reklama

Dylan neztrácí dech. S novým albem boduje jako tenkrát

11. 9. 2012 10:08

Z obalu skvělého alba Tempest kouká socha Vltavy

//cdn.i0.cz/public-data/a4/f4/beab4579302fb8e68f7c4f17c006_r16:9_w480_h270_gi:photo:502763.jpg Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Bob Dylan svým pětatřicátým studiovým počinem vydaným půl století po debutu vzbudil diskuse ještě předtím, než album oficiálně vyšlo. V době úniků všech položek katalogů velkých vydavatelství na internet před datem vydání to není nic překvapivého: mít nějakou desku, když vlastně ještě jaksi „neexistuje", je pro leckoho adrenalinovým sportem, při kterém navíc netřeba vstávat ze židle. A v Dylanově případě se snažili nejen fanoušci, ale i recenzenti, kteří ze všeho nejdřív opět přispěchali s otázkou, je-li Tempest písničkářovou poslední deskou, když se jmenuje stejně jako Shakespearova poslední hra.

Jednasedmdesátiletý Dylan na to reagoval tak, že Shakespearovo drama se jmenovalo The Tempest a jeho album jen Tempest a to jsou dvě různé věci.

Dylan začal posluchače na své nové dílo lákat prostřednictvím druhé řady akčního televizního seriálu Strike Back. Blues Early Roman Kings zaznělo v reklamě na seriál běžící v televizní síti Cinemax, píseň Scarlet Town v závěrečných titulcích prvních dvou epizod druhé série vysílaných 17. srpna.

//cdn.i0.cz/public-data/79/0b/fc1271183a5cbecd8a4fad65bc41_r16:9_w200_h113_gi:photo:502768.jpg 

Foto: Aktuálně.cz

Potemnělá americana

Recenzenti se shodují, že se jedná o vynikající album, a nemohu než s nimi souhlasit. Desítka písní o celkové stopáži osmašedesáti minut je nahrána v úsporných aranžích v duchu americany, kterou Dylan vzal za svou již před lety. Jednotícím prvkem celku složeného z ohlasů písní folkových, bluesových, rockových, irských, countryových i apalačských - v pochvalné recenzi otištěné časopisem American Songwriter jsou konkrétní předlohy některých písní vyjmenovány - je potemnělá nálada, v níž se hořká melancholie bije s cynickým humorem. Přičtěme si Dylanův zpěv, který se zase o něco víc posunul k sípání, a dojde nám, že v některých chvílích je Tempest skoro waitsovská.

K její kvalitě přispívá i stopáž písní. Polovina z deseti kusů je delší sedmi minut, titulní skladba téměř dvojnásobná a v takových případech Dylan sahá k jednomu ze svých nejpůsobivějších triků: opatřuje slova písní neokázalými melodiemi, které se ale při opakování na ploše mnoha slok doslova zadírají pod kůži. Vzpomeňte si na monumenty Joey či Desolation Row a vězte, že Tempest poté, co odezní sedm písní výrazově a zvukově jednoznačných jako bouchnutí do stolu, končí třemi podobnými vály za sebou.

Epické „historické drama" Tin Angel má plíživou náladu čeřenou vybrnkáváním banja. Titulní Tempest o pětačtyřiceti (!) slokách bez refrénu a s po irsku skřípajícími housličkami a akordeonem líčí potopení Titanicu a spousty drobných příhod statečnosti, zbabělosti, šlechetnosti a bezohlednosti.

//cdn.i0.cz/public-data/aa/66/9aa25c3b3f22911f1b28515b676d_r16:9_w200_h113_gi:photo:502759.jpg 

Foto: Profimédia

Vlastní druh pravdy

„Písničkář se nestará o to, co je pravdivé. Pro něj je důležité, co se mohlo stát a co se mělo stát. To je můj vlastní druh pravdy," vysvětloval Dylan ještě před vydáním alba. Odrazuje tak potenciální hnidopichy a početné fetišisty titanicovské historie. Titulní skladba je jednoznačně nejvýraznější v albu Tempest a dílo, které by se v Dylanově kánonu mohlo stát legendou, podobně jako se jí stala jedenáctiminutová Desolation Row, v níž písničkář mění městský mumraj ve felliniovský karneval bizarních i biblických postav.

O sedmačtyřicet let později, v Tempest, nás čeká seznam dějů: těla v ledové vodě (některá už vyplavala nad hladinu), násilí a vraždy při bojích o záchranu, přátelé a milenci choulící se k sobě na sedadlech člunů... Majitel botelu Davy propouští svá děvčata, Jim, který se nikdy nenaučil plavat, přenechává své místo ve člunu mrzáčkovi a jeho srdce, přestože všude řádila smrt, zaplavil mír. Leo řekl Cleo, že asi přijde o rozum, ale co si budeme povídat, on stejně nikdy žádný neměl…

//cdn.i0.cz/public-data/67/b0/80b37b18329d885ee9e33ee2d143_r16:9_w200_h113_gi:photo:502761.jpg 

Foto: Profimédia

Závěrečná balada Roll On John, nejkřehčí na celém albu, je po karnevalu smrti v předchozí skladbě věnována jedinému životu a jeho konci. Je to Dylanova pocta Johnu Lennonovi s odkazy k beatlesovským písním Come Together a A Day In The Life, k Lennonovu životopisu i k Blakeovu Tygrovi. Členitá a rozmáchlá melodie zpěvové linky a akordy varhan v pozadí upomínají na zvuk, se kterým Dylan přišel na albu Highway 61 Revisited v písních Like A Rolling Stone, Just Like Tom Thumb's Blues a Queen Jane Approximately, v roce 2012 z tohoto zvuku ale zmizel dravý a nenasytný oheň mladíka dobývajícího svět a byl nahrazen smutkem zralého muže přehlížejícího dobytá území z vysoké věže.

