Rozhovor - Debut slezské skupiny Planety nazvaný Peklo Peklo ráj přišel před dvěma lety zdánlivě odnikud - z chaotického světa weblabelů, které obyčejně obhospodařují úzce vymezené hudební komunity.
Jenže první nahrávka kapely v čele s kytaristou a zpěvákem Ondřejem Krochmalným alias Orlem nebyla žádným výstřelem naprázdno. Deska představila (tehdy) kvarteto s jasnou hudební vizí i politickým názorem a po zásluze sklidila velký ohlas na domácí nezávislé scéně, k němuž se přidalo i ocenění Vinyla za objev roku, které kapela přijala poněkud rezervovaně. Aktuální druhé album Nekonečná hudba města zapomeneš potvrzuje, že úspěch debutu nebyl vůbec náhodný.
Kapela ze Slezska vychází z punkové scény vyznávající filozofii soběstačnosti DIY (=udělej si sám), zároveň ale hudebně čerpá z odkazu rockové alternativy devadesátek a nijak se nestydí za hymnické refrény. Ty balí do zvláštní atmosféry a šperkuje poetickými texty, které ale mají i politický podtext. Planety, to jsou názor a romantika - Orel prý Planety založil na konci roku 2010 proto, aby mohl nahrát písničky, které napsal pro svoji manželku, a první koncert si odbyly na svatbě. I proto se jim přezdívá "kapela lásky".
Trio v sestavě Lenka (basa, zpěv), Orel (kytara, zpěv) a Záclona (bicí) je přesně tím typem kapely, která by svojí hudbou mohla bodovat u davů, a skladby z nové desky jako Ztracený a nalezený nebo Stroje absolutně stvrzují jejich pověst rockových hitmakerů. Jenže Planety odmítají dělat kompromisy a v hudebním průmyslu zatím našlapují velmi obezřetně. První album vyšlo zdarma (a na kazetě), novinka Nekonečná hudba města zapomeneš je dostupná na vinylu a o její šíření mezi spiklenci se kromě jejich labelu MMM stará i komunita kolem pražských Silver Rocket.
O nové desce, ideologii kapely, komunismu a surrealismu jsem se bavil s autorem hudby a textů Orlem.
Aktuálně.cz: Máš za sebou několik let hraní s různými kapelami doma ve Slezsku. Jaké to je, být muzikant na malém městě s jedinou perspektivou: hrát pořád stejné partičce kamarádů?
Orel (Planety): Asi to bude znít jako klišé, ale my ani další kapely z našeho labelu jsme nikdy nepřemýšleli o nějakých budoucích cílech. Takhle to funguje asi všude - je ti jasné, že hraješ hlavně pro své známé, a objíždíš pár míst, kde jsou lidé, kteří se zajímají o tvoje věci. Každý ti řekne, že nejpodstatnější aspekt toho všeho je potkávat nové lidi a sdílet s nimi tuhle zkušenost. Komunikace ve všech slova smyslech pro nás představuje nejdůležitější aspekt hraní v kapele. Takže když se deska dostávala mezi víc lidí, byli jsme jen rádi.
A.cz: V Těšíně jsi byl jedním ze zakladatelů weblabelu MámaMrdáMaso, který propojil místní kapely...
... zpočátku byly hlavní mimohudební aktivity, psávali jsme (a někteří z nás píší pořád) básně jako všichni puberťáci a na úplném začátku Pavel Pilch ze Stevie Brufen dělal tištěný fanzin Tiskovina. Později se věc transformovala do podoby klasického labelu a promotérské buňky.
A.cz: MMM existuje od roku 2006, ale Planety byly z kapel na labelu první, kdo se dostal do širšího povědomí. Co myslíš, že přijetí desky Peklo, peklo, ráj nejvíc pomohlo? Bylo to, že vyšla zdarma přes web?
Hodně nám, jako i spoustě jiných kapel, pomohl Aran ze Silver Rocket. Mám za to, že bez jeho recenze a další podpory by Planety znala slabá třetina z těch, co se o ně teď zajímají. Taky určitě zapůsobilo to, že první deska vyšla ve správnou chvíli, ať už to znamená cokoliv.
