Recenze - Legenda o domě přezdívaném Big Pink (Velká Růža) a minimálně stovce nahrávek z jeho suterénu se počíná v červenci 1966, kdy pětadvacetiletý folkrocker, zažívající fenomenální úspěch s alby Highway 61 Revisited a Blonde On Blonde, havaroval na motocyklu poblíž svého venkovského úkrytu v Byrdcliffu ve státě New York.
Stalo se tak po vyčerpávajícím evropském turné, během kterého diváci na Boba Dylana křičeli „Jidáši“, jelikož si dovolil opustit roli angažovaného folkaře, zapojil kytaru do elektriky a obklopil se nezvedenou partou bigbíťáků. Jeho spoluhráči si říkali Hawks, ale každý o nich mluvil jako o „té kapele, co doprovází Dylana“. Postupem času se tedy sami začali s nadsázkou označovat The Band.
Když se Bob onoho osudného dne podíval do slunce a oslepen přeletěl řídítka na osamělé okresce, vyřešilo se tím hned několik problémů najednou. Tehdy ani teď lidé nevěřili, že zranění, která utrpěl, byla natolik vážná, aby se musel skoro na dva roky stáhnout z veřejného života. Spíš se zdá, že neúprosným pracovním režimem a lehkými drogami vyřízená hvězda potřebovala vysadit – jinak by pravděpodobně došlo ke kolapsu, o horších variantách nemluvě.
Z dnešního pohledu je Dylanova situace v roce 1966 srozumitelnější, než byla jeho vrstevníkům. Není to zřejmě žádná velká záhada: po bezmála rimbaudovské explozi talentu následovalo vyhoření, anebo přesněji pozvolné dohořívání, jehož důkazem jsou právě tajemné pásky ze sklepa – The Basement Tapes.
Poměrně dlouhé období, které zmatení fanoušci považovali za podivnou odmlku, bylo naopak vyplněno neobyčejnou kreativitou. Zotavující se Dylan chrlil jeden text za druhým. Pravda, mnohdy šlo o naprosté koniny, nonsensy, řetězy volných asociací. Poslední dílky zapadly do skládačky teprve letos, kdy se médiím povedlo natočit s Dylanem první interview po deseti letech.
Z něj se třeba dozvídáme, že jednu píseň inspirovala transplantace srdce, jinou jaderný test. „Člověk se chytne něčeho, co vidí v televizi, listuje telefonním seznamem a vybírá z něj jména… Když Čína testovala vodíkovou bombu, byly toho plné noviny, a tak jsme sedli a napsali Tears Of Rage. Tenkrát se pořád něco dělo, v ulicích Rochesteru se stávkovalo. Měli jsme to za rohem, a tak vznikla skladba Too Much Of Nothing.“
Zrovna o téhle písničce se přitom říká, že ji inspiroval rozhořívající se spor s Dylanovým manažerem Albertem Grossmanem, jenž se v dalších letech proměnil ve vleklou právní bitvu. Vše ukazuje na to, že snaha vymanit se z vlivu vychytralého impresária byla rovněž jedním z hlavních důvodů, proč dělal Bob na přelomu let 1966 a 1967 mrtvého brouka.
Grossman by rád, aby jeho „kůň“ doběhl až do cíle, tj. přibral si další koncerty, vydal další desky, vydělal další miliony – a pak ať se klidně zhroutí. Ze všeho, co jeho svěřenec vytvořil, mu patřil značný podíl, a tak to mělo být i nadále. Dylan se rozhodl, že spolupráci s Grossmanem ukončí, což ale nebylo zdaleka tak lehké. Ocitl se ve dvojím ohni: nechtěl publikovat nové věci, neboť by tím manažerovi jen nahrával do karet, a zároveň MUSEL s něčím přijít, jinak by porušil smluvní závazky ke Grossmanovi i vydavatelské firmě.
