo se potápí, tak ví, že se tam zvukově dějí velké věci. Jen pod vodou člověk neví, odkud to přichází, protože tam nedokáže definovat směr, ale jinak to může být pěkný rachot.

Sbíral jste inspiraci přímo pod vodou? Ví se o vás, že rád se zvuky experimentujete a sbíráte hudební inspiraci na nejrůznějších místech.

Nic jiného mi ani nezbylo, protože mě kluci nevzali s sebou na natáčení. Jelikož na ostrov putovali přes nebezpečné pirátské moře, báli se, že je tam zajmou a zabijou. Říkali si, že bude dobré, když to aspoň část týmu přežije a bude moci dílo dokončit. Chtěl jsem jet s nimi, abych tam nasál inspiraci, ale nakonec jsem se musel obrátit do své vlastní cestovatelské minulosti po Jižní Americe a Africe a k obrazům, které přivezly, přiřadit moje asociace.

Jak se vám spolupracovalo se Stevem Lichtagem?

Steve má hodně rád hudbu a je pro něj ve filmu důležitá. Na českého režiséra, bereme-li ho jako českého režiséra a ne amerického, klade velký důraz na zvukovou složku, což jsem rád, neboť mám co skládat. Rádi pracujeme na spojení vizuálna a poslechu. Nicméně hudby bylo asi dvanáct verzí. Vždy jsem složil hodinu hudby, Lichtagův tým o tom týden přemýšlel a pak řekl: „Roberte, je to potřeba předělat.“ Tím jsme postupně dospěli ke konečnému tvaru.

V Aldabře jste se mimo jiné věnoval „hlasům“ pod vodou, zkomponoval jste ale i Hlasy lesa, Hlasy světla, Hlasy vesmíru. Jak vnímáte hlas světla či lesa?

Tím že se věnuji dlouhodobě filmové hudbě, zvykl jsem si na to, že hudba musí komunikovat nejen s dialogy, ale i různými ruchy a šumy. Málokdy zní hudba ve filmu sama. Začal jsem si proto víc všímat zvukového pozadí, které je přítomno všude. I když zrovna neposloucháme hudbu, celý život probíhá s nějakým zvukovým pozadím. Když jdeme lesem, tak i když to nevnímáme, slyšíme les. Když jdeme městem, slyšíme hukot města. Začala mě zajímat ambientní hudba a její postupy.

Jak jde například složit hudba ze „zvuků“ vesmíru, jak jste to udělal ve skladbě Hlasy vesmíru? 

Hledali jsme k „vesmírné hudbě“ autentické zvuky vesmíru. Vypadalo to beznadějně, jelikož ve vesmíru není vzduch, není tam tedy ani zvuk. Pak jsme vypátrali, že družice NASA nahrávají vibrace vesmírných objektů a že když se tyto vibrace převedou do slyšitelného pásma, jsou vlastně zvukem. Když jsme se dostali k nahrávkám, zjistili jsme, že tyto zvuky jsou naprosto úžasné. Dodnes si pamatuju, že zvuk, který vznikl z vibrací pro planetu Jupiter byl něco fascinujícího, nic podobného jsem v životě neslyšel.

Při skládání filmové hudby spolupracujete rád s režiséry, kteří chtějí něco speciálního, abyste se mohl více hudebně vyřádit…

Vždycky si zpátky vezu kousek viny, možná zbytečně prozrazujeme místa, která by možná měla zůstat nedotčená, říká cestovatel a režisér Steve Lichtag. Ostrov Aldabra je prý unikátní.
16:20
Vždycky si zpátky vezu kousek viny, možná zbytečně prozrazujeme místa, která by možná měla zůstat nedotčená, říká cestovatel a režisér Steve Lichtag. Ostrov Aldabra je prý unikátní. | Video: Daniela Drtinová

Především rád spolupracuji s režiséry, kteří mají rádi hudbu a pro které je důležitá. Mnoho režisérů, hlavně tady v Česku, bere hudbu spíše jako komplikaci v jejich algoritmu práce, chtějí zkrátka, aby tam někde na konci něco hrálo. Jenže když hudba nemá ve filmu jasný důvod a smysl, tak je skoro zbytečné, aby tam vůbec hrála. Režisér musí mít jasnou vizi a vědět, proč a kde má hudba zaznít.

Jak těžké je potom krotit tento svobodomyslný přístup a široký rejstřík inspirace v momentě, když třeba skládáte hudbu pro klasickou pohádku nebo pro dokument?

Je to vlastně celoživotní téma každého z nás – krotit se, pracovat se svým egem a svou potřebou se vyjadřovat do světa, který je hluchý a nepotřebuje nás slyšet. Je to nadosmrti boj, který každý skladatel bojuje sám v sobě – potlačit svou potřebu vyjádřit se a maximálně posloužit filmu, kterému mnohokrát více poslouží ticho nebo jemná, nenápadná hudba než opulentní kompozice.

Jak náročná a jiná pro vás byla práce na dokumentu Století Miroslava Zikmunda?

S režisérem Petrem Horkým jsem dělal poprvé, takže bylo náročné si na sebe zvyknout a pochopit se. Ale přežili jsme to a dopadli se ctí díky Miroslavu Zikmundovi, což je neuvěřitelný pán. Já i Petr máme poměrně silná ega, nicméně nám rychle došlo, že není cílem ukázat sami sebe, ale umožnit lidem co největší zážitek z toho, že mohou nakouknout do fascinujícího světa pana Zikmunda.