A.cz: Nová deska ale už download zdarma není. Proč?
Vychází jako vinyl a placené MP3. A důvod? Jde jednoduše o to, aby část nákladů, která se vrátí do hry, mohla sloužit jako základ pro vydávání dalších desek. My, label nebo kdokoliv jiný na naší desce vyděláváme přesně nula korun. To, že deska vyšla v kooperaci MMM a Silver Rocket, bereme mimochodem jako velkou výsadu. Verze vinyl plus placené mp3 pomáhá tohle dobrodružství reprodukovat.
A.cz: Předpokládám, že pro vás byla tahle pražská parta hodně důležitá...
Silver Rocket nám byli vždycky hodně blízcí – hudebně i ideově. Na MMM je několik kapel, které přímo vycházely nebo vycházejí z toho, co dělali třeba Gnu nebo Wollongong. My sami mezi ně patříme. Jde s tím asi nesouhlasit, ale alespoň já to vidím tak, že určitým způsobem navazujeme na linii kapel jako L’point, Naquei Manou nebo Otk. Když jsme v roce 2007 dělali v Těšíně Silver Rocket Summer a některé z těchhle kapel přijely, bylo to, jako kdyby se zjevili bohové.
A.cz: Scéna kolem Silver Rocket je svým způsobem rockový underground vycházející z punku a hardcore. Planety ale vůbec nehrají nějak tvrdou nebo nesmlouvavou hudbu...
Navazujeme třeba na Sporto, které dokázalo oddělit v muzice estetiku od politiky, v tom smyslu, že jejich nahrávky měly politický názor, ale nezněly nutně jako crust punk. Tím nám do určité míry otevřeli cestu. Jejich zvuk ještě lidi překvapoval, nám už se to nestává.
Navazujeme třeba na Sporto, které dokázalo oddělit v muzice estetiku od politiky, v tom smyslu, že jejich nahrávky měly politický názor, ale nezněly nutně jako crust punk. Tím nám do určité míry otevřeli cestu. Jejich zvuk ještě lidi překvapoval, nám už se to nestává. Hodně tomu pomohli také Silver Rocket, kteří do Prahy začali zvát na koncerty různé one-man projekty, ať už písničkáře, nebo rapery a kapely znějící jinak než ty, které si se Silver Rocket možná ještě dodnes spousta lidí ne úplně právem spojuje.
A.cz: Ačkoliv hudebně do punku nepatříte, držíte se pravidel vycházejících z ideologie DIY. Třeba jste odmítli hrát na Colours of Ostrava, protože jste měli výhrady k tomu, jak je festival financovaný. Máte přesně definované hranice toho, co můžete nebo nemůžete dělat?
Existují nějaké ideální představy, které se snažíme dodržovat. Absolutně nepřijatelné je hrát na akcích, které sponzorují velké podnikatelské subjekty. Snažíme se držet mimo sféru, kde se lidi opírají o byznys a sponzory. A taky si samozřejmě dáváme pozor na to, s kým budeme napsaní na line-upu. Kromě jasných záležitostí se ale snažíme posuzovat jednotlivé případy individuálně, takže si občas i protiřečíme. Nemáme univerzální klíč.
A.cz: Jak to bylo s cenou Vinyla za objev roku, kterou jste sice přes velvyslance z labelu přijali, ale odmítli jste být na výročním vinylu?
Tenhle případ potvrzuje to, o čem jsem mluvil výše. Nejednali jsme podle racionálně zformulovaného kritéria, ale spíše v souladu s intuitivním odporem k některým "účastníkům zájezdu". Ohledně samotné Vinyly jsme se snažili vyjádřit pochybnost ohledně kvalitativního rozdílu, který se nám podobné ceny zdají podprahově zavádět mezi pohled kritika a názor člověka z lidu obecného.
A.cz: V začátku byla kolem Planet celkem zajímavá mystika, která částečně zapadala do estetiky webu MMM. Žádná jména, fotky ani nic dalšího. Budovali jste si kolem sebe mýtus?
