Ne vždy jde vše podle plánů a je úplně jedno, jestli hrajete svůj první koncert pro dvanáct lidí někde v klubu nebo slavíte třicáté výročí existence kapely před plným stadionem. Když Kollerovi během druhého songu Vona říká jó začal stávkovat mikrofon a skladba tak neplánovaně zazněla v instrumentální premiéře, byl to pro Lucii hned na úvod nepříjemný kopanec.
Čtveřice, která promotéry neprudí nesmyslnými požadavky na čerstvou vodu z horského ledovce nebo vlastní nábytek v šatně, jako to často dělají zahraniční kapely, ale za to má maximální požadavky na techniku, z toho byla očividně rozladěná. Během dlouhých minut, kdy se na pódiu nic nedělo, musely v zákulisí lítat hromy blesky. P.B.Ch. by k tomu možná jízlivě poznamenal: „Za to asi může nějakej Robertův kámoš…“
Pokud ovšem současnou Lucii něco trápí mnohem víc než náhlá zrada techniky, je to stále tatáž absence silnějšího vlastního prožitku. Na kapelu podobné vzkazky působí jako dloubnutí loktem mezi žebra, přesto se ale nelze ubránit dojmu, že si čtveřice živé hraní nijak zvlášť neužívá a bere jej jako rutinu.
Nikdo nečeká, že by snad Dvořák měl nosit P.B.Ch. během koncertu na ramenou, jako se to na jejich koncertech odehrávalo před pětadvaceti lety, ale pokud je Kollerovým jediným komunikačním prostředkem opakování „Bavíte se?“ nebo „Budete zpívat s námi?“ či obligátní vrčení na komunisty, ruské agenty a bývalé STBáky, jednoho to zrovna nepřekvapí.
Snad jediným okamžikem, který pocit lehké strojenosti narušil, byl úvod Panice, kdy si Kodym vynucoval od publika hlasitější spolupráci tak neotřele, že parafrází cimrmanovské hlášky překvapil i členy vlastní kapely: „Vy jste tupá, odporná, deprimovaná hovada. A jestli nebudete zpívat pořádně nahlas, tak nebudu brát na nikoho ohledy…“ Skvěle, Roberte, přesně tohle uvolnění a hravost Lucii tak moc chybí!
Namísto složitých technických vychytávek, jakou bylo posledně třeba obří hydraulické rameno s bicími, dodal tentokrát koncertům jedinečnost hlavně lidský faktor. Lucie si totiž na pódium pozvala zpěváka Michala Penka, bubeníka Tomáše Waschingera a klávesáka Petra France, tedy tři bývalé členy, kteří pamatují prapočátky kapely na konci osmdesátých let, kdy jejich pozdější sláva ještě cucala mateřské mléko.
Amerika, Sen, Medvídek, Dotknu se ohně, Šrouby do hlavy, Černí andělé, Oheň, L'aura, Utíkej… to vše se od Lucie čekalo a to vše diváci dostali. Kromě toho prostřihy na LEDkách na Lucii z období „mladí, sotva dvacetiletí cucáci“ coby šikovnou vábničku na celovečerní dokument, který právě vstupuje do kin. Nechyběly ani smyčce a samozřejmě ani stará dobrá kámoška Lenka Dusilová. To celé zabaleno do profi balíčku.
Lucie poslední dobou odvážně prohlašuje, že by ráda natočila desku. Přestože její songy nestárnou a stále spolehlivě fungují v celé své šířce, nové skladby by případné další turné kapely rozhodně oživily. A spolu s tím snad i projev kapely.
