Rozhovor - Seriál České století je nepochybně významným počinem, jakkoliv diskutabilním a sporným. Nebo přesněji řečeno je významný právě svou diskutabilností a sporností, protože už dlouho se nepodařilo rozproudit debatu o české historii na tak široké úrovni.
Kromě debaty nad dějinami chce ale režisér Robert Sedláček otevřít i témata současnosti, nebo si tak alespoň klade za cíl ve svém chystaném projektu o justičních kauzách.
Navíc po druhém Dědictví plánuje další spolupráci s Bolkem Polívkou, což může být vzhledem ke zvěstem o konfliktech na natáčení návratu Bohuše pro leckoho překvapivé.
Aktuálně.cz: Druhá část Českého století vznikala s odstupem oproti setu z minulého roku. Bral jste během natáčení v potaz přijetí veřejností?
Robert Sedláček: Nemůžu mluvit za Pavla Kosatíka, ale já jel úplně ve stejném módu. Snažil jsem se oprostit od mediálního ohlasu, co to jen šlo.
A.cz: Ale vnímal jste ho?
Určitě. Četl jsem pozorně všechny recenze i některé diskuse. Během samotného režírování jsem se od nich ale odstřihl.
A.cz: Jak chápete roli Českého století? Zmiňoval jste, že nejde o rekonstrukci historie. Je pro vás tedy čistě vyprávěním příběhu jako kteréhokoliv jiného?
Nejčastější výtky směřovaly právě k tomu, že nám chybí ucelený děj. Spíš se snažíme o dramatizaci historických událostí, které jsou už samy o sobě dost dramatické, takže věnovat se jim bylo dobrodružství. Tyto události v sobě automaticky nesou příběhy, stejně jako zobrazované postavy jisté charakteristiky, které my potom nemusíme rozpracovávat a zdržovat se obvyklými příběhovými blbinami. Což značí na druhou stranu kámen úrazu, protože nemám úplnou volnost v budování charakterů, když je mají diváci už nějak v povědomí. Pak vznikají kontroverze, když se střetnou různá povědomí různých příjemců, ale to je pro mě opět režijně zábavné, protože si uvědomuju, že ty lidi čte každý jinak a každý k nim jinak přistupuje.
A.cz: Mnoho ze zobrazovaných událostí nebylo přesně zaznamenáno, přijít na řadu musely i dohady a názory. Čí názor měl navrch? Váš, nebo Pavla Kosatíka?
Abych z historické osobnosti udělal filmovou postavu, musím jí samozřejmě hodně věcí sebrat, některé přidat, ale určitě nesmím jít proti jejímu smyslu. Můžu upravit formu nebo formality, ale nesmím se zpronevěřit obsahu. Nemůžu třeba z Havla udělat skrytého obdivovatele komunistických myšlenek, protože víme, že jím nebyl, ačkoliv levicový je.
Přednost měl můj názor jako názor režiséra. Ale nemyslete si, že to podceňuju. Pečlivě čtu texty, s Kosatíkem se známe deset let a nejsme v zásadním rozporu. Abych z historické osobnosti udělal filmovou postavu, musím jí samozřejmě hodně věcí sebrat, některé přidat, ale určitě nesmím jít proti jejímu smyslu. Můžu upravit formu nebo formality, ale nesmím se zpronevěřit obsahu. Nemůžu třeba z Václava Havla udělat skrytého obdivovatele komunistických myšlenek, protože víme, že jím nebyl, ačkoliv levicový je.
A.cz: Jenže ne každá otázka má tak jasnou odpověď, kdy poznáme, co by bylo zpronevěření se pravdě a co ne. Někdy jde opravdu jen o názor. Co potom?
Jistě, na tom si České století do značné míry zakládá. Důležité je, že ačkoliv samotná událost nebyla zaznamenaná, známe její důsledky a pointu.
A.cz: V aktuálních dílech zní docela často ruština, ačkoliv se čeština objevuje častěji, než tomu bylo ve skutečnosti. V prvních dílech Českého století však nepadlo ani slovo německy. Přitom němčina byla jedním z nejvýraznějších znaků českého prostoru. Proč jste se jí na rozdíl od ruštiny vyhnul?
