GLOSÁŘ Krásně utrápené kytary stárnou, tančí i sní s LSD

Benjamin Slavík, redaktor časopisu Živel
1. 4. 2014 16:27
Jaké jsou nové desky kapel Elbow, Wild Beasts a Real Estate? Důsledně konstruují „upřímné výpovědi“ a posluchače dojímají, i když ctí civilní styl bez rockových manýr či gest.
Jaké jsou nové desky kapel Elbow, Wild Beasts a Real Estate?
Jaké jsou nové desky kapel Elbow, Wild Beasts a Real Estate? | Foto: Aktuálně.cz

Glosář - Současnost rocku lze interpretovat dvojím náhledem. První říká, že písničky postavené na kytaře, bubnech a base, které mají melodie, jež si lze snadno zapamatovat a zazpívat, se nikdy neoposlouchají; jejich posluchači tvrdí, že budou příjemné a funkční vždy, bez ohledu na přítomnost aktuálních trendů.

Podle druhé - poměrně protichůdné - teze je však takové hudební potěšení založeno pouze na zakonzervované recyklaci tvorby šedesátých a sedmdesátých let a doznání se ke staromilské fascinaci konzumenta a tvůrce.

Zajímavější, než plně přilnout k jednomu z mezních výkladů, je popřemýšlet o tom, jak bude vypadat hudba, která tradiční písňové vzorce naplňuje, ale současně se je snaží něčím ozvláštnit; třeba skladatelskými nebo zvukovými experimenty. Něco takového pochopitelně není novotou současnosti. Takovým "sportem" se zabývali už třeba interpreti osmdesátých let. To ale nic nemění na jeho aktuálnosti.

Britské kapely Elbow a Wild Beasts, podobně jako američtí Real Estate, pak určitě patří mezi umělce, které lze využít k uvažování nad tím, jakým způsobem lze zavedené rockové stereotypy nabourávat. A jestli to vůbec dělat.

Pokud bychom se snažili najít společný jmenovatel všech třech zmíněných kapel, dojdeme k závěru, že ambicí všech je důsledná konstrukce „upřímné výpovědi“. Všechny chtějí posluchače dojmout k slzám, ale současně je přesvědčit o tom, že jejich styl je civilní a že jejich hudba je prostá manýr, póz, gest. Další spojnice? Hudba všech tří je tak nějak krásná, uklidňující, vyvolávající opar jiných krajin.

Elbow: The Take Off and Landing of Everything (Polydor, 2014)

Příklad Elbow lze využít jako argument k podpoře tvrzení, že trpělivá práce, konzistence přístupu a víra v něj se vždy vyplatí a nakonec bude oceněna.

Elbow: Fly Boy Blue. Podívejte se na video.
Elbow: Fly Boy Blue. Podívejte se na video.

Začínali jako jedna z mnoha britských kapel, která důvěřuje kytaře a melodii. Když debutovali, nebyli však označeni za „spasitele současného rock'n'rollu“, tedy přízviskem, kterého se dočká sedm z deseti začínajících a aspoň trochu zajímavých ostrovních skupin. Seriál nadcházejících alb jim ale zvýšenou pozornost zajistil. Od roku 2008, kdy vyhráli prestižní Mercury Prize, platí za hvězdy „utrápených písní“.

Za třináct let - od roku 2001 až do dneška - stihli vydat šest alb. Od chvil, kdy začínali, se toho u nich moc nezměnilo. Kdybychom všechny jejich písně nahráli do jednoho playlistu, zvukové rozmanitosti, nebo dokonce čitelného vývoje bychom se nedočkali. Při citlivém poslechu bychom možná registrovali, že čím novější jejich skladby jsou, tím tišeji zní, tím jemněji, možná snad promyšleněji jsou aranžovány. Zvuk a projev kapely Elbow tedy prochází docela tradičním procesem stárnutí.

Elbow: New York Morning. Podívejte se na video.
Elbow: New York Morning. Podívejte se na video.

Energie jejich klasické písně je ukrytá ve snaze o pečlivou výstavbu, strukturu a zvukové zaobalení. Jejich skladby tak nikam nespěchají a klenou se do honosných melodických oblouků; posluchač má pak dost času, aby si užil umístění a efekt každého jednotlivého motivu.

Pro jednoho je tento styl dokladem preciznosti a muzikantské vyzrálosti, druhý u něj usne a zpět se probudí jen těžko. Tak si vyberte.

Autor tohoto textu jejich tvorbě nikdy nepropadl. Vždy mu přišla příliš hodná, uhlazená, zbavená sebemenší hrany nebo konfliktu (jak v rovině významové, tak v rovině formální). Z tohoto důvodu si vždy raději pouštěl americké The National, v jejichž skladbách probíhající dramata registroval a působila na něj o něco silněji.

Elbow: Lippy Kids. Podívejte se na live provedení songu z desky The Take Off and Landing of Everything.
Elbow: Lippy Kids. Podívejte se na live provedení songu z desky The Take Off and Landing of Everything.

Emoce Elbow je patetická, ve svých výraznějších momentech dokonce velmi kýčovitá. Účinnost těchto prvků však pro Brity není samospásná. Naštěstí nejsou přesvědčeni, že posluchače dojme cokoliv s podpisem Elbow, to by na ně bylo až příliš arogantní, až moc vzdálené snaze o civilnost stylu. Svůj étos se snaží rozvíjet, různě posouvat nebo modifikovat. V důsledku toho je pak kýč Elbow nikoliv v rovině automatizovaného rukopisu, ale spíše v poloze autorské výpovědi.

Jejich aktuální forma je ale průměrná. Přestože stále jejich písně budí určitý respekt, tak si nejde neuvědomit, že jejich starší alba - třeba The Seldom Seen Kid - byla lepší. The Take Off and Landing of Everything totiž zní zvukem stagnující kapely.

Wild Beasts: Present Tense (Domino, 2014)

Pamatujete si ještě na rok 2008, na rok nástupu Wild Beasts? Na dobu, kdy téměř všechny začínající ostrovní skupiny věřily tomu, že nelze udělat nic lepšího než kopírovat přístup tehdy skvělých a módních Klaxons.

Wild Beasts: Wanderlust. Podívejte se na video.
Wild Beasts: Wanderlust. Podívejte se na video.

Vzpomínáte, jak každá nová kapela chtěla zůstat kytarovou a současně vybízet k tanci? A jak si všechny myslely, že jediné, co k tomu bude potřeba udělat, je nákup dobře znějícího - řádně punkově skřípajícího - syntetizátoru? Wild Beasts - kteří letos vydali už své čtvrté album - pak byli jedním jménem z mála, které se s tímto kontextem dokázalo vyrovnat a nezesměšnit se. Měli vlastní vizi, která se trendu nebála, ale ani mu neposluhovala.

Všechna jejich alba reflektují konflikt dvou ambicí. Hudba Wild Beasts zachycuje moment, kdy tančíme do rytmu, ale současně jsme ovládání smutkem, tesknou náladou. Taková atmosféra pak vytváří lákavou nejednoznačnost čtení. Posluchač si tak není jistý, jestli na něj působí více potemnělé písně, nebo jemně taneční groove. Wild Beasts tak snoubí emocionální a fyzický zážitek z poslechu hudby.

Wild Beasts: Sweet Spot. Poslechněte si píseň z alba Present Tense.
Wild Beasts: Sweet Spot. Poslechněte si píseň z alba Present Tense.

Emocionální efekt Wild Beasts vytváří výrazný neveselý hlas, který není daleko od projevu Antonyho Hegartyho, uplakaného chlapce/muže a symbolu kapely Antony and the Johnsons.

Fyzickou potřebu pohybu při poslechu jejich skladeb pak vyvolává moment, kdy se kapela snaží strhnout organickým a živým zvukem s výraznými bubny a basy. Syntetizátorová výbava pak tento až pudový pocit umocňuje a podporuje. Ale pokud by se kapele zachtělo, klidně by se bez ní obešla.

Tato charakteristika by šla aplikovat na cokoliv, co kdy Wild Beasts vydali. Ať to je jejich nejlepší album Two Dancers nebo aktuální kolekce Present Tense, ve které je ve srovnání s minulými deskami elektroniky spíše více než méně. Přestože kapela svůj vrchol nedokázala dorovnat, tak se mu přiblížila aspoň na dohled. Není to málo.

Real Estate: Atlas (Domino, 2014)

V roce 2009 - v době vydání prvního alba Real Estate - americká nezávislá scéna prožívala další z mnoha krátkodobých renesancí indierocku. Ten, kdo v této době vydával svá alba na malých prestižních labelech, za jaké platily značky Woodsist nebo Captured Tracks, měl pozornost blogů zajištěnou.

Zvuk, v němž se bylo možné dopátrat různých forem psychedelického snění, patřil k atraktivním dobovým konceptům. Jako určitou nostalgickou vzpomínku této dobové atmosféry lze brát letošní desku Real Estate. Jmenuje se Atlas.

Real Estate: Talking Backwards. Podívejte se na video.
Real Estate: Talking Backwards. Podívejte se na video.

Jejich hudba se vždy snažila být iluzorní. Jako by chtěli přenést posluchače do šedesátých let, kdy požívání LSD neplatilo za nic nekorektně výstředního; jako by ho chtěli seznámit se svou vlastní vizí těchto dob, které znali pouze z fotek, dokumentů a vyprávění. Klimax jejich skladeb ale byl tak silný, že tuto iluzi zvládal naplnit.

Chronologický poslech jejich diskografie - což jsou dohromady tři alba - velmi dobře zachytí zvukovou přeměnu kapely, která začínala u „obývákového lo-fi nahrávání“, až se přesunula do prostředí profesionálních studií. Přestože Real Estate hrají a skládají pořád víceméně stejně, jejich alba zní docela jinak. Čistěji, uhlazeněji, vymazleněji. K formátu navoněného a prefabrikovaného folk-rocku se ale zatím nedostali.

Real Estate: Crime. Podívejte se na live provedení songu z alba Atlas.
Real Estate: Crime. Podívejte se na live provedení songu z alba Atlas.

Přestože je styl Real Estate docela tradičním indierockem, nejsou jejich skladby zaměnitelné. Mají v sobě kouzlo, které se těžko racionálními příměry popisuje. To kouzlo, které zapůsobí zejména na toho, kdo se v žánru, v němž Real Estate tvoří, dobře orientuje a je schopný vnímat jemné odchylky. Kdokoliv jiný pak pravděpodobně Real Estate označí za „příjemnou, ale docela normální kytarovku“.

V rámci podobného zařazení pak letos moc lepších alb nevyšlo. Což je z jedné strany pochvala pro Real Estate a z té druhé to neříká nic hezkého o stavu celého žánru.

 

Právě se děje

Další zprávy