Recenze - Jak se to přihodí, že se z frontmanky artpunkové formace stane zpívající zhrzená partnerka? Na vině je možná právě rebelantská minulost. A třeba i expirace smlouvy. Ale ač vyhlíží nová úloha Karen O jakkoliv strašně, je to jenom dojem. Staronová sbírka zhudebněných vztahových dramat Crush Songs zpěvačky Yeah Yeah Yeahs rozhodně není z žánru tragédie nebo tragikomedie. Jen význam tohoto počinu zůstává pečlivě zamaskován. K jeho nalezení je třeba podstoupit expedici do Kareniny minulosti.
Vizuální provokatérka. Popová punkerka. Dobyvatelka několika oktáv, která teatrálně střílí emoce: „Komár pije skoro všechno, ať zbyde cokoliv, komár křičí vysaju tvojí krev!“ Suma sumárum – šílenec, minimálně, kreativní úchyl.
Pokud sledujete, jak si Karen O na hudebním kluzišti počíná od dob, kdy jako slušně rozjetá dvaadvacítka v čele Yeah Yeah Yeahs troufale vyřvávala, že vypadáme jako trus, představu o ní máte jasnou. A s největší pravděpodobností to bude něco podobného jako Woody Allen v latexových plavkách na skokanském můstku bazénu chystající se skočit šipku po nohách.
Beránek v rouše vlčím
Pro zpěvačku s jihokorejsko-polskou krví se jednoznačně hodí pojmenování „šílený génius“ než jeho reverzní obdoba. I když k tomuto zjištění potřeboval svět hudebních kritiků delší dobu – až s psycho operou Stop the Virgens totiž zpěvačka definitivně servala nálepku „jen“ výstřední, byť hlasově luxusně vybavené zpěvačky s explicitní snahou šokovat (fyzickými svršky počínaje a duševními spodky konče) a potvrdila, že produkce její pravé hemisféry je daleko víc odzbrojující než sexistické koncertní outfity.
Netřeba dodávat, že její mimořádný kreativní potenciál se rychle rozkřikl, a tak se o ní rvou třeba filmoví tvůrci. Nepočítaje spřáteleného režiséra Spika Jonze, pro jehož loňský oscarový trhák Ona složila málem stejně oceněnou píseň The Moon Song. Píseň kultivovanou něhou, intimitou, popřením megalomanství… Haló, provokatérko Karen, kde jsi?
Ti, co přísahali na zvukovou i obrazovou dekadenci Yeah Yeah Yeahs, už tady možná začali vzývat starou, „rozcuchanou“ O. S vydáním její první sólové (a dle předrevolučních metrů její první ryze ženské) desky Crush Songs na Cult Records už pravděpodobně propadli kouzlu nekromantického fanatismu.
Mám jim to mít za zlé? Rozhodně ne. Ale určitě je v tom nepodporovat.
Patnáctka subtilních ód na blahodárnost i zhoubnost lásky může působit zmatek svým intimním původem. Do Karenina života „vylomenin“ ale zapadne s mlasknutím.
Pátrání po DNA suverénně se prezentující umělkyně je (snad) jednodušší, než se zdá. Éra nejvíc avantgardních, hezky anglicky řečeno „messy“ nahrávek YYYs je totiž paralelním obdobím interpretčiných „20s“, u většiny posledního desetiletí, kdy v sobě bez nepochopených pohledů okolí naposledy probudit buřiče (pro někoho zkrátka nejzazší možnost tzv. naplno si užít mládí).
Jen tehdy je totiž podivínsky projevená názorová radikalita v návaznosti na nízký věk nejpřirozenější, a tudíž nejuvěřitelnější. A ještě když je podpořená vizuálně, třeba oděvem dominy – při pohledu na takto stylizovanou padesátnici se prostě nějakým způsobem „zaseknete“. Ani punkeři ale nejsou neprůstřelní.
Dřív nebo později u nich přeteče pohár otrlosti a záměrně zkreslené pocity vytlačí frustrace nejintimnějšího rázu. A jak a vůbec zda se o nich svět dozví, je individuální záležitost.
U Karen v pokoji kostlivce ve skříni nenajdete
„Zamilovat se, najít lásku svýho života, bejt na křížový výpravě lásky – to bylo moje téma od útlýho dětství. Byla jsem tím prostě posedlá. Byl to jeden z největších motivačních faktorů mýho života,“ prozradila Karen O listu The New York Times. Už nechce, aby ji okolí vnímalo jen jako „železnou lady“. Dala proto zelenou civilnosti. Album Crush Songs je zhudebněným deníčkem Karen Láskorádové a rovněž svědectví, že skutečně existuje. Nic víc, nic míň.
Právě dlouhé intro přispělo k alespoň částečnému zodpovězení otázky, proč má nyní pětatřicetiletá umělkyně s tak kvalitním uměleckým portfoliem zapotřebí vydávat kolekci elementárních baladických demo nahrávek o lásce. K tomu úplnému je třeba informace, že po vydání studiové čtyřky Mosquito vypršela YYYs smlouva s vydavatelstvím Interscope. Karen Orzolek se tak na okamžik ocitla v časové bublině. A i když písně o zklamání, naději i zoufalství nikdy neplánovala vydat, cestu na svět si ve sledu okolností našly samy.
Na ploše patnácti skladeb nahraných jen na akustickou kytaru a zřídka s perkusovým křovím nebo bicí syntetikou posluchače nic nepřekvapí – interpretka lamentující nad tím, že se už nikdy nezamiluje (Visits), a vzápětí povzbuzující sama sebe slovy „vždycky tam bude někdo další“ (Body), jako by předčítala posluchači ty nejdůvěrnější pasáže svých denních zápisků, které by svým naivním charakterem klidně mohly pocházet z pera pubertální dívky. Právě prostotou sdělení Karen O mate – od natolik svérázné umělkyně by posluchač čekal více šifer.
Využitím lo-fi techniky se obraz labilního, nezkušeného děvčete, bilancujícího svou vztahovou minulost s kytarou snad někde na balkoně při úplňku, zoceluje. Současně tím ale posluchače vpasuje do role její nejlepší kamarádky – právě v intimitě, v takové míře dosud u Orzolekové nepoznané, spočívá síla Crush Songs.
Explicitně ji zastupuje i singl Native Korean Rock, pojmenovaný podle interpretčina stejnojmenného, romantikou poháněného projektu, v němž propadá pesimismu z všudypřítomného podkopávání sebevědomí.
Světlé okamžiky naopak nachází v písni Indian Summer tvůrců The Doors – tentokrát ovšem ve zvukové rovině. Přestože z původních bezmála tří minut ukrojila celou polovinu, čímž a priori pohřbila meditativní ráz halucinogenní zvukové krajiny, podařilo se jí i díky éterickému vokálu v pozadí uchovat jiný nosný atribut původní verze – melancholii.
Přes to všechno ale nelze cíleně přehlížet fakt, že se jedná o desku, kterou by z hudebně i hráčsky technického hlediska hravě natočil i kytarista začátečník. A ani nezobrazuje nic objevného.
Jenže Karen O deskou Crush Songs nemíní vytesat hvězdici do chodníku slávy. A jejím zprostředkováním i skrze speciální edici barevných vinylů s obálkou, v níž zájemci naleznou vždy patnáct karet s vlastnoručními kresbami včetně ručně psaných textů, ulehčuje pátrání po smyslu vypuštění nejnovějšího počinu. Tedy vnímat ho jako sběratelský artefakt. Tehdy totiž splňuje požadavky na unikum bez výhrad.
