Remasterovaní Led Zeppelin: Jízda na vlastní nebezpečí

Michal Bystrov
1. 8. 2014 11:23
Fanoušci Led Zeppelin slaví. Před měsícem vypustil Jimmy Page tři remasterovaná alba a na říjen se chystají další dvě. Zvukový experiment s rozpadem kapely neskončil, stejně nezanikl její fenomén.
Led Zeppelin.
Led Zeppelin. | Foto: Profimedia

Recenze - Už slavné eponymní album s hořící vzducholodí na obalu prozrazovalo, že Jimmy Page, srdce i mozek skupiny Led Zeppelin, je ještě lepším producentem než kytaristou.

On sám to nazýval dramatem světla a stínu – v podstatě šlo o geniální zkrocení energie, vyváženost silových kousků s jemnými valérami akustického hraní, zvukový poměr jednotlivých nástrojů, neuvěřitelnou soudržnost hráčů, rozsekanou jen Pageovými nesmlouvavými riffy. Tradice versus novátorské postupy v čele se zpětným echem (efekt, o kterém zvukař Glyn Johns tvrdil, že ho nejde udělat, dokud mu to Jimmy nepředvedl).

A taky zvláštní, všudypřítomný rozpor mezi láskou k písničkám, ze kterých Led Zep (snad až příliš často) vycházeli, a jejich bezostyšným zneužitím ve jménu svobodné tvorby a inspirace. Pak původním autorům nezbývalo, než se s nimi soudit – jako v případě kalifornského folkaře Jakea Holmese, skutečného skladatele psychedelicky laděné plíživé melodie Dazed And Confused.

Led Zeppelin se chovali nekompromisně jak k nápadům, které ukradli, tak ke svým vlastním. Byli to brakýři, ranaři jako jejich manažer Peter Grant, ale svůj umělecký lup povznášeli na vyšší úroveň.

Tedy to víme teď – tenkrát se o nich psalo jako o velké maškarádě, fazóně bez obsahu, bublině, která brzy splaskne. Vlastně i tento paradox – šílený komerční úspěch a miliony následovatelů po celém světě versus letitá nepřízeň kritiky – ukazuje na naprostou výlučnost anglické čtveřice.

Ať už ale "Zeppelini" během své kariéry zajímali média více svými koncerty, nebo nevídanými excesy včetně orgií a černých mší, nakonec vždy vítězili ryzím muzikantstvím, hudbou jako takovou, bez podpůrných prostředků, kterých si jinak užívali mírou vrchovatou. Proto se k nim ještě po 35 letech vrací každý, kdo chce něco vědět o hře na kytaru, na basu, bicí nástroje…

Pageovy výlety do světa černé magie nechť vzrušují a zneklidňují ty, kdo dokáží s vážnou tváří přečíst spisy Alesteira Crowleyho. Ale Led Zeppelin je především muzika – a co víc, muzika pro muzikanty. První tři remasterovaná alba, známé prostě jako jednička až trojka, nám to důrazně připomínají.

Touha, vztek a theremin

Na prvním albu z ledna 1969 skupina s omračujícím sebevědomím ohraničila své hudební i zvukové teritorium, ústící v mississippské deltě, zahrnující jakousi postmoderní představu o chicagském blues a zanikající v zamlžené staroanglické krajině (Black Mountain Side). Mnozí vidí právě tady počátek hard rocku a heavy metalu, stejně tak bychom ale mohli mluvit o inspiraci folkovými bardy typu Berta Jansche či Daveyho Grahama.

Pageova stylová rozpolcenost je ještě markantnější na desce Led Zeppelin II, vydané v říjnu téhož roku a natáčené od jara do léta v pauzách mezi živým hraním. Dodnes si tahle nahrávka uchovala krásně nedotažený ráz, je to vážně jízda, byť s mnoha přestupy (pět studií v Los Angeles, čtyři v New Yorku, tři v Londýně a po jednom v Memphisu a Vancouveru). Jerry Wexler, producent soulových hvězd Arethy Franklinové a Raye Charlese, potřeboval slyšet jen tři skladby, aby o vznikajícím díle prohlásil, že to bude nejlepší deska bílého blues v dějinách.

