Když jsi vydával svou zatím poslední desku O duši, tvrdil jsi, že ses pustil na neprobádané území, protože křížení hudebních žánrů není pro český hip hop zrovna typické. Jak moc odvážný to byl krok, když se na to podíváš s ročním odstupem?
Porovnám-li to v českém kontextu, tak to odvážné bylo a vůbec toho nelituju. Když si třeba dneska pustím písničku Město, co spí, tak to je věc, za kterou se nebudu stydět ani za pár let. Chápu, že to pro řadu lidí může být divočina. Nastoupil jsem na uměleckou cestu, ze které je těžké sejít. Nemůžu už dělat klasický přímočarý hip hop. Baví mě ta muzikálnost a objevování.
Takže kdybys teď natočil ryze hiphopovou desku, bral bys to jako umělecký krok zpět?
Momentálně to tak cítím.
Jak na tvoji novou uměleckou cestu zareagovala česká scéna?
Hiphopová scéna mě velmi úspěšně ignoruje. Nejdřív jsem myslel, že lidi tu desku nedocenili nebo nepochopili tu tvůrčí odvahu, kterou jsme do desky dali. Vše se ale zhodnocuje časem. Moje skladby nejsou prvoplánové, takže to chce čas. Lidi si k nim třeba nacházejí cestu až teď.
Nepřipadáš si trochu jako vyděděnec? Tradiční proud v hip hopu tě ignoruje, jako raper jsi v popu zase za exota…
Ano, to jsi pojmenoval přesně. Pro pop jsem nestravitelný, v řadě sdělení až příliš přímý a otevřený, pro hip hop jsem zase až moc měkký a spjatý s mainstreamem. Ocitl jsem se v opravdu zvláštní pozici, ale moc mě to netrápí.
Celé situaci nepomáhají ani tvoje vyjádření, že například nestojíš o konzervativní hiphopové fanoušky. Není to až příliš elitářské vybírat si, kdo tě bude poslouchat?
To vyznělo špatně. Jezdím koncerty po celé republice a potkávám lidi z nejrůznějších vrstev jak z města, tak z vesnice. Když ale jedeš na Hip Hop Kemp, tak tam vidíš, že lidi mají pořád rádi kapely z 90. let. Někdy mám pocit, že se s hip hopem děje to samé co s metalem. Posluchači zůstali vkusově zastydlí v určité době a nechtějí to opustit. S tou muzikou mají spojené vzpomínky a estetické cítění. Ale tohle není moje cesta, takže i proto se míjíme… Ale nemělo to znít elitářsky, to bych nechtěl.
Od hiphopové scény tě odlišuje i to, že neprodáváš žádné oblečení se svým jménem nebo logem, což je v dnešní době velmi podstatná část příjmů muzikantů. Rytmus se například netají tím, že za prodané mikiny postavil barák…
Vím, že to bude znít jako klišé, ale zajímám se primárně o hudbu. Umělci jako Johny Machette, který hned v prvním klipu mával čipsama, mi přijdou extrémně podezřelí. Až si vybuduješ jméno a nějaké postavení, tak se můžeš s někým spojit, ale mně jde hlavně o sdělení a hudbu. Když vyplňuju nejrůznější faktury, tak nechci, aby se ze mě stal manažer. Chci zůstat umělcem.
Takže kvůli umění ti nevadí rezignovat na ekonomickou stránku věci?
Ano. Vím, že bych na tomhle mohl vydělat nějaké peníze, ale nechci běhat s tričkama na poštu a stát se prodavačem mikin. Ale jo, vím, že bych měl něco pro své fanoušky udělat… Dělám pro ně hudbu.
Když tě začala hrát Evropa 2, pro scénu jsi byl hned stigmatizovaný, jako kdyby to byla ostuda. Je pop pořád sprosté slovo?
Tohle mi přijde už srandovní. Když jdou teď lidi do kina, tak vidí film o vzniku N.W.A. a v něm je jasně vidět, jak striktní byly začátky a kam se to za tu dobu posunulo. Nedělám agresivní věci, takže i to ulehčilo cestu do rádií, a mně to tehdy nebylo proti srsti. Jestli to má někdo vkusově jinak, tak to je už jeho problém.