Nejspíš proto vzniklo jakési reprezentativní gró sklepních pásků – čtrnáct demosnímků, nabídnutých hudebnímu vydavatelství jako materiál pro jiné interprety. Akce měla okamžitý efekt: do půl roku tyto skladbičky nazpívaly (a ve většině případů rovnou proslavily) skupiny z USA i britských ostrovů. Některé pak, ještě zatepla, doputovaly až k nám, do tehdejšího Československa…
Detox muzikou
„Dylan seděl u okna, měl tam stůl, pohovku, psací stroj, dva bloky se žlutými papíry, tužky… Když se podíval ven, viděl v dálce hory.“ Tak popisoval ideální prostředí ve venkovském domě ve West Saugerties, překřtěném pro jeho růžový nátěr na Big Pink, varhaník Garth Hudson. Sem písničkář dojížděl za členy své doprovodné kapely – nejprve za Hudsonem, na jehož magnetofon se natáčelo, baskytaristou Rickem Dankem a klávesistou Richardem Manuelem. Kytarista Robbie Robertson se nastěhoval poblíž se svou přítelkyní a bubeník Levon Helm – jediný „Amík“ v téhle jinak kanadské partě – dorazil jako poslední.
Popravdě řečeno, The Basement Tapes se začaly rodit už v Dylanově útočišti v nedalekém Byrdcliffu, v domě zvaném Hi Lo Ha, a ještě přesněji v místnosti, které se říkalo Red Room. Většina ikonických nahrávek však pochází ze sklepení domu Big Pink a několik finálních tracků (technicky nejméně kvalitních) vzniklo pět mil odtud v bytě na Wittenberg Road, kam se muzikanti nakonec přesunuli.
Bob Dylan vyrážel za Bandem poté, co odvezl děti do školy, a opouštěl ho, když byl zase čas ratolesti vyzvednout. Na rozdíl od předchozí vzrušené etapy jeho kariéry žil v tomto období docela zdravě, přestal pít a zkusil seknout s kouřením. Detoxikace hrála v jeho „odmlce“ určitě velkou roli… Hudebníci, stále nabuzení po skončeném turné, byli schopni zvládnout deset písní denně. Často jim stačil jediný pokus, někdy skladbu nechali být dřív, než se z ní mohlo něco vyklubat, jindy ji dvakrát třikrát zopakovali – to je případ písniček Open The Door, Homer či Nothing Was Delivered, na kterých jim asi víc záleželo.
Mezi „pásky ze sklepa“ najdeme coververze, parodie, parafráze a samozřejmě hromadu původních nápadů, povětšinou dost trhlých. Humor, ironie a smysl pro absurdno tvoří nezbytnou součást těchto sessions – spolu s country & westernovým feelingem další rozdíl oproti tomu, co Dylan dělal ještě před rokem.
Existuje výborná knížka Greila Marcuse Invisible Republic, v níž se lze dočíst leccos o způsobu, jakým Dylan nakládal s americkou a britskou hudební tradicí. Zbylých pět hráčů k němu svým způsobem chodilo do učení a objevovalo spolu s ním kořeny muziky, o kterou se každý z nich tak či onak pokoušel. Dylan měl doma všude poházené zpěvníky a z nich si vybíral lidovky, které mu konvenovaly: Bonnie Ship The Diamond, Ol’ Roison The Beau, Johnny Todd. Jeho akustická alba Good As I Been To You a World Gone Wrong, plná tradicionálů, nespadla v první polovině devadesátých let z nebe; to si jen Bob vzpomněl na svou pětatřicet let starou expedici do duše dávných songsterů.