Nyní vás čeká další spolupráce se Stevem Lichtagem, Hlasy světla 4D, který chystáte v předvečer Velké pardubické se zdejší komorní filharmonií. Co je onen čtvrtý rozměr?

Čtvrtý rozměr má dva rozměry (smích) – jeden je spirituální, to, co je nad tím, co kolem sebe vidíme, určitá spirituální rovina života. A čtvrtý rozměr bude mít i své praktické provedení, například když diváci uvidí 3D prostorové stádo koní, které se žene prostorem, tak třeba ucítí vítr.

Projekty Hlasy lesa či Hlasy vesmíru byly i o muzikoterapii. Bude mít terapeutické účinky i čtyřrozměrný projekt?

Návaznost je velmi volná, spíše názvem. Moje starší věci jsou skutečně myšleny jako relaxační, léčivá hudba. Hlasy vesmíru už byly na pomezí, šlo spíše o experimentální než relaxační hudbu. Hlasy světla jsou současná klasická hudba, chorální hudba. Terapeutická složka už je sekundární. Na druhou stranu skoro každá hudba má terapeutické účinky – například i heavy metal, když se u toho lidé vyřádí a vykřičí, tak pak třeba nezlobí.

Podtitulem Hlasů světla je Requiem, nicméně na rozdíl od klasických rekviem není jen o smrti, ale i o životě a znovuzrození. Můžete to více přiblížit?

Je to koncipováno tak, že se narodíme, prožijeme život, ten nakonec končí, ale po něm nastává znovuzrození a nový život. Moje vize requiem je taková, že na konci není temnota, ale světlo.

Hlasy světla jsou tedy optimistické?

My o tom v určité dualitě diskutujeme s režisérem projektu Stevem Lichtagem. On je velký optimista a má panickou hrůzu z jakýchkoliv temnot. Kdo zná jeho životní příběh, pochopí, proč nerad mluví smrti. Mě zase baví ponořit se do spirituality nejtěžšího kalibru. On mě vytahuje z té temnoty a říká, že to musí zářit a musí tam být radost ze života. Jeho koncept vítězí a já se tomu nebráním. V průběhu show diváci projdou temnějšími pasážemi, ale finále bude optimistické a mělo by se jednat o velkou oslavu života.

Jak byste popsal vizuální stránku projektu?

Naším záměrem je, aby divák byl uprostřed vizuálního vjemu. Uslyší hudbu, uvidí na jevišti muzikanty,  početné sbory, ale zároveň bude obklopen vizuálním příběhem, vizuálními impulsy, které komunikují s hudební složkou. K tomu nám poslouží i videomapping (triková  projekce v prostoru, či na objekty - pozn. red.).

Projekt má spoustu rovin, čeká vás složitá příprava, hodně práce a spousta energie. Bude to vše vynaloženo na jeden jediný večer, nebo chystáte i nějakou reprízu?

To mě na tom právě baví, že jde o premiéru a derniéru současně, je to vše pro daný prostor a okamžik, pro předvečer slavných dostihů. Čili pamatujeme i na fragmenty související s koněm, v našem pojetí symbolem života, energie a síly. Případné opakování vidím na zahraničí, ale to už by bylo opět upravené. To, co lidé v sobotu večer uvidí, bude skutečně poprvé a naposledy.

Za své hudební počiny jste získal řadu ocenění. Které je pro vás nejzásadnější, které máte nejraději?

Doufám, že neřeknu nic špatného, ale já jako hudební skladatel jsem docela rád, že existuje Ochranný svaz autorský (OSA), veřejný nepřítel číslo jedna. Ale nás hudební skladatele velmi často udržuje při životě, jinak by nás komponovala asi desetina. Nejvíc si vážím ceny právě od OSA, kterou jsem v roce 2014 získal za nejlepší hudební kompozici. Jednalo se právě původní Hlasy světla, o nichž jsme se bavili. Ta cena byla od kolegů hudebníků. Jsme rivalové, konkurenti, takže když se rozhodli, že mi dají cenu, velice mě to potěšilo. Navíc mi plaketu předával Michael Kocáb, což mě velmi dojalo.

Proč?

Je to totiž jeden z průkopníků audiovizuálních projektů u nás. Když jsem byl poprvé na Odysseovi v Laterně Magice, tak jsem byl úplně v šoku, jak něco takhle komplexního zajímavého a silného může v Čechách existovat. Když jsem od něj tu cenu dostal, přišlo mi to celé takové symbolické a úplně mě to vzalo.

Nejste vlastně více uznávaný a známý v zahraničí než u nás?

Mám to štěstí, že mohu spolupracovat hodně s talentovanými lidmi v zahraničí. Je to vždycky dobré trochu se jet nadechnout někam jinam, aby se člověk zase vrátil plný energie. Protože tady u nás se vyžíváme v našich problémech. Ano, máme problémy, ale navíc se v nich s velkou oblibou rochňáme. V zahraničí to bývá takové odlehčenější a bezstarostnější.

Ukázka z projektu Hlasy světla 3D. První multimediální 3D symfonický koncert soudobé hudby, který měl světovou premiéru v srpnu 2013 v Praze. | Video: YouTube/Robert Jíša
 

Právě se děje

Další zprávy