Film o Manic Street Preachers: od fanoušků pro fanoušky

Karel Veselý
1. 4. 2015 17:25
Snímek No Manifesto: A Film About Manic Street Preachers představuje kultovní velšské rockery jako obyčejné kluky, kteří si rádi hrají se svojí rockovou mytologií.
Film o kapele Manic Street Preachers No Manifesto trvá 96 minut.
Film o kapele Manic Street Preachers No Manifesto trvá 96 minut. | Foto: Facebook.com - No Manifesto

Recenze – „Moc dobře víme, že rock'n'roll je jenom iluze. Na pódiu se ale snažíme všechny pochyby skrýt a být rock'n'rollem v té nejčistší poloze,“ vysvětluje Nicky Wire, basista a textař nejslavnější velšské rockové kapely Manic Street Preachers, hned v první minutě dokumentárního snímku No Manifesto.

„Jsme pro podkopávání jakékoliv mytologie, ale tu svoji vlastně máme docela rádi,“ dodává s úsměvem a pěkně definuje postoj kapely, která se za necelé tři dekády existence vždy sveřepě držela angažovaných postojů i radikálních názorů. Zároveň se ale nikdy nebála hitparád, masmédií či špetky populismu. Tedy budování vlastní rockové mytologie, o níž Wire hovoří.

Rock za poslední dvě dekády patrně definitivně ztratil pozici rebelské hudby s názorem a jeho síla se rozplynula v módách designovaných reklamními agenturami, nicméně Manic Street Preachers zůstávají věrní tradici dělnických buřičů s kytarou reprezentovaných třeba jejich velkými vzory The Clash.

„Mezi námi a fanoušky existuje vzájemný respekt, vzájemná nenávist a vzájemná láska,“ říkají ve filmu Manic Street Preachers.
„Mezi námi a fanoušky existuje vzájemný respekt, vzájemná nenávist a vzájemná láska,“ říkají ve filmu Manic Street Preachers.

Celovečerní dokument nazvaný No Manifesto: A Film About Manic Street Preachers režisérky Elizabeth Marcusové tak místo pozlátka a rockových bohů představuje trio dobrých kamarádů, kteří mimo pódium žijí poměrně obyčejnými životy. Bubeník Sean Moore je vášnivým sportovním střelcem, zpěvák James Dean Bradfield rád vaří a Nicky Wire kompostuje na své zahradě. A když píší písničky na novou desku, jde to zatraceně ztuha, jak ukazuje dlouhá pasáž, v níž se Bradfield snaží trefit správnou posloupnost akordů v nové skladbě, ze které se stane Imperial Body Bags.

Poletující peří z boa

Civilní pohled na "Manics" dává smysl – muzikantům je dnes hodně přes čtyřicet, jejich desky už nebortí žebříčky a fanoušci se rekrutují hlavně z řad pamětníků. Nakonec hlavně pro ně vloni odjeli krátké turné, na němž kompletně přehrávali svoje nejslavnější album The Holy Bible z roku 1994.

V samotných začátcích nicméně byli všechno, jen ne obyčejní. Jejich osobitá ostrovní odpověď na americký alternativní rock spojovala punk s vizuálními i hudebními odkazy na glam rock. Ten byl na seattleské scéně vnímán coby úhlavní nepřítel. Manic Street Preachers ale neměli problém s líčidly, rtěnkou nebo boa a tvrdili, že chtějí být pojítkem mezi sestavami The Clash a Guns'n'Roses.

"Ve studiu nejamuje ani nepíšeme skladby." V ukázce z filmu Manic Street Preachers hovoří o nedostatku inspirace.
"Ve studiu nejamuje ani nepíšeme skladby." V ukázce z filmu Manic Street Preachers hovoří o nedostatku inspirace.

Ve filmu Nicky Wire občas pobíhá po pódiu ve své „drag queen“ personě, kterou rádi kopírují i ortodoxní příznivci. „Když někde vidím poletovat vzduchem peří z boa, je mi jasné, že Manic Street Preachers mají v okolí koncert,“ komentuje to jedna fanynka.

Manics v začátcích také prohlašovali, že plánují prodat šedesát milionů kopií své první desky a pak se rozpadnout, což se jim samozřejmě nepovedlo. Nejblíže se prvnímu cíli přiblížili s deskami Everything Must Go a This Is My Truth Tell Me Yours z poloviny devadesátých let, které pro změnu spadají do éry britpopu. Ani s ním ale Manics neměli nic společného, třeba proto, že místo umělé národní identity „britskosti“ se vždy hrdě hlásili ke své welšské národnosti.

Romantický čas na dospívání

Vyrůstání v hornickém městečku Blackwood, kde se seznámili na nižší střední, jim dalo pevné společenské kořeny, které ještě posílil zážitek z demonstrací v polovině osmdesátých let.

„Léta 1984 nebo 1986 byla velmi romantický čas na dospívání. Všechno bylo tehdy černobílé a nepřátelé jasní. Dnešní generace to mají mnohem složitější,“ vzpomíná Bradfield při procházkách po pobřeží. Hrdost na Wales a levicové postoje jsou důležitými kameny v mytologii Manics, neméně zásadním příspěvkem k jejich slávě je však i postava druhého kytaristy Richeyho Edwardse, který za dodnes nevysvětlitelných okolností zmizel v roce 1995 a byl před sedmi lety úřadně prohlášen za mrtvého.

Ukázka z filmu pochází z roku 2005, kdy kapela natáčela album Send Away The Tigers.
Ukázka z filmu pochází z roku 2005, kdy kapela natáčela album Send Away The Tigers.