K baladě Hills Of Mexico (též Buffalo Skinners) z repertoáru Woodyho Guthrieho se vracel mezi lety 1988 a 1993 na svém Nekonečném turné. Nádhernou melodii Curtise Mayfielda People Get Ready, v níž rozpoznal jednu z mála vydařených nápodob afroamerických spirituálů, oprášil roku 1990 na soundtracku k filmu Flashback. Z moderního gospelu A Satisfied Mind udělal v roce 1980 působivý začátek alba Saved. Elvisův hit A Fool Such As I se ve svižné verzi dostal na elpíčko Dylan, vydané společností Columbia Records natruc poté, co Bob dezertoval k firmě Asylum. Country Hanka Williamse You Win Again si Dylan zazpíval v roce 2004 jako duet s Williem Nelsonem. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Je tedy zřejmé, že písničky, které zazněly už při pravidelných jamech v domě Big Pink, se ve zpěvákově mysli zahnízdily na pěkně dlouhou dobu…
Část pokusů tvořily skladby, s nimiž se prosadili Dylanovi kolegové a přátelé. Ať už jde o zhudebněnou irskou báseň Bells Of Rhymney, proslavenou Petem Seegerem, nebo Tupelo a I’m In The Mood od bluesmana Johna Lee Hookera, se kterým se Bob skamarádil, když hrál po klubech v newyorské čtvrti Greenwich Village. Protože si Dylan nemyslel, že každý jeho špílec bude jednou podroben detailnímu zkoumání, zakomponoval do jedné varianty textu písně You Ain’t Goin’ Nowhere jméno frontmana skupiny Byrds Rogera McGuinna, kdežto v parodii na rock’n’rollový šlágr Billa Haleyho See You Later Alligator vesele notuje: „See you later, Allen Ginsberg…“ Vtipná je i Clothesline Saga, beroucí si na paškál těžko dešifrovatelný hit Bobbie Gentryové Ode To Billie Joe, kterému se v létě roku 1967 nedalo uniknout.
Konec hledání
Jednu věc však spokojený farmář Bob podcenil. Jakmile totiž odeslal do New Yorku oněch čtrnáct nahrávek, které mělo jeho hudební vydavatelství nabízet různým umělcům, začala velká šuškanda. Co to tam kutí? Že by nová deska? Proč s ní nevyjde na světlo boží? Kolik pásků vlastně existuje? O co tady vlastně jde?
Následovaly měsíce vyplněné Dylanovými hity bez Dylana: britští rockeři Manfred Mann natočili hloupůstku Quinn The Eskimo (Mighty Quinn), kterou autor složil po zhlédnutí filmu The Savage Innocents s Anthonym Quinnem, hrajícím Eskymáka Inuka. Vlezlý nápěv záhy doputoval i k nám a zde se ho ujali Golden Kids (Přítel Quinn s textem Zdeňka Rytíře). Peter, Paul And Mary, kteří mohli za neuvěřitelný sukces nejslavnější dylanovky Blowin’ In The Wind, nahráli prazvláštní výkřik Too Much Of Nothing. Byrds zařadili na své kultovní album Sweetheart Of The Rodeo skladby Nothing Was Delivered a You Ain’t Goin’ Nowhere. Druhá z nich opět zaujala Zdeňka Rytíře, který k ní napsal celkem příjemný text Houpací síť (zpívá Petr Spálený).
Mezi dylanology začala být sháňka po originálech. Kdosi ukořistil acetáty zaslané firmě Columbia a sestavil z nich (a ze starších neoficiálních snímků) bootleg neboli pirátskou nahrávku The Great White Wonder. Ten spustil lavinu podobných „pirátů“ a de facto celý tento byznys odstartoval. Bob Dylan vydržel vzdorovat poptávce až do roku 1975, kdy svolil, aby část „sklepních pásků“ vyšla oficiální cestou, na dvojalbu s prostým názvem The Basement Tapes.
Na podobu a zvuk kompilace dohlížel Robbie Robertson, výběr je tedy podřízen jeho vkusu. Kromě dylanovských kousků tu najdeme i sólové věci skupiny The Band, včetně krásné písně na počest Bessie Smithové. Výsledný mišmaš nicméně uspokojil jen někoho; ostatní se dál pídili po původních páscích, na nichž se mělo skrývat nejméně sto nikdy neslyšených nahrávek…
Letošní edice The Bootleg Series Vol. 11: The Basement Tapes Complete dává Dylanovým příznivcům definitivní odpověď. 138 tracků, natočených kdysi Garthem Hudsonem, zrestauroval jeho přítel, kanadský hudební historik a producent Jan Haust. Pro ty, kdo nechtějí trávit hodiny posloucháním rozklíženého sklepního hraní rozjařené a rozpařené kapelky, co si nedává pozor na intonaci, zvukový a hlasitostní poměr nástrojů, no prostě na celkový estetický dojem, je tu „lidštější“ dvoudisková verze The Basement Tapes Raw.
