Mirjam Miesterfeldtová (22) je začínající talentovaná sopranistka z Německa. Své první stálé angažmá získala teprve tuto sezonu, a sice v divadle Gerharta Hauptmanna v Žitavě. Vzhledem k teprve startující kariéře ochotně kývla na telefonicky sjednaný záskok, jenž zněl trochu bizarně - zpívat operní árie za doprovodu pardubické filharmonie v curyšské tělocvičně.
Zabalila si nejnutnější věci a všední šaty a vyrazila do Švýcarska. Tam ji čekalo velké překvapení. Od organizátorů se totiž dozvěděla, že se v telefonu přeslechla a místo koncertu v "Turnhalle" (v tělocvičně) ji čekalo vystoupení v Tonhalle, tedy v jednom z nejslavnějších evropských koncertních sálů.
Odborníci ho přirovnávají svým významem k "evropské Carnegie Hall", jedinečná je též pompéznost stavby, její akustika a v neposlední řadě kapacita, kdy se do sálu vejde 1500 lidí.
"Chudák sopranistka málem omdlela, když se tento svůj omyl dozvěděla. Byla z toho úplně hotová, v prvních chvílích vůbec o Tonhalle nechtěla slyšet," líčí se smíchem ředitelka Komorní filharmonie Pardubice Jarmila Zbořilová.
Pořadatelé navíc pěvkyni oznámili, že Tonhalle je na obě vystoupení beznadějně vyprodaná, takže bude zpívat pro 1500 lidí odpoledne i večer.
"Pak se k tomu ale postavila čelem, rychle zavolala kamarádce z Curychu, aby jí koupila nějakou večerní róbu, protože měla jen ty šaty do tělocvičny a před sebou kompletní generální zkoušku," pokračuje.
Pohled do obrovského hlediště Tonhalle je i pro zkušené umělce impozantní, nováčci jdou do kolen. Pro obrovský zájem švýcarského publika, které vyprodalo i odpolední představení, museli pořadatelé na večerní reprízu nechat otevřené dveře do zadní chodby a v ní ještě vytvořit tři řady sedadel.
Mirjam Miesterfeldt tuto těžkou zkoušku nakonec skvěle zvládla, koncert měl velký úspěch, ačkoliv záměna tělocvičny se slavnou evropskou síní a hlediště až do chodby nebyly jeho jedinou zvláštností.
Začali poslední větou, skončili předehrou
Organizátor si vyžádal od pardubického tělesa pozoruhodnou skladbu programu. Na symfonii č. 36 C dur "Linecká" by ještě nebylo nic tak zvláštního, jenže filharmonici měli začít její čtvrtou větou, pokračovat druhou, třetí a první. Do toho všeho byly vkládané známé árie z Mozartových oper.
"Na první pohled to působí opravdu hodně bizarně, ale nakonec z toho byl pěkný komponovaný celek. V Mozartově době se to ostatně také neřešilo a hrálo se to napřeskáčku, jak bylo potřeba podle charakteru skladby. Tenkrát šlo o spotřební pop music," vysvětluje Zbořilová.
Na dotaz, čím vystoupení zakončili, s úsměvem dodává: "Na závěr jsme si dali jak jinak než předehru, a sice k Mozartově opeře Figarova svatba."
