Berlínští filharmonici zahráli vedle Beethovenovy katedrály

Petr Kadlec
21. 11. 2014 19:27
Recenze pražského koncertu Berlínských filharmoniků: Snaha o odhalování novinek a skrytých detailů Beethovenovy Deváté symfonie občas působila jako předvádění toho, co všechno umíme.
Simon Rattle.
Simon Rattle. | Foto: Pražské jaro - Ivan Malý

Recenze - Jeden z nejlepších světových orchestrů hrál pod vedením svého šéfdirigenta Simona Rattla hudbu Bohuslava Martinů a Ludwiga van Beethovena.
Skoro přesně před pětadvaceti lety hrála Beethovenovu Devátou symfonii, symbolicky zhudebněnou touhu po porozumění a bratrství, Česká filharmonie pod taktovkou svého šéfdirigenta Václava Neumanna.

Byl to mimořádný koncert pro Občanské fórum, na jehož konci promluvil z pódia Václav Havel. A protože právě jemu hrála Česká filharmonie v těchto dnech ve Washingtonu, kde se odhalovala prezidentova busta, je dobře, že Beethovenovu Devátou přivezla v sobotu 15. listopadu do Prahy Berlínská filharmonie.

Foto: Pražské jaro - Ivan Malý

Koncert uzavíral malé středoevropské turné, nebyl o nic méně symbolický a stála za ním silná myšlenka: připomenout v Německu, Polsku, Maďarsku a Česku 25. výročí návratu svobody. Těžko říct, kdo z dnešních Evropanů by dovedl s takovou myšlenkou přijít a uskutečnit ji, ale také otevřít ostatním. Nešlo tady totiž primárně o propagaci německé kultury, ale tak nějak o evropanství a sounáležitost.

Na provedení Deváté symfonie, jejíž Óda na radost je současnou evropskou hymnou, se vždy podílely národní sbory každé ze zemí. A na programu každého koncertu byla – vedle díla bytostného Evropana a mimořádného hudebního myslitele Ludwiga van Beethovena – vždy hudba domácích autorů. Ve Varšavě znělo Stabat mater Karola Szymanowského, v Budapešti skladba „Grabstein für Stephen“ Györgye Kurtága (napsaná v roce 1989) a v Praze 4. klavírní koncert Bohuslava Martinů „Inkantace“.

Zaklínání Martinů

Český klavírista Ivo Kahánek dostal senzační příležitost s Berlínskými filharmoniky vystoupit. A to nejen v Praze, ale i o týden dřív v sále filharmonie v Berlíně (stojícím jen pár kroků od místa, kudy dřív vedla Berlínská zeď…) Kahánek je po Rudolfu Firkušném druhým českým klavíristou, který s Berlínskou filharmonií hrál. I proto se hodilo, že uvedl Martinů Klavírní koncert „Inkantace“, který Firkušný premiéroval v New Yorku v říjnu 1956.

Poslechněte si Inkantaci v podání Ivo Kahánka a České filharmonie.
Poslechněte si Inkantaci v podání Ivo Kahánka a České filharmonie.

Název „Inkantace“ odkazuje někam k magickému zaříkávání či zaklínání. Je to dvouvěté, zhruba dvacetiminutové dílo, které se neustále mění. Jako když se otevře skladatelova mysl a vy můžete sledovat proud hudebních myšlenek. Od průbojných a nespoutaných až po vroucí a něžné. Jediná zákonitost je ve stálých proměnách. V tom tkví interpretační úskalí. Každý odstín by měl být dobře vybarvený, každá epizoda by měla být mistrovsky a zaujatě odvyprávěná. A přitom by dílo mělo držet pohromadě.

Berlínským filharmoniků vedeným šéfdirigentem Simonem Rattlem a Ivo Kahánkovi se to podařilo výtečně. Martinů partitura v jejich provedení měla vnitřní náboj, plynulost i napětí. Sólista nepůsobil ani v nejmenším odděleně od orchestru a ani orchestr nežil svým vlastním životem. Obě hudební síly jako by se navzájem umocňovaly a násobily.

Foto: Pražské jaro - Ivan Malý

V českém prostředí se Martinů hudba hodně vykládá – až s jistým automatismem – jako skladatelův stesk po domově. Ne že by to bylo docela neopodstatněné (Martinů žil od roku 1938 až do své smrti v roce 1959 v emigraci), ale možná se to už přehání. Martinů hudba není jednostrunná a bylo inspirativní zažít ji hlavně jako životní sílu a energii. Procítěně, vřele i dojemně, ale zároveň svým způsobem střízlivě. Bez sebemenšího, sentimentálně nostalgického závoje.

Víc karneval než slavnost, víc ornament než stavba

Beethovenova Devátá symfonie v podání Berlínských filharmoniků znovu ukázala, jak vypadají skutečné výšiny orchestrální hry. A to je vždycky dobré zažít. Posluchač se tím může přinejmenším dobře pokochat. Zvuk všech nástrojových skupin je neuvěřitelně plastický, a když jich zní víc zároveň, nepřekrývají se, ale velmi zřetelně se proplétají (i přes akustiku Smetanovy síně Obecního domu, pověstnou právě tím, že se hudba někdy mění ve zvukovou „kouli“; ale kdoví, možná jsme si jenom zvykli se na to vymlouvat…).

Foto: Pražské jaro - Ivan Malý

A pak takové detaily, jako že všichni hráči na smyčcové nástroje hrají tak, že to zní naprosto jednolitě, a dotahují smyky až do konce s neutuchající intenzitou. Ne tedy tak, že když se blíží konec smyku, ruka poleví a zvuk se propadne, ale právě naopak – a smyčec často doslova odlétne od strun.

Tenhle orchestr prostě zahraje cokoliv a dirigenti po něm cokoliv mohou vyžadovat. V tom je možná jediná větší past. Protože ne všechno „cokoli“ dává smysl. A to byl můj posluchačský problém s Rattlovým pojetím Beethovena. Je strašně zajímavé poslouchat mnoho věcí a zajímavých detailů, které člověk dřív neslyšel. Doposud skryté vnitřní hlasy, důrazně vynesený motiv viol nebo sprintersky vyšponované tempo především 2. a některých míst 4. věty – to všechno zní nakonec zajímavě.

Jenže je to podobné, jako byste význam a velikost katedrály ukazovali na ornamentech, které na ní najdete. (A občas tam také nějaký přitesali nebo zvýraznili.) Samozřejmě ornamenty na katedrálách jsou, ale fungují jedině jako součást celku, jinak ruší celkovou stavbu. A právě v tom ke mně Rattlův Beethoven nepromlouval. Snaha o odhalování novinek a skrytých detailů prostě občas působila jako předvádění toho, co všechno umíme. Možná až jako rozmar. A čím blíž bylo k závěru symfonie, tím víc hudba zněla spíš jako karneval než jako slavnost. Čemuž logicky odpovídala také reakce publika.

Foto: Pražské jaro - Ivan Malý

Jistě není snadné být v kůži Berlínských filharmoniků. Už několik desetiletí se drží na světové špičce orchestrálního hraní. Bez výpadků. I když je orchestr vlastně neustále chválen, tlak na dokonalý výkon – zvenčí i zevnitř – je mimořádný. A jako v každém profesionálním orchestru, i tady je jistě nesnadné hledat dnes a denně opravdovou a živou motivaci ke skutečně zaujatému hraní. Ale právě proto je dobře, že se – přes veškerou její technickou i myšlenkovou náročnost, anebo právě pro ni – činí pokusy znovu a znovu zpřítomňovat Beethovenovu Devátou symfonii. A hledat, čím a jak může promlouvat v současnosti. Má to svoji cenu i tehdy, když se to tak docela nepovede. Minimálně proto, že se tak vytváří zajímavé napětí mezi námi a Beethovenem.

Berliner Philharmoniker a Simon Rattle. Koncert k 25. výročí pádu Berlínské zdi. Zahajovací koncert 2. ročníku Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. Bohuslav Martinů: Klavírní koncert č. 4 „Inkantace“, H. 358, Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 9 d moll, op. 125. Praha, Obecní dům, 15. listopadu 2014.

 

Právě se děje

Další zprávy