Kdybych se měl zavděčit hnidopichům jako vy, tak by v prvním díle byla česky tři slova. Se ženou mluvil Masaryk anglicky, se svými oponenty německy, česky by ho jen přivítali na nádraží.
A.cz: Nemyslíte si ale, že absence němčiny, zvlášť když ruština i třeba angličtina přítomné jsou, stěžuje reflexi oné doby? Šlo přece jenom o druhý nejrozšířenější jazyk po češtině v Československu.
Musím za sebe arogantně odpovědět, že si to nemyslím. Jestli vy ano, tak jsem se ve vašem případě netrefil, ale režisér se musí nějak rozhodnout a hledat klíč ke srozumitelnosti. Kdybyste byl dramaturg a zkoušel mě přesvědčit, nepřistoupím na to, protože aby byl první díl seriálu o českých dějinách výhradně v němčině, angličtině a francouzštině, se mi zdá nepřípustné. Myšlenka zůstává myšlenkou, ať zazní v jakémkoliv jazyce, a České století stojí právě na myšlenkách, ne na formě. Scénář mimochodem s cizími jazyky nepočítal vůbec, byl to až můj zásah, že se později začaly objevovat.
A.cz: Umělecká licence je nepochybně u seriálu nutná, jak daleko jste zašel? Co bylo vaše největší záměrné uhnutí od skutečnosti?
Ty jazyky jsou bezesporu zásadní odlišnost. A kdy jsem pro drama a tempo záměrně obětoval historickou realitu? Z mého pohledu tam toho moc není. Například u Havla jsem jednání s Václavem Černým poněkud urychlil a zjednodušil. Ze seriálu se zdá, že jednají ve spěchu těsně před událostí, že se rozhoduje mezi dvěma kandidáty a že Černý odmítl, přičemž nic z toho není přesné. Černý nejprve vyjádřil půl roku dopředu skepsi a později naopak stál o to, být mluvčím Charty. Tak tam máte posun. Dlouhodobější proces vyznívá jako „teď, nebo nikdy“. Výraznějších odklonů od faktů si ale nejsem vědom.
A.cz: Věříte populární tezi, že „historie se opakuje“, nebo naopak myslíte, že každá událost byla unikátně ukotvená ve své době, svých jedinečných podmínkách?
Každá situace je originál, nicméně věřím, že lidé se za určitých okolností chovají stejně, nebo velmi podobně. Kladné i záporné vlastnosti jsou pro většinu z nás shodné, a proto mohou dát vzniknout podobným reakcím. Na druhou stranu je vše nakonec nepředpokládatelné – kdyby pršelo, bitva by dopadla jinak. Jde o hodně komplikovanou otázku pro zkratkovité médium. Kdybych tedy měl odpovědět ve zkratce, tak ne, historie se neopakuje.
A.cz: Ptám se proto, že mě zajímá, jestli v Českém století tvoříte paralely k současnosti a jestli podle vás zobrazení historie může být návodem, jak se chovat v současnosti nebo i budoucnosti. Hodně umělců tak zpodobnění historie využívá. Jde tedy ve vašem případě čistě o dějiny?
Dějiny, čistě dějiny, jakkoliv paralely nepochybně hledám. Minulost je přece jediným, na co se dá sáhnout. Není to budoucnost, ta bude vždycky jiná, než předpokládám. A na přítomnost si už vůbec nesáhnete. Vždycky zůstaneme u obecných dohadů. Bude válka? Bude stagnace? A pak zase rozvoj? Vzniknou nové státní celky? To se vsaďte, ale jde jenom o obecné kecy. Ty jemnější otázky, jako jestli se může vrátit komunismus? Určitě se bude opakovat touha po lepším světě než tom přítomném. Ale události, které k němu povedou, jsou nepředpokládatelné a jiné, než jak si je představujeme.
A.cz: V nových dílech jste již překročil hranici „živé historie“. Aktéři oněch událostí zčásti ještě žijí, u nejnovějších dílů takřka všichni. Jaký to pro vás značilo rozdíl v přístupu? Vynechal jste třeba něco choulostivého?