Ptám se i proto, že by mě zajímalo, jak moc se za tu dobu proměnila role tradičních médií v propagaci umělců. Je pro tebe lepší, když tě hraje Evropa 2, nebo jestli máš 100 tisíc fanoušků na Instagramu?
Jsme teď v určitém mezidobí, kdy spolu všechny věci nějak fungují a vytvářejí jednotný obraz. Nejde říct, že by rádio nemělo žádný vliv. To je hloupost. Tenkrát mi to hodně pomohlo a dostalo mě to k lidem, se kterými bych se třeba vůbec nepotkal. Takhle mě slyšeli i čtyřicetileté mámy a padesátiletí tátové a třeba jim ta písnička i něco dala. Na druhou stranu řada umělců už funguje čistě na internetu a sociálních sítích.
Velmi rozporuplné reakce vzbudil i projekt České televize Raper vs. Hus, kterým chtěla televize oslovit mladé diváky a připomenout jim 600 let od Husovy smrti. Ty jsi celou skladbu pojal jako Husovu zpověď u psychoterapeuta. Jak na to lidi reagovali?
Hned po vydání toho klipu mi psala řada lidí včetně věřících, kteří si mysleli, že se v té skladbě zpovídám já. Tak to nebylo, já jsem zpovídal Husa. Bavilo mě to, literaturu mám rád, filozofii jsem studoval, takže šlo o určitou intelektuální výzvu. Pojal jsem to ze všech asi nejvážněji… Na YouTube to mělo asi jen 30 tisíc zhlédnutí, takže na druhou stranu je vidět, jak to asi lidi zajímá.
Právě pracuješ na novém albu. Předchozí deska O duši byla velmi osobní výpověď, tak v čem bude nová studiovka jiná?
Bude v tom dost pokračovat (smích). Nechci se opakovat, bude znít trochu jinak, ale z cesty těch osobních věcí jen tak nesestoupím. Zatím mě to baví. Nevím, jak album bude znít, ale texty, které mám už napsané, jsou zase hodně osobní.
Takže žádné skladby, které by reflektovaly dnešní dobu?
Ale jo, jsou tam i angažované věci. V rapu se mi osobní témata zpracovávají jednodušeji. Čím jsem totiž starší, tak tím víc ty angažované věci promýšlím a kriticky je řeším.
Proč čeští rapeři rezignovali na roli jakýchsi generačních mluvčí a texty jsou často jen vatou, kterou vycpávají hudební podklad?
Tohle je ohromně zajímavé téma, klidně námět na diplomovou práci – motiv stylu a stylizace hip hopu. Mně se občas zdá, že sami fanoušci chtějí od raperů, aby to byl fake a celé to bylo stylizované. Vědí, že to tak není, a přesto si to sami žádají. Občas mi to přijde až úsměvné. Co se týče kritických postojů v textech, tak tam hodně záleží na tom, jestli ti čeští MCs mají vůbec co říct a hlavně jestli mají tu potřebu.
Co za to může? Chybějící vzdělání raperů, česká mentalita nebo fakt, že navzdory všemu nadávání si tu žijeme dobře?
Podle mě to souvisí se vším, co jsi teď vyjmenoval. Vzdělání tam určitě hraje nějakou roli… Na druhou stranu člověk nepotřebuje vysokou školu, aby se zajímal o věci kolem sebe. Čeští rapeři žijí relativně pohodový životy. Tady z toho nikdo závratný prachy nevydělal, ale o víkendech zajedou koncerty, vydělají nějaké peníze, týden se z toho lečí a zase to celé pokračuje dokola.
Jak je to vlastně mezi tebou a tvým bývalým parťákem Pauliem Garandem, se kterým jste začínali v kapele BPM?
S Pauliem se teď nebavíme kvůli pár lidským okolnostem a nemá cenu to zakrývat. Možná to je škoda a asi pomalu nastává čas si o tom v budoucnu promluvit. Kdybychom se shodli lidsky, tak bych se oživení BPM rozhodně nebránil. Ta hudební spolupráce mi vlastně docela chybí.