Bob Dylan dobyl svět nejmíň dvakrát. Nejprve coby folkový písničkář, poté coby vizionář, který pochopil, že rock je dokonalou platformou pro poezii a že básnit se dá i za dunění elektrických kytar a bubnů. Jeho Like A Rolling Stone dodnes dobývá nejvyšší příčky žebříčků, v nichž se hlasuje o nejlepší rockovou písničku všech dob, a není se čemu divit - tak chytlavá kombinace přívalu slov s nářezem popírajícím veškerá dosavadní pravidla čerstvě znovuzrozené pop music se opravdu nerodí každý rok.

Když se Dylanova sláva začala dotýkat hvězd, stáhl se, po údajné motocyklové nehodě, do ústraní. Měl na to právo, v sedmadvaceti změnil tvář umění dvacátého století jako málokdo jiný. Když se vrátil na pódia a do nahrávacích studií, byl jako vyměněný a místo dalšího posouvání hranic se začal upínat ke kořenům americké hudby.

//cdn.i0.cz/public-data/f2/47/fe41dc503eca9e9b3a8a8fcec786_r16:9_w200_h113_g46d81fdc98bc11e39f99002590604f2e.jpgvideo

Video: youtube.com

Znal a ctil je samozřejmě i předtím, na přelomu šedesátých a sedmdesátých letech ale jako by si řekl, že doba globálního výtrysku kreativity, jakou svět zažil v první polovině šesté dekády, již minula, a bylo by falešné tvářit se, že nikoliv. Nebo byl zkrátka unaven rolí průkopníka a chtěl si odpočinout v méně křiklavých kulisách, najít ztracený klid… Varhany v Roll On John jako by jej usvědčovaly z toho, že strhující zvuk Like A Rolling Stone zkrátka považuje za zvuk jedné éry, která již minula. Jsem přesvědčen, že by pro něj nebyl problém hrát na koncertech své best of jako z desek, on ale jednoduše nechce.

Fanoušci mu rozumí i bez textů

Dylan líčí, že práce na jeho novém albu začala coby experiment s "náboženskými písněmi", ale nakonec se změnila v něco daleko různorodějšího. Písničkář své brzy vydané dílo popisuje jako nahrávku, v níž "je všechno možné a vy prostě budete muset věřit, že to dává smysl," psalo se 2. srpna na Aktuálně.cz. S tím ale český posluchač nebude mít problém. Američtí recenzenti alba Tempest si pochvalují, v jaké je Dylan textařské formě, jaké chrlí syrové obrazy, vtípky a narážky, to ale většina posluchačů, pro které angličtina není rodnou řečí, nikdy zcela nedocení. Ano, booklet, slovník, jenže to je pak školní úloha, a ne poezie.

//cdn.i0.cz/public-data/c6/94/5d440c133abd827f1711f8f83254_r16:9_w200_h113_gi:photo:502765.jpg 

Foto: Aktuálně.cz

Důkazem univerzálnosti a sdělnosti (zdaleka nejen) Dylanova díla je, že to nikomu vlastně příliš nevadí. Název písně, pár slov, nezaměnitelný hlas a zvuk, při každém poslechu podchycený další verš, některé nikdy… a výsledný obraz je plastický, přesvědčivý a působivý, i když odlišný od zamýšleného originálu. Na umělecké dílo ale vždycky musí být dva: autor a příjemce. Bob Dylan je jeden z největších básníků naší doby, píše se často a rádo. Značná část jeho publika mu ale zdaleka nerozumí každé slovo a evidentně to nevadí.

V Evropě a Británii album vychází 10. září, v USA o den později, kdy havárie Titaniku, k níž došlo před sto lety, leckomu symbolicky připomene jiné výročí. Pořídit si můžete kompaktní disk, vinylovou verzi nebo download a samozřejmě nejrůznější kombinace a extrabuřty, jako je balení LP a CD s plakátem a dylanovským signature modelem harmoniky Hohner (asi proto, že na samotném albu zvuk foukačky neuslyšíte).

Mimochodem, ona rudě zbarvená socha dámy se smyslně pootevřenými rty, kterou vidíme na obalu alba, stojí před vídeňským parlamentem a je jednou ze čtveřice alegorií hlavních říčních toků Rakouska-Uherska, jimiž jsou Dunaj, Labe, Inn a Vltava. Čeští dylanologové a dylanofilové již vědí: Bob si pro obal své desky z oněch řek vybral tu „naši"!

Bob Dylan: Tempest. 2012. Columbia Records

autor: Petr Ferenc

reklama

Diskuse

0komentářů

Zatím žádný příspěvek :(

reklama
reklama
 
reklama