Byla to spíš negace tradičního PR, které si kapely budují. Často jsou to vyloženě blbosti, kapela si udělá Bandzone, jsou to lidi bez zrníčka osobnosti, ale mají potřebu vypisovat, kde se potkali a s kým hráli. Tohle čelo jsme si nechtěli sami dopředu dát. Na druhou stranu nám nikdy nezáleželo ani na žádném budování mýtu, jak říkáš. V téhle chvíli máme web, který se snažíme aktualizovat atd., ačkoliv tenhle moment pořád přenecháváme z větší části samopohybu.
A.cz: Druhou desku jste natáčeli znovu s Danem Šatrou známým z kapely Point. Což je mimochodem kapela, která mě napadla při poslechu vaší novinky jako možný referenční bod. Ti ale na rozdíl od vás natočili jen jedno fantastické album Aquila Bert (2001) a pak se rozpadli. Ani oni nehráli úplně typickou hudbu Silver Rocker a ve své době před internetem se vlastně ocitli ve vakuu - na punkovou scénu byli moc měkcí a do mainstreamu nechtěli. Neměli jste strach, že by se vám mohlo stát něco podobného?
Pokud si dobře pamatuji, tak jsme takhle v počátcích nepřemýšleli. Prostor, o kterém mluvíš, je od té doby o dost rozvolněnější, a tak jde v jeho rámci velice dobře fungovat. Že neobsloužíme zdaleka všechny, nám bylo jasné hned.
A.cz: Pojďme k nové desce. Nekonečná hudba města zapomeneš je zvláštní název. Co to znamená?
Název Nekonečná hudba města zapomeneš je iracionální zkratka, která odkazuje k období, kdy jsme desku v Praze nahrávali. Byly to pro nás výsostné dny, které jen umocnily náš vztahu k tomuhle městu.
Moje chápání komunismu v posledních letech hodně ovlivnilo myšlení francouzského filozofa Alaina Badiou. Znamená pro mě obecný emancipační horizont a dennodenně obnovované úsilí o jeho konkretizování. Písnička Antikomunismus je o lenosti, neochotě a neschopnosti hledání a uchovávání takového horizontu a jeho projevů.
A.cz: Ty sám jsi v Praze studoval a nedávno ses sem přestěhoval natrvalo. V téhle transformaci kapela přišla o dva členy. Nestali se trochu obětí ambicí?
Pokud by tou ambicí byla snaha se kapele věnovat s maximální možnou intenzitou a – pokud je to jen trochu možné – jí všechno podřizovat, tak ano. Přesun sem jsme se Záclonou dlouho a pečlivě plánovali právě tak, aby se to hraní nedotklo. Samotná potřeba přestěhování se do Prahy ale měla s hudbou málo společného.
A.cz: Písničky na novinku vznikaly ještě v době, kdy jste byli čtyři?
Minimální část ano. Písničky i texty ale od začátku píšu já, takže naše zeštíhlení mělo vliv spíše na dynamiku. Kapela ve třech lidech funguje i z hlediska samotného zvuku úplně jinak, než když jsme byli čtyři. To jsme se snažili co nejlépe pochopit a podřídit tomu celou koncepci desky. Ta se mimochodem asi třikrát radikálně proměnila.
A.cz: Na nové desce máte skladbu Antikomunismus s velmi výmluvným textem odrážejícím současný stav české společnosti: „Pak když pouta praskají, ruce brní a dřevění / pak když ledy roztají, potají marně čekají, že přijde zas mráz.“ Nemáte strach, že budete spojováni s konkrétní politikou?
Vůbec ne. Naopak. Pokud budu mluvit za sebe a Záclonu, pak můžu říct, že idea komunismu a z ní vycházející hodnotový systém je jedním z určujících prvků našeho prožívání skutečnosti. Moje chápání komunismu v posledních letech hodně ovlivnilo myšlení francouzského filozofa Alaina Badiou. Znamená pro mě obecný emancipační horizont a dennodenně obnovované úsilí o jeho konkretizování. Písnička Antikomunismus je o lenosti, neochotě a neschopnosti hledání a uchovávání takového horizontu a jeho projevů.
A.cz: Planety účinkují v parodickém dokumentu Fond ohrožených muzikantů, který reaguje na kampaň OSA Buď toho součástí. Leží vám OSA v žaludku?
Přijde mi důležité všemožně napadat a zpochybňovat zbožní logiku, kterou OSA prosazuje, a taky ideologii, kterou ji obestírá. To, co oni označují za zastupitelskou činnost, hudbu na spoustě úrovní fakticky dusí. Tuhle zkušenost má téměř každý v našem okolí, kdo pořádá koncerty. Příkladů je spousta. Cílem OSA a spřízněných organizací je kolonizovat hudbu logikou byznysu a vymýtit místa, která fungují vně systému obchodních vztahů. Takhle samozřejmě nepřemýšlí každý. Když se ale člověk podívá na komentáře pod dokumentem, ať už na YouTube, nebo na online denících, které o něm psaly, vidí, že drtivá většina lidí cítí ze svých často úplně odlišných pozic, že OSA by spolu s tím, co prosazuje, neměla mít ve světě v roce 2014 žádné místo.
A.cz: Studoval jsi estetiku a věnuješ se surrealismu. Jak moc má surrealismus společného s hudbou, kterou hraješ?
To je složité. Mám dojem, že nikomu nikdy nebylo jasné, co se surrealismem a hudbou. Breton, a myslím, že i Vratislav Effenberger, hudbu obecně vysloveně nesnášeli...
(v tuto chvíli se do debaty vložila Ondřejova manželka Marta, která navrhuje, že na hudbě Planet je surreálný kontrast mezi klenutými melodiemi a špinavou kytarou, s čímž všichni souhlasíme.)
A.cz: Tak texty jsou ale jasně surrealistické, ne? Jedna skladba přímo používá verše surrealisty Karla Hynka...
Twin Peaks vášnivě poslouchal táta a v autě i vozil kazetu se soundtrackem, ke kterému jsem se touhle cestou dostal v dost útlém věku. Tvorba Angela Badalamentiho byla jedním ze základních impulsů pro vznik Planet. Původně jsme chtěli znít jako barová kapela. V budoucnu se o to myslím budeme zase pokoušet.
To si nemyslím. Čtu spoustu starších i současných surrealistických básníků, takže je jasné, že na mě mají (často zásadní) vliv. Existuje ale spousta důvodů, proč jsou texty Planet surrealismu vzdálené. Jednak formou jejich konstrukce, tím, že jsou často psány na konkrétní frázování, a jednak svou lyričností. Český surrealismus je mnohem cyničtější a agresivnější. Hynkovo dílo je hodně vrstevnaté. Text GLMK II, který jsme převzali, je psán přímo jako písňový text, kterých ostatně napsal více. Příznačné ale je třeba už to, že jeho velký přítel a spolupracovník Vratislav Effenberger tuhle Hynkovu polohu nikdy neuznával...
A.cz: Kde jsou tedy styčné body surrealismu a nezávislého rocku? Ty sám se účastníš akcí surrealistického časopisu Analogon.
Pro mě například v tom, že cílem není hledat diváky, ale spolupracovníky. Lidi s obdobným přístupem ke skutečnosti a spiklence v boji se všeobecnou debilitou světa, jak říkával Mikuláš Medek.
A.cz: Ještě mě napadá jedna vazba. V rozhovorech často mluvíš o lásce k Twin Peaks a David Lynch se za surrealistu označoval. Ty jsi ale úplně nevyrůstal v devadesátkách, kdy ten seriál původně běžel?
Twin Peaks vášnivě poslouchal táta a v autě i vozil kazetu se soundtrackem, ke kterému jsem se touhle cestou dostal v dost útlém věku. Tvorba Angela Badalamentiho byla jedním ze základních impulsů pro vznik Planet. Původně jsme chtěli znít jako barová kapela. V budoucnu se o to myslím budeme zase pokoušet.
