Recenze - Američtí Liars jsou kapelou věčného a nosného konfliktu; za jakýmkoliv aspektem jejich umělecké identity lze cítit nějaký rozpor, souboj, možná dokonce paradox. Ve všem, co kdy nahráli, se křížilo několik protichůdných záměrů, energií nebo hudebních estetik. Výsledek však nikdy nepůsobil jako nerozhodnost či tvůrčí schizofrenie; naopak se vždy stal sebevědomou a uvědomělou reflexí.
Jakékoliv album Liars pak lze použít jako argument pro tvrzení, že prostor vnitřního dialogu, nebo dokonce hádky, bývá dobrým prostředím ke vzniku umělecky vzrušujících děl. Styl, který se právě formuje, je totiž životnější než ten, který vznikl již dávno a nyní je pouze využíván, resp. vytěžován. Jejich sedmá deska tyto závěry jenom podepíše. Jmenuje se Mess. V překladu to znamená Bordel, což je k jejímu obsahu přiléhavý štítek.
Fyzická chuť ničit nebo pouze tančit
Na první paradox narazíme už ve chvíli, kdy se tuto newyorskou skupinu budeme snažit v rámci hudební scény lokalizovat na příslušné popkulturní souřadnici. Z jedné strany je hipsteři přijímají za své už z povinnosti; pro jejich horší obecnou uchopitelnost, elitářskou image a hlučný zvukový design, jenž je poslední roky poznávacím znamením cool interpretů.
Z té druhé však Liars vůči této aktuálně módní kultuře stojí v poměrně silné opozici. V čem? Prostě nepatří mezi kapely, které si o pozornost hlasitě řeknou jedním povedeným albem, aniž by na něj v dalších letech dokázali navázat. Nejsou jménem, jež se konzumuje jako jednohubka; skvělé desky vydávají už do roku 2001, kdy svým debutem znásilnili spoustu po kytarovém noisu lačných ušních bubínků.
Na diskografii Liars je přitažlivé, že nemá žádné vrcholy a tím pádem ani žádné úpadkové momenty tvůrčího selhání, nebo jen slabší formy. V rámci určité nálady nebo určitého stylového konceptu tak může být každá z jejich desek přijímaná jako jejich nejlepší; autor tohoto textu má nejradši aktuální Mess a osm let starou Drum's Not Dead, experiment, kterému diktoval hlas a buben.
Jenom těžko se dnes může kapela představit lepší vizitkou než tou, na které je napsáno: s každou nahrávkou se měníme, ale vysoký standard vydávaných alb si uchováváme. Tohle bez nějakého přehánění o Liars platí, nejsou skupinou, která by to uměla pouze v jednom zvukovém modelu.
Jejich alba vždy chtěla na své posluchače působit fyzicky, tělesně. První desky byly zvukovým zachycením destrukce, chuti ničit; jejich esence byla až archetypálním naplněním punkových idejí. Této ambici odpovídal také zvuk, který vás surovým způsobem konfrontoval s hlukem kytar, rytmu a frenetického hlasu a skřípanců, jejichž identitu by nedokázal definovat možná ani kmotr experimentálního rocku Thurston Moore ze skupiny Sonic Youth.
Pozdější ztráta takového explicitního zvukového tlaku byla nahrazena zvýšenou sofistikovaností. Ve chvílích, kdy hudba Liars přestala provokovat agresivní pudy, se naopak stala promyšleným konceptem, v jehož koláži měl každý motiv své nezpochybnitelné místo. S těmito alby - mezi která patří také jejich novinka - se však Liars nestávají výlučně intelektuálním konceptem. Album Mess krom jiného vybízí k euforickému tanci, čímž se stále pohybuje v módu hudby, jejíž efekt na posluchače je zakotven v určité tělesnosti.
Završený přerod
Hudba Liars byla vždy reflexivní. Přestože si své žánry vždy uvědomovali, nikdy nechtěli jejich vzorce naplňovat a parazitovat na jejich efektu. Tak jako první alba před názvy svých stylů punku a noise-rocku dosadila uměleckou předponu „art“, stejným způsobem zachází nejnovější nahrávka s elektrem.
Mess je neodolatelným stylovým křížencem. Ze své noisové minulosti si Liars uchovávají agresivní energii a tah, kterými prezentují syntetickou elektronickou hudbu. Kdybychom měli tuto báječnou postmoderní nahrávku definovat dnes tolik oblíbeným řetězcem žánrových tagů, napsali bychom art-synth-elektro-techno-noise a odhalili bychom tak, jak velké množství hudebních stylů do sebe nasála. Pokud bychom měli zájem Mess definovat dalším populárním nástrojem současné hudební publicistiky - skrze abstraktní příměr -, hovořili bychom třeba o „post-apokalyptickém mejdanu“. Nebo by si každý z vás mohl vymyslet nějaký jiný vlastní.
Sedmé album Liars lze chápat jako završení přerodu. Dvě jejich předchozí alba poměrně srozumitelně konstatovala: elektronika nás zajímá a chtěli bychom se ji naučit využívat, aby přirozeně zapadla do našeho klasického projevu. Přestože byl výsledek vždy velmi podnětný a vzrušivý, pokaždé zněl kompromisem, který odrážel strach skupiny plně nahradit rockové nástroje elektronickými, nebo počítačovými.
Deska Mess je pak cenná v tom, že zvuk Liars svou proměnu skutečně dokonal bez jakýchkoliv bázní a ústupků. Jejich nejnovější skladby jsou plné hlučných syntetizátorů, elektronických beatů a tsunami basů. Ten, kdo by hledal kytarový zvuk, by odešel s prázdnou a musel přiznat porážku. Inspirací může být následující seznam interpretů elektra a techna: Anthony Rother, David Carretta, Terence Fixmer.
Radikální umění pro každého
Mess je plnohodnotnou konfrontací dvou hudebních názorů, dvou hudebních estetik. Jako by Liars vzali svou fascinaci elektronickou hudbou a nechali ji v přímé kolizi s jejich přirozeností hlučné noisové kapely. Mess je albem, které není ovlivněno jiným hudebním světem, Mess je albem, které onen zmíněný jiný hudební svět přijímá za svůj a na svou předchozí tvorbu naprosto přirozeně aplikuje celou řadu jeho principů. Něco takového je v současné popmusic - včetně té nezávislé a alternativní - naprosto unikátní. Většina stylových proměn většiny kapel totiž běžně probíhá na bázi pouhého méně nebo více závažného flirtu.
Mess je ohromně intenzivní z obou svých stran. Zabaví ortodoxního elektronického posluchače, tak jako toho, jehož playlist je plný noisového rocku. Hudební popkultura v celé své historii vyprodukovala jenom několik alb, ve kterých se dva natolik protichůdné přístupy k práci se zvukem tak samozřejmě prolnuly. Klíčem je opravdu důsledný průzkum obou zmíněných světů v rámci jedné nahrávky.
Přestože je Mess nahrávkou, která kombinuje dva odlišné zvukové přístupy, nikdo se nebude pravděpodobně cítit okraden. Fanoušek Liars dostane to, co očekává, pouze v odlišném kabátu. Posluchači elektra a techna zase nebudou mít pocit, že indie svět jejich hodnoty jakkoliv zneužívá. Něco takového se také běžně v hudební popkultuře nestává.
Mess je také skvěle dramaturgicky promyšleno. Začíná jako agresivní chytlavá vlna tsunami a končí jako depresivní psychedelicko-ambientní dojezd. Jako by Liars chtěli albem definovat střídání maniodepresivních stavů a nálad.
Přestože je album ostře stylově vyhraněné, není nutně vyhrazeno posluchačům výlučně experimentální hudby. Do nových skladeb Liars se dá na jedné straně ponořit, ztratit se v nich, abyste pak hledali cestu zpět, stejně jako se dají konzumovat jako strhující a chytlavý materiál, s nímž si impulzivně nevázaně zatančíte a zazpíváte. Z tohoto důvodu mohou být letos Liars aktuální jak pro hledače progrese, tak pro děti z Instagramu. Nenapadá mě nikdo - z těch, kteří přiznávají sympatie a inklinace k alternativně modelované popkultuře -, kdo by z alba Mess neměl mít radost. A dokonce ani při tomto kontextu album neztrácí nic ze své radikální umělecké vize.
V roce 2014 budou Liars v iPodech hrát holkám v mallcentrech, stejně jako intelektuálům v uměleckých galeriích. Ještě že fanoušci Swans nežijí online. Pak by Mess už poslouchal úplně každý. A to přece - od indie interpretů - nechceme. Komu by novinka Liars nestačila, ať zkusí letošní Xiu Xiu a čeká na nové Health.
Liars: Mess. Mute, 2014, celkový čas 55:11.
