David Bowie byl rockový mimozemšťan číslo jedna. Ke své kariéře přistupoval jako k uměleckému dílu

Karel Veselý Karel Veselý
11. 1. 2016 10:43
Jako kdyby si David Bowie odchod ze světa naplánoval v duchu svých enigmatických uměleckých experimentů. Když se zpráva o úmrtí hudební legendy začala v pondělí ráno našeho času objevovat na sociálních sítích, někteří fanoušci ji zarytě popírali s tím, že je to jen součást propagace jeho nového singlu Lazarus. Jiní argumentovali záhadným veršem z nové skladby Girl Loves Me, kde Bowie sugestivně křičí "Kam se sakra podělo pondělí?". Bohužel tentokrát o žádnou performanci skutečně nejde.
David Bowie
David Bowie | Foto: ČTK

David Bowie zemřel jen tři dny po svých devětašedesátých narozeninách, kdy vydal své poslední studiové album Blackstar, jež aktuálně sklízí velké ovace fanoušků i kritiků. Lepší způsob, jak uzavřít obdivuhodnou kariéru rozprostírající se přes bezmála pět dekád a zasahující do glam rocku, soulu, punku, elektroniky či experimentálního jazzu, si snad ani přát nemohl.

Beatles, Rolling Stones i Bob Dylan prominou, ale byl to právě David Bowie, kdo dokázal plně využít impulsu rockové revoluce šedesátých let a přetvořit generační vzpouru západní mládeže ve skutečnou uměleckou disciplínu, která dává tvůrcům absolutní svobodu dělat si, cokoliv se jim zlíbí. U nikoho jiného nemá k sobě tak blízko pop a moderní umění se svými přesahujícími koncepty, multimediálními hrátkami či manipulacemi s publikem.

Ať už ale Bowie odvážně vykročil kamkoliv, nikdy nesklouzl do sebestředných experimentů, ale dokázal svým nadšením, teatrálností či citem pro silné melodie strhnout posluchače na svou stranu.

Ještě jako patnáctiletý David Jones založil v roce 1962 svoji první kapelu, fascinován soudobou vlnou syrového blues rocku. Na konci šedesátých let už vybojoval svůj první hit číslo jedna se Space Oddity a v roce 1971 měl i první platinovou desku s nahrávkou Hunky Dory.

David Bowie – Space Oddity | Video: YouTube

Definitivní průlom do absolutní špičky přišel s pátým studiovým albem The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders From Mars, kde se Bowie přerodil v rockového mimozemšťana. Svojí androgynní postavou, blyštivým oblekem a excentrickou pódiovou show zosobňoval osvobozující étos popu a svým fanouškům vzkazoval: "Můžete být, kýmkoliv si zamanete!" Album bylo jedním z iniciačních zdrojů glam rocku, jehož se Bowie stal na pár let největší hvězdou. Snad ještě více než hudba z těchto let měl na následující vývoj popu vliv způsob, jakým přistupoval k vizualitě.

Bowie nikdy nezůstával u jednoho stylu, střídal je stejně rychle jako své obleky. Young Americans z roku 1975 odhaluje jeho fascinaci černošským soulem a díky singlu Fame prorazil i za oceánem. Následné Station to Station startuje sérii nahrávek ovlivněných dobovým německým psychedelickým rockem. Krautrock ho v druhé polovině dekády přivábil až do Západního Berlína, kde ve spolupráci s Brianem Eno natočil své majstrštyky Low, Heroes a Lodger.

Ani v osmdesátých letech se Bowie nezastavil - Let's Dance z roku 1983 prozrazuje jeho lásku k bující disco horečce, zatímco dvě desky natočené v kolektivu Tin Machine jsou ve znamení návratu k syrovému rocku.

Hudba nebyla jedinou Bowieho posedlostí. Schopnost morfovat do různých postav ho předurčovala k filmové kariéře – zazářil ve snové sci-fi Muž, který spadl na Zemi (1976), válečném dramatu Veselé Vánoce, pane Lawrenci (1983) či Posledním pokušení Krista (1988). Kritika také oslavovala jeho roli v broadwayské verzi Sloního muže v roce 1980. Jako jedna z prvních hvězd experimentoval s distribucí hudby přes internet, když v roce 1998 spustil svůj BowieNet.

V devadesátých letech kultivoval Bowie svoji roli vůdce excentrického popu. 1.Outside z poloviny devadesátých let je ambiciózní experimentální album s příběhem, zatímco následný Earthling reaguje na vlnu klubové elektroniky, která se přehnala přes starý kontinent.

V novém tisíciletí Bowie poněkud zklidnil svůj zápal a na deskách jako Heathen či Reality ukazoval svoji rozvážnější, art-rockovou tvář. Pak se na deset let odmlčel, aby se v roce 2013 triumfálně vrátil s The Next Day, za nějž získal cenu Brit Award jako nejlepší britský mužský interpret. Závěr jeho kariéry obstaralo album Blackstar natočené s newyorskými jazzmany, dost možná nejexperimentálnější počin jeho kariéry.

Bowie už více než dekádu před svou smrtí nekoncertoval a nedával rozhovory. Média spekulovala o jeho zdravotních problémech, vydávání nového alba v roce 2013 ale zaplašilo všechny pochybnosti. Jak se nicméně dozvídáme ve zprávě na Facebooku potvrzující jeho smrt, Bowie bojoval osmnáct měsíců s rakovinou a poslední zbytky sil vrhl do natočení své desky Blackstar.

Jeho smrtí se uzavírá jeden z nejbáječnějších příběhů, který kdy populární hudba napsala. Bowie za sebou zanechal výjimečnou diskografii, která se bude komukoliv jen těžko překonávat. Všechny hity a přelomové nahrávky nicméně překračuje odkaz hudebníka, který ke své kariéře přistupoval jako k uměleckému dílu a snažil se za každou cenu vyhnout předvídatelným krokům.

"Vůbec netuším, kam se teď vydám, ale můžu vám slíbit, že to nebude nuda," prohlásil na konci devadesátých let na koncertě ke svým padesátým narozeninám v Madison Square Garden. Nuda, ta s rockovým mimozemšťanem číslo jedna skutečně nebyla nikdy.

David Bowie - Lazarus | Video: YouTube
 

Právě se děje

Další zprávy