Rozhovor – One Breath, jak se jmenuje druhá deska britské art rockové písničkářky Anny Calvi, prý znamená situaci na hraně – moment posledního nádechu před tím, než se všechno změní. Pokud ji zasadíme do kontextu kariéry jedné z nejzajímavějších britských písničkářek současnosti, tak jde spíš o logické pokračování její kariéry než o zásadní zlom.
Po vydání eponymního debutového alba, kde se velké romantické ideje promítaly na dramatickou směs rocku, blues a flamenca, se z ní stala vycházející hvězda, do které se kvůli nekonvenční hudbě mohl zamilovat hudební tisk a díky propracované image zase tisíce hudebních fanoušků.
Očekávání od druhé řadovky proto byla obrovská a Anna Calvi je do jisté míry naplnila, když přišla se zvukově bohatší nahrávkou, kde její mohutný hlas tentokrát doprovází o něco intenzivnější produkce – obohatila ji o vlivy hlučného noise rocku nebo třeba o orchestrální pasáže.
„Chtěla jsem, aby tam byl slyšet určitý souboj mezi krásou a naléhavostí,“ vysvětluje vpád nových hudebních vlivů sama zpěvačka, která je také výhradní autorkou všech svých skladeb.
Ačkoliv její hudba zní velkolepě a dramaticky a mnozí fanoušci ji nekriticky pasují na femme fatale současné hudby, sama Anna Calvi zůstává skromná. Její hlas je při rozhovoru tichý, neříká v podstatě nic navíc a celkově z hudebnice vyzařuje, že má silnou autorskou vizi, kterou však dokáže mnohem lépe předat hudbou samotnou než vlastními slovy. A přesně o to se bude také snažit, až ve čtvrtek 6. března vystoupí na pódium pražského Lucerna Music Baru.
Aktuálně.cz: Před vydáním debutu jste říkala, že byste byla ráda zhruba za pět tisíc prodaných nahrávek a nakonec to bylo skoro dvacetkrát tolik plus nominace na prestižní Mercury Prize. Co jste čekala od druhé desky One Breath?
Anna Calvi: Nemůžu mít žádná očekávání, protože nikdy nevím, jak budou lidi reagovat na to, co dělám. Chtěla jsem jen nahrát hudbu, se kterou budu sama spokojená.
A.cz: Takže jste se vůbec nezajímala, jak bude vaše hudba přijata?
Ano, přesně tak to je.
A.cz: One Breath je podstatně hlučnější a hudebně komplikovanější deska než debut. Snažila jste se cíleně nahrát něco ambicióznějšího?
Nejsem si úplně jistá, jestli to byl cíl. Chtěla jsem, aby tam byl slyšet určitý souboj mezi krásou a naléhavostí, aby tyto dvě věci byly na One Breath přítomné zároveň. Možná tam slyšíš právě tohle.
A.cz: Zvukově je deska mnohem bohatší. Proč?
Přišlo mi zajímavé nasměrovat ji víc ke klasické hudbě. Ta orchestrace je bližší tomu, co si v hlavě spojuji s krásou. Také jsem v poslední době poslouchala více takových nahrávek a pravděpodobně to na mě mělo dopad.
A.cz: Často zmiňujete jako inspiraci mimo jiné avantgardního hudebníka Scotta Walkera…
Ano, mám ho ráda. Líbí se mi, jak do své tvorby dokáže zahrnout vlivy avantgardní klasické hudby.
A.cz: Konkrétně jste psala, že vás zaujalo, jak kombinuje klasickou hudbu s pop music. Snažíte se sama o něco podobného, nebo je pro vás takový přístup přirozený?
Myslím, že je to pro mě přirozené a že se o to nijak cíleně nesnažím. Přichází to samo, když vytvářím hudbu.
A.cz: Obě vaše desky jsou skoro úplně odstřižené od současných hudebních trendů – jako by existovaly ve svém vlastním světě a čase. Proto mě napadá, zda vůbec sledujete komerční hitparády a dění v současném hudebním průmyslu?
Poslouchám hodně nových nahrávek, ale mám mnohem radši ideu klasické hudby, takové, která není moc ovlivněná tím, co se zrovna děje v žebříčcích nebo něčem takovém. Líbí se mi myšlenka hudby, která není ovlivněná časem.
A.cz: Instrumentace na One Breath je poměrně neobvyklá, takřka není slyšet basová kytara, zato používáte třeba harmonium. Snažíte se tím najít vlastní zvuk, kterým byste se odlišila od většinové hudební produkce?
Přijde mi, že je dost složité dělat něco zajímavého jenom s basou, kytarou a bicími. Neříkám, že to není možné, ale já do toho ráda vnáším nějaké další prvky, které mají blíž třeba k orchestrálnímu zvuku, tak aby to pro mě bylo zajímavější.
A.cz: Bude bohatá instrumentace kompletně slyšet i na aktuálním turné?
Nebude, je důležité soustředit se na ty dobré věci a pak je reinterpretovat v novém živém provedení. Nemusí to nutně znít jako na desce. Používám naživo svou kytaru a snažím se různě přetvářet zvuky, co jsou slyšet na albu.
A.cz: One Breath produkoval John Congleton, který se ve vlastních projektech (Paper Chase, The Nighty Nite) také věnuje hlavně tématu lásky, ale má na ni, řekněme, poněkud pokroucený pohled. Byl právě kvůli tomu pro desku ideální volbou?
Byla to dobrá spolupráce, on se nebojí přijít s něčím avantgardním nebo dělat v hudbě neobvyklé věci. Ale když jsem ve studiu, je to poměrně intimní záležitost a nemám moc ráda, když mi do toho vstupují další lidé.
A.cz: Po vydání One Breath jste se začala častěji objevovat v souvislosti s módou. Užíváte si to?
Ráda se dobře oblékám, ráda se vyjadřuji více způsoby a taky si užívám, když lidé vyjadřují svou kreativitu různými cestami.
A.cz: Trochu mě to překvapilo, protože jste vždy říkala, že nechcete, aby se někdo soustředil víc na vaši osobu než na tvorbu.
Myslím, že se na to lidi tolik nesoustředí a nepřipadá mi, že by se kvůli tomu lidi přestali koncentrovat na mou hudbu. Pořád je jasně vidět, že hudba má před tímhle přednost.
A.cz: Nicméně platí, že v módním byznysu, při focení editorialů do časopisů a podobně je ve středu pozornosti právě vaše osoba na úkor hudby a jakýchkoliv dalších činností.
To ano, ale moc si s tím hlavu nelámu. Nemám pocit, že bych překračovala hranice, za které bych byla ochotna v tomto ohledu zajít. Nikdy bych nedopustila, aby se stalo, že by mi bylo nepříjemné něco, co dělám.
A.cz: Takže nad vším, co děláte, si vždy udržujete úplnou kontrolu?
Ano, přesně tak.
