Není to ovšem chyba Gabriely Gunčíkové. Ani chyba autorů skladby I Stand, se kterou se prezentovala. Jádro tkví v celkové uniformitě reprezentantů a jejich obsahu. Včerejší večer ukázal, že pokud chybí roztodivní soutěžící typu ukrajinské travesti Verky Serduchky nebo ruských Bábušek, slijí se vystoupení jednotlivých interpretů do jedné nerozpoznatelné masy načančaného popu.
Bylo úplně jedno, zda je někdo z Ázerbájdžánu, Islandu, z Ruska, či Rakouska. Kouzlo Eurovize, tedy kontakt s regionálními specifiky středního proudu, už vyprchalo. Evropský pop se globalizoval, což je dobře pro standardy scén postsovětských zemí, které měly co dohánět, ale špatně pro diváka. Ten si totiž po skončení vysílání horko těžko mohl pamatovat nějakou zajímavou skladbu. Žádná nebyla. Vše jelo podle šablony.
Českému divákovi možná v hlavě utkvěl reprezentant San Marina říkající si Serhat, ale to jenom proto, že se nijak nesnažil o kvalitní angličtinu a hlavně připomínal zpívajícího Jiřího X. Doležala, což je zkrátka zábavná asociace.
Přesto by byla škoda soutěž zatratit. Je sice pravda, že u nás se žádné velké popularitě netěší a ani jsme se nesnažili v ní během posledních let zaujmout, Česko se dokonce vloni zúčastnilo poprvé po pětileté pauze.
V zahraničí má ale popularita Eurovize úplně jiné rozměry, což je poznat hned z prvních záběrů přenosů z přeplněné haly, kde soutěžící podporují stovky a tisíce lidí různých národností mávajících vlajkami své země. Je to estráda, ale je to profesionálně, nákladně a spektakulárně pojatá estráda.
Je to obyčejný pop, ale poctivě zprodukovaný a srozumitelný napříč hranicemi, což je věc, kterou se zrovna český střední proud stále potřebuje naučit. Proto je skvělé, že se Gabriele Gunčíkové podařilo projít do finále. Zájem o Eurovizi to u nás asi nijak nezvedne, ale zpěvačka rozhodně může inspirovat své kolegy. Ti v přímém přenosu vidí, s jakým popem se můžou dostat na obrazovky po celé Evropě. I kvůli tomu bude mít smysl sledovat víkendové finále.