Jimmy Page se snažil vyhnout syndromu prvního elpíčka, po kterém zpravidla přichází slabší dvojka. Přestože některá sóla natáčel v hotelových halách a mixáž se prováděla jen dva dny „na tom nejprimitivnějším mixpultu, jaký si dokážete představit“, zvuk alba i po 45 letech udivuje svou trojrozměrností.

„Pageovo improvizované vytí na pomezí touhy a vzteku se mísí s kakofonií mimozemských efektů, od zpětného echa slideové kytary přes zvuky připomínající ocelárnu, ženský orgasmus i výbuch napalmové bomby až po duchařské kňourání Jimmyho čerstvě pořízeného thereminu, které jako by vypadlo z nějakého černobílého hororu,“ bájí životopisec „Zeppelinů“ Mick Wall.

Poslechněte si Stairway to Heaven v koncertní verzi z roku 1973. Píseň bývá často označována jako nejlepší song rockové historie.
Poslechněte si Stairway to Heaven v koncertní verzi z roku 1973. Píseň bývá často označována jako nejlepší song rockové historie.

Zběsilost vyplovaček Whole Lotta Love, Ramble On a Heartbreaker je postavena proti baladičnosti skladby Thank You s kostelními varhanami Johna Paula Jonese, a kdo snad do té doby nevnímal, toho určitě probudí rozvička Johna Bonhama v bubenické exhibici Moby Dick.

Právě takové kousky se teď hodí oprášit – ať už jako živák, nebo „backing track“ – v bonusové sekci, příslušející ke každému z remasterovaných disků.

Ovládáme vás

Pokud zeppelinovská jednička působí jako pecka mezi oči a dvojka nás povozí na eklektickém hudebním tobogánu, po spuštění alba Led Zeppelin III máme pocit, že jsme za zvuků valivého Immigrant Songu taženi párem splašených koní.

Podívejte se na koncert Led Zeppelin z roku 1970 v Royal Albert Hall.
Podívejte se na koncert Led Zeppelin z roku 1970 v Royal Albert Hall.

Z pobytu ve Walesu, v kamenném stavení bez elektřiny zvaném Bron-Yr-Aur, si Jimmy Page a zpěvák Robert Plant odnesli útržky různých textů a melodií, které pak v polorozpadlém panství Headley Grange v Hampshiru hodili na hromadu a nechali Bonhama, aby se v nich porochnil. Zase tu máme rozdíl mezi podmínkami natáčení a kvalitou výsledku: Led Zep použili mobilní studio skupiny Rolling Stones, vykašlali se na to, že je při hraní slyšet, co si povídají, a ve finále provedli tak brutální střihy, že si člověk až říká, jestli ho netahají za nohu.

„Ovládáme vás!“ kvílí Plant v úvodní písni, a zcela jistě tomu tak je, protože kdo tuhle desku poslouchá, připadá si až do posledního úderu Bonhamova kopáku jako přimrazený.

Bez dechu si vychutnáváme kytarovou palbu, svým způsobem ohromně ladnou, v předehře skladby Celebration Day a zhluboka se nadechneme, když Bonham s Plantem bravurně vplují do rozvodněné řeky rytmu.

Nacházíme tu jazzové názvuky (především u „hammondek“ Johna Paula Jonese), tušíme, že Plant má naposlouchané poslední hity Vana Morrisona a Janis Joplinové. Důležité ale je, že Led Zeppelin na svých prvních nahrávkách, a hlavně na té třetí, zůstali stoprocentně otevření okamžité inspiraci.

„Vidím Roberta u mikrofonu, jako by to bylo dnes,“ vzpomínal pomocný technik Richard Digby-Smith. „Měl v sobě takovou vášeň! Každé slovo prožíval. To, co slyšíte, není nijak upravované. Prostě si dal jednu cigaretu bez nikotinu, pár panáků whisky Jack Daniel’s a jel…“

Led Zeppelin I-III (Deluxe remastered CD edition)
Atlantic Records

 

Právě se děje

Další zprávy