Rozhodně jsem nic neudělal jemněji. Musel jsem se ale hlídat, abych se třeba nemstil Václavu Klausovi za to, co jsem pod jeho dvacetiletou vládou musel všechno číst a poslouchat, jaké lidi vytáhl k moci a já je musel vydržet. Musel jsem se od všeho, čím mě v souvislosti s Klausem tyranizovala média a on jim to vnutil, osvobodit, protože vykonal nepochybně i mnoho dobrého.
A.cz: Vnímám České století do jisté míry jako váš názor na české dějiny...
... proto je tam také napsáno „podle Kosatíka a Sedláčka“, a ne „tak to bylo“.
A.cz: Ano, proti tomu neprotestuju, naopak se ale divím, proč si vůbec udržovat odstup a neříct to rovnou podle sebe, bez pokusů o neutralitu.
Neutralita neexistuje. Šlo mi o vrácení faulů, které mám pocit, že jsem od něj dostal. Takže jsem odolával pokušení také mu nějaký dát. V posledním dílu máme několik tiskovek a plánoval jsem do nich vložit odkaz na slavnou kauzu s ukradenou propiskou. Jarda Plesl se už naučil přesný pohyb, jakým Klaus propisku strčil do kapsy, ale nakonec jsme si netroufli ani dát to na zkoušce, aby nás neviděl štáb nebo kompars. V tu chvíli bychom klesli na úroveň Izera a Faltuse. A myslím, že Klaus si to vlastně ani nezaslouží, což je důležité vědět. Kdo ví, jaký budu já za třicet let?
A.cz: Ale ve starších dílech jste se nebál tvrdších symbolických scén. Nahý Beneš, komunisté se cpou párky. Proč se bát propisky? Jde přece o symbol něčeho reálného, k čemu opravdu došlo.
Nebojte, máme tam jiný symbol, který snad není tak očividný.
A.cz: Všiml jsem si, že v titulcích Českého století stojí vždy na prvním místě Pavel Kosatík. V závěrečných jste dokonce úplně na konci. To je vaše vůle?
Jde o mou poctu dalším autorům. Navíc v mém světě není režisér bez kvalitního textu nic. A já nejsem někdo, kdo by scénář vybíral lehkomyslně. Skládám tedy poctu těm, kdo dali smysl mému pracovnímu životu.
A.cz: Připravujete projekt podobný Českému století, jen ze současnosti. Na něm budete také pracovat s Pavlem Kosatíkem?
Justice za totality nic neznamenala, dnes ale znamená všechno. A každý, kdo znamená všechno, ztrácí zdravý rozum. Ve své korektnosti může dnes justice i zničit společnost, tak je blbá.
Ne, on je historik a tady se budu věnovat opravdu těm nejaktuálnějším kauzám. Půjde o střety s justicí. Ta za totality nic neznamenala, dnes ale znamená všechno. A každý, kdo znamená všechno, ztrácí zdravý rozum. Ve své korektnosti může dnes justice i zničit společnost, tak je blbá. Skvělý příklad může být Argentina. Justice není objektivní ani pravdivá, má jenom manuál, kterého se slepě drží. A celý můj chystaný projekt bude právě zamyšlení nad tím, na jakých pilířích stojí naše svoboda. Na politice, justici a občanské společnosti. Máme tam případ Babiš, případ Nagyová a pak nejvyšších soudů, zametajících ve své nekontrolovatelnosti práci těch nejnižších. Justiční mafie už je dnes objektivní pojem.
A.cz: Půjde opět o drama, nebo o dokument?
Drama, baví mě hrané filmy.
A.cz: Když ale točíte film, stavíte se do pozice, kdy bude pro oponenty snadnější vás odmítnout a tvrdit, že jen překrucujete realitu kvůli napětí.
Ať výsledek klidně napadnou, ať říkají, že jsem blbec! Já to o sobě někdy říkám taky. Víte, já i Kosatík máme během příprav stejnou metodu – oba toho hrozně moc přečteme, a aniž bych se chlubil, potkáváme se s velkým počtem lidí, insiderů, kteří k tématu mají co říct. Díky dramatizaci pak můžeme velmi přesně popsat mechanismy, jakými u nás justice funguje. A tihle sebevědomí lidi na vrcholu, v lepším případě Janoušci, v horším soudci vrchního soudu, zjistí, že jejich postupy jsou díky nám veřejně známé. Uvidí, jