Když srílanská raperka M.I.A. v roce 2008 zabodovala v hitparádách po celém světě se singlem Paper Planes, vypadalo to, že globální pop našel novou hvězdu. M.I.A. měla zajímavý příběh uprchlice, byla napojená na aktuální trendy beatového undergroundu a rozhodně nepostrádala osobitou vizi toho, jak dělat v novém tisíciletí pop.
Jenže na svůj hit už nikdy nenavázala, novější desky v žebříčcích zklamaly a kýžený trvalý průlom v USA nikdy nepřišel. O svém pátém studiovém albu AIM dokonce M.I.A. prohlašuje, že je její úplně poslední. Chaotická kolekce bohužel potvrzuje, že hudba už u ní není na prvním místě.
M.I.A. vlastně nikdy nenašla místo, kam by mohla v současném globálním popu patřit. Vždycky byla příliš osobitá na mainstreamový hip hop i elektronickou taneční hudbu z žebříčků. Chtěla se stát advokátkou undergroundu, ale zároveň zůstala věrná velkému labelu. Nikdy se nevzdala svého snu dobýt Ameriku, zároveň si ale pod sebou v prazvláštních a zbytečných kauzách podřezávala jednu větev za druhou.
Vztyčený prostředníček při televizním přenosu ze Super Bowlu, vleklá válka s vlastním labelem nebo slovní přestřelky s producentem Diplem, s nímž v roce 2004 odstartovala kariéru na mixtape Piracy Funds Terrorism, to všechno dokazovalo, že M.I.A. bere svůj rebelský status možná až příliš vážně.
Tak vážně, že často vystrašila i ty, kteří jí chtěli pomoci.
Zatímco první dvě desky Arular a Kala nabídly vzrušující koktejl namíchaný z exotických beatů naroubovaných na západní pop, třetí album Maya se příliš snažilo zalíbit americkému publiku a skončilo propadákem. Tři roky stará deska Matangi byla jistým návratem ke kořenům syrového zvuku, novinka se ale znovu snaží honit hitparádové trendy. Zároveň v tom ale není příliš důsledná.
M.I.A. se v minulosti přitom vždy dařilo trefovat terč, když se nejméně snažila. Ani angažování dubstepového řezače Skrillexe, hitmakera Polow Da Don či návrat producenta Dipla desce moc nepomohly – AIM je nejsilnější v momentech, kdy hitparádové ambice přehluší hravost a nenucenost.
Je to za námi
„Tohle je moje poslední deska a já na ní chci být šťastná. Nebudou tam žádné stížnosti,“ tvrdila M.I.A. v rozhovorech a její typická politická agenda je skutečně na albu spíše v pozadí. Na druhou stranu deska začíná skladbou Borders, která vyšla už vloni v létě a M.I.A. s ní reagovala na uprchlickou krizi. („Hranice? Co je s nimi? Svoboda? Co je s ní?“ rapuje v písni.)
Jeden z nejsilnějších loňských singlů neztratil ani po 12 měsících nic ze své intenzity, zároveň ale nasadil zbytku desky příliš vysokou laťku. Následné Go Off je první ze dvou nemastných neslaných kolaborací se Skrillexem a Bird Song s Jump In jsou trochu otravné hříčky, které stojí na jednom nápadu (samplu) opakovaném do zbláznění.
Některé tracky (Finally, Visa, Ali r u ok?) působí dojmem rychlého nahození, které se ale nikdo neobtěžoval dotáhnout do konce, a výpomoc od ZAYNa (ex-One Direction) ve skladbě Freedun také vyšumí do ztracena. Když posledně jmenovanou skladbu odstartuje veršem „I'm a swagger man / Rolling in my swagger van / From the People's Republic Of Swagistan“, nevyzní to úplně jako oslava textařské spontaneity, spíše jako důkaz odfláknutí celého projektu.
Ve Visa cituje M.I.A. z refrénu svého debutového singlu Galang a je to, jako by se její radikální já z doby před deseti lety ozvalo a chtělo zpět všechnu pozornost, kterou M.I.A. za poslední dekádu postupně promrhala.
Závěrečná Survivor je hořkosladkým rozloučením s kariérou, která vlastně nikdy nepřišla. Je to jakési vydechnutí, že všechno už je za námi. Na deluxe verzi desky je následované několika skladbami, které M.I.A. vydala během posledních let na singlech, ale nezabodovaly, a skončily tak v její nemilosti. Přinejmenším Swords by si ale zasloužily zařazení na regulérní verzi desky.
Krok vpřed
M.I.A. měla v posledních letech trochu smůlu, že její agendu převzali jiní. Exotický dancehall z desek Arular a Kala teď vaří Diplo a jeho Major Lazer pro Justina Biebera a politická témata resuscitují hvězdy jako Beyoncé či Kendrick Lamar. Pro nepředvídatelnou raperku s anglickým přízvukem jako kdyby už nebylo v hlavním proudu místo – zmínění dělají to, co dříve ona, ale v jaksi bezpečnější, přijatelnější verzi. A jejich mediální obraz není zdaleka tak konfrontační jako u ženy ze Srí Lanky.
Jestli na minulém albu Matangi zněla M.I.A. jako politá živou vodou, na AIM naopak působí unaveným dojmem. Jako kdyby se vyčerpala ze všech bitev, které musela v hudebním průmyslu poslední roky svádět.
Její labutí píseň se příliš nepovedla, i když se deska jmenuje AIM (=cíl), působí spíše dojmem bezcílného bloudění. Přesto bude M.I.A. dnešnímu popu chybět. Přesněji její tah na bránu i osobitý přístup k world music. Žena, která byla dlouho krok napřed před konkurencí, se najednou ocitla všemi zapomenutá na chvostu popového pelotonu.
Hodnocení: 55 %
