Recenze - Svým způsobem letošní nahrávka Ivana Hlase Vítr ve vlasech navazuje na překvapivě brilantní prózu Za barevným sklem z roku 2010.
„A co Saroyan?“ navrhl mi, když jsem tehdy cos básnil o vlivech Hrabala a postbeatniků. Jenže když se řekne Saroyan, tak mně osobně se zase vybaví literatura jako malování. Momentky z Hanspaulky a Prahy vůbec, které tu nacházím, mi připomínají impresionisty a Ivanovo textařské řemeslo má v sobě něco z magického realismu – tedy bez těch rádoby tajuplných klišé. Anebo se také můžeme na to všechno vykašlat a poslouchat album Vítr ve vlasech jako pokračování dejvického blues. „V malým velkoměstě na konci světa neděle odpoledne, pitomej den, tak nějak začínaj mý šakalí léta…“
Ivan Hlas nedávno bilancoval: právě filmový muzikál Šakalí léta, k němuž složil hudbu a který ho vystřelil z pozice folkrockového písničkáře do hvězdných sfér české pop music (odkud se za pár let vrátil do klubového prostředí), slavil vloni dvacetileté výročí. A autor sám letos ve zdraví přežil šedesátku, navzdory pekelně žhavému – odhadem tak 42 stupňů Celsia – open air koncertu prošedivělých gratulantů z řad kolegů bigbíťáků přímo pod nosem exprezidenta penzionovaného v hanspaulském zámečku.
Pokračování oslav
Vítr ve vlasech je intimním pokračováním těchto oslav, aspoň v muzikantově mysli, která se rozhodla, že se ještě musí vzepnout k něčemu většímu. A tak přišla s deskou plnou šťavnatých příběhů, vzpomínek i aktuálních nálad. S deskou, kde se střídá legrace s vážnem, po relativně odlehčeném popěvku zatrne a dostaví se samota, nicméně: „Na barevný šňůře nebo na kšandách oběsit se můžeš, o to nemám strach. Ale není ten den, dneska není ten den, zas bude líp.“
Tohle je na písních Ivana Hlase pěkné: že v nich, řečeno nadmíru kýčovitě, po bouřce vždycky vysvitne duha. Hudebník má někdy skutečně ke kýči jen krůček, většinou to ale s ležérností sobě vlastní vybalancuje. Činí tak především úsporností, přesností, stylistickou sevřeností, která z jednoduchosti dělá klad, což se dá demonstrovat skoro na každém verši.
„Možná jsi jela jinou tratí, sedím tu na okraji dne,“ vyjádří třeba jedním tahem pocit, že se člověk už už kamsi propadne. „Já tady nechci zůstat sám na stejný rozvrzaný židli,“ řekne prakticky totéž metaforikou všedního dne frajera z Divokého západu. „Vzpomínám, je to hrozně dávno, snídali jsme mlhu nad vodou,“ vystihne atmosféru chvíle v písni O nás dvou – v té samé, kde „holej měsíc balí druhou trávu“.
Nezval v současném velkoměstě
Než Ivan Hlas složil album Vítr ve vlasech, určitě hodně četl – inu, knihkupec. Od regálu s kovbojkami se dostal až někam k poetistům, a pokud se poetisté dívali na život, jako by byl básní, pak to nejsou zase tak rozdílné světy. Nezbytná hra na indiány („Apači zmizeli v údolí stínů, prérii ovládly úsměvy žen, indián pokouří a historky splétá…“) částečně charakterizovala už vzpomínkovou knížku Za barevným sklem.
Hlas si ale hraje s inspirací – nebo ona s ním – i rafinovanějšími způsoby. „Pak cestou domů tam u bývalých jatek koupil jsi růži jedný z krásných Asiatek,“ vystřihne zničehonic verše jak od Vítězslava Nezvala, a přitom plně korespondující s velkoměstským dneškem.
Ještě lepší je, že hned potom písničku vrátí do kolejí své vlastní, rovněž nezaměnitelné poetiky: „A v parku parta, co má pořád svátek, začala hrát a zpívat k tomu.“ Okamžitě vidíme kulisy jeho největšího hitu Karlín, které nemizí ani v jiné písni při představě důchodce, co v parku šeptá „do ouška růži planý“.
Těžko říci, zda to Ivan Hlas dělá záměrně, nebo podvědomě, ale malá šťouchnutí do fandů a znalců tak nějak patří k téhle krasojízdě zkušeného chlápka. Když v úvodní skladbě Pro Elišku zazpívá o té holce od vedle, co moc neumí hrát, že „dobře se strojí“, každý správný bluesman musí hned vyhrknout: „Miláčku, vrať se!“ Protože právě z téhle legendární odrhovačky pochází dnes už zlidovělá (a mimochodem docela záhadná) hláška: „Dobře se strojí, ale jinak je celej černej!“
Na Nezvala nejde nevzpomenout také při poslechu refrénu písně Jindy, kde havran říká: „Víckrát ne!“ Vždyť to byl jeho nápad, zakomponovat do českého překladu Poeovy básně havraní KRÁ! A Ivan Hlas to dobře ví. Ví i to, že literatura není všechno a někdy se písnička odvine třeba jen od zvuku nástroje – viz rozverglovaná akustika Norbiho Kovácse v bizarním „dětském“ songu Vyprávěj mi…
Tady je obzvlášť půvabné, že i když jde asi o klasickou rodičovskou uspávanku, člověk má na chvilku dojem, že ne otec, nýbrž dítě pomáhá tomu druhému od zlých snů. „Vyprávěj mi, abych neměl v noci strach…“
Jakási sladká noční zadumanost je naopak klíčem k aranžmá závěrečné skladby Zlatá hodina, které vládne violoncello Jaroslava „Olina“ Nejezchleby. „Něco tu začíná, jen neví, o co běží. Je zmatená a šachy nemá ráda. Tichounká árie tam, kde se tramvaj točí a z který nechce se ven.“ Je to starý dobrý Hlas i starý dobrý Nezval, Seifert, Hrubín…
A přitom se nahrávka hodí přesně do té reality, kterou žijeme. Je to asi ještě lepší deska, než v jakou kapela doufala. Vítr ve vlasech, jedenácté studiové album pražského indiána, je důkazem, že ne každý písničkář s šedesátkou na krku musí tvrdnout na „stejný rozvrzaný židli“.
Ivan Hlas: Vítr ve vlasech. Warner Music, 2014. Celkový čas 48 minut.