Na kytaru sice moc hrát neuměl (na koncertech ji prý míval vypnutou), ale jeho talent pro design i texty míchající politiku a existenciální témata dodávaly kapele punc originality. Když si před jednou novinářkou pochybující o autenticitě jeho postojů vyřezal do předloktí nožem nápis "4real", stal se pro britský hudební tisk okamžitě ikonou autenticity.

Následná (pravděpodobná) sebevražda z něho udělala britského rockového mučedníka číslo jedna a pozdější kontemplativní album Everything Must Go (1996) katapultovalo Manics mezi největší hvězdy britského rocku. Když na Silvestra 1999 koncertovali na cardiffském Millennium Stadium, sledovalo je šedesát tisíc fanoušků.

Fanoušci s vlastním názorem

Od začátku nového tisíciletí popularita kapely pomalu klesá, což v dokumentu bez zbytečných příkras prozrazuje i jeden mezititulek. Právě v období mezi rozpačitě přijatými deskami Know Your Enemy (2001) a Lifeblood (2004) začala mladá americká filmařka Elizabeth Marcusová (její jméno se mihne v závěrečných titulcích několika snímků Michaela Moorea) připravovat svůj dokument, který se měl původně týkat jen komunity fanoušků kolem kapely. Z té sama filmařka vzešla.

Když ale Manics shlédli první dvacetiminutový sestřih, dostal projekt zelenou a následných deset let se porůznu natáčelo na několika šňůrách, ve studiu během příprav desky Send Away The Tigers (2007) nebo v soukromí.

Vedle kvarteta hudebníků (Richey Edwards samozřejmě figuruje jen v archivních záběrech) jsou tak pátým a velmi důležitým protagonistou filmu fanoušci, kteří vypráví historii kapely a komentují zásadní milníky jejich kariéry. Je to zajímavý nápad, kterým Marcusová posouvá tradiční objektivitu „božského oka“ komentátora za kamerou do osobnější roviny subjektivních zážitků. Ukáže se třeba, že ne všichni příznivci Manic Street Preachers mají s kapelou stejné názory.

"Hlavně tu písničku dohrát a nic nezkazit" aneb jak se Manic Street Preachers staví k živému koncertování.
"Hlavně tu písničku dohrát a nic nezkazit" aneb jak se Manic Street Preachers staví k živému koncertování.

„Mezi námi a fanoušky existuje vzájemný respekt, vzájemná nenávist a vzájemná láska,“ naznačuje s úsměvem Nicky Wire komplikované vztahy s komunitou příznivců. Po koncertě si s nimi vždycky jdou potřást přátelsky rukou, na druhou stranu je rozděluje nenávist k synth-popem ovlivněné desce Lifeblood, vtipem na pokračování jsou marné snahy Manics o to prorazit za oceánem a některým zase moc nevoněla jejich cesta na Kubu a bratříčkování s Fidelem Castrem.

Co ale čekat od fanoušků kapely, která své posluchače vždy učila být kritický ke všemu kolem sebe? Pasáž, v níž lidé říkají, co se jim na kapele nelíbí, je možná zbytečně dlouhá, na druhou stranu pěkně ilustruje proměnu fanouškovství, které se od obdivných pohledů na nedostupné idoly posunulo k dnešnímu vztahu rovnoprávnosti, kdy obě strany vědí, že se vzájemně potřebují.

Nakonec deklamovanou obyčejnost welšských rockerů dokreslují i záběry z jejich setkání s členy kapely Rush, kde se sami stávají fanoušky – Nicky se nadšeně fotí se svými idoly a James se ptá na akordy v písničkách.

Nerockový portrét

No Manifesto začalo jako čistě fanouškovský projekt a svoji patinu poloamatérského díla si zachovalo i v závěrečné podobě. Trochu nelogicky se přeskakuje v chronologii a některým deskám se dává zbytečně velký prostor, "cool" prostřihy s inspirativními citáty střídají podivné amatérské animované koláže a rozhovor s předskokany The Delays nebo pasáž, v níž Sean Moore čte negativní reakce na singl Underdogs, klidně mohly skončit v koši a nic by se nestalo.

Z filmařského hlediska působí No Manifesto víc jako hrubý sestřih než dokončené dílo. Zároveň by se ale dalo namítnout, že blyštivá profesionální dokonalost by portrétu Manics sice možná slušela, ale dělala by z nich jen další tuctovou kapelu.

Snímek navíc zapadá do vlny podobných „fanocentrických“ dokumentů, které se vynořily poslední dva roky a ukazují kapely optikou fanoušků. Tímto způsobem byla představena hudba The Stone Roses (snímek režiséra Shane Meddowse Made of Stone o jejich reunionu z roku 2012) nebo Pulp (zpovědi fanoušků v loňském snímku A Film About Life, Death & Supermarkets). No Manifesto jde ale ještě o něco dál a fanouškovství se promítá i do technické kvality snímku. Škoda jen, že na DVD chybí obligátní „film o filmu“ – těch třináct let, které Marcusová strávila natáčením, slibují potenciálně zajímavý materiál.

S No Manifesto dostali rockoví antihrdinové Manic Street Preachers patřičně nerockový portrét, který sice šel i do anglických kin, ale DVD formát mu rozhodně sluší víc. Potenciál snímku mimo fanouškovskou komunitu je poměrně limitovaný. Kdo ale propadl kouzlu hitů jako Motorcycle Emptiness nebo Design for Life, musí filmo vidět.

 

Právě se děje

Další zprávy