Atmosféru dokreslují dva kratičké filmové dokumenty: v jednom z nich – s komentářem Jeffa Bridgese – absolvujeme v rychlosti celou cestu z Manhattanu do West Saugerties, až k domu Big Pink, jehož dveře se nám po sedmačtyřiceti letech konečně otevírají. Ve druhém nás sedmasedmdesátiletý Garth Hudson provádí legendárním domkem i sklepením. Jako by se rozplynul jeden velký mýtus a zůstala jen pohoda, navždy obtisknutá do těch čtyř dřevěných stěn…
Post scriptum
Tady by mohl příběh zakopaného pokladu s nálepkou The Basement Tapes skončit. To by ale nesměl rockový producent (a někdejší Bobův spoluhráč) T-Bone Burnett vloni na podzim dostat echo, že byla nalezena krabice s dosud neznámými texty Boba Dylana – a to z doby, kdy mistr natáčel své slavné sklepní pásky. Sám Bob prý na tyto své rukopisy zapomněl a znovu je viděl až teď, bezmála po půl století. Dylanovi zástupci položili Burnettovi jednoduchou otázku: „Chceš s nimi něco podniknout?“
Strůjce takových alb, jako je album duetů Roberta Planta a Alison Krauss Raising Sand či soundtrack k filmu Bratříčku, kde jsi? podnikl to, že sezval přední osobnosti současného indie-folku a indie-rocku. Jedná se o členy a lídry kapel Carolina Chocolate Drops, Dawes, My Morning Jacket a Mumford & Sons. Každému dal zhudebnit několik textů, což je model, který se osvědčil už při rekonstruování písniček z pozůstalosti Woodyho Guthrieho (CD Mermaid Avenue s Billym Braggem a skupinou Wilco). Jako zastřešující osobnost přizval Burnett k práci na projektu Elvise Costella.
Za dva týdny nahrála generačně promíchaná skvadra čtyřicet kousků, z nichž teď poskládala dvacetipísňovou desku Lost On The River: The New Basement Tapes (takže se dá očekávat ještě jedno kolo).
Zpěváci Jim James, Taylor Goldsmith, Marcus Mumford a Rhiannon Giddensová pojali verše z dylanovské skřínky po svém – drze a nepodbízivě, tak, jak by to asi Dylan chtěl. Ostatně, není to poprvé, co k takové akci sám vybídl. Už léta přece rozesílá různé nedodělky zavedeným i začínajícím umělcům, aby se na nich procvičili, a co si budeme nalhávat, aby si i přivydělali. Naposledy poskytl rozepsanou píseň na album dámského dua Secret Sesters, ovšemže v produkci T-Bone Burnetta. Texty, které teď máme vůbec poprvé možnost slyšet z úst Elvise Costella a spol. na CD Lost On The River, obsahují všechno, co od Dylana žádáme: nápad, fór i poezii.
„I got a pedal to hit and an engine that won’t quit, and a carburetor that won’t crack. Maureen and Milly, they’re a little silly but there’s nothing that they do lack. I got loose-eyed ladies who never seen a man, just waiting around the back. Gimme a bottle or someone to throttle cause I’d rather stay married to my hack,“ deklamuje Presleyho jmenovec do zatěžkaných tónů písně Married To My Hack, kterou si – jakož i pár dalších – můžeme vychutnat ve stylizovaném klipu, v němž neviditelná ruka píše jednotlivé sloky Dylanovým rukopisem.
Hra na ztracený poklad tedy pokračuje – a Bob Dylan si zaslouží potlesk především za to, že svým přístupem a způsobem, jakým tvoří, tuto nekonečnou zábavu umožňuje. Protože v tom tkví podstata jeho neutuchající popularity. Nenabízí lidem něco pevně daného, ale cosi, co ve svých představách mohou sami dotvářet. Nejde tu o hotové umění, nýbrž o tvůrčí proces. Dylanovým spolutvůrcem se může stát každý, kdo se naladí na jeho vlnu.
The Bootleg Series Vol. 11: The Basement Tapes Complete. Columbia 2014. 393:47 minut.
The Basement Tapes Raw. Columbia 2014. 121:20 minut.
Lost On The River: The New Basement Tapes. Electromagnetic Recordings / Harvest 2014. 74 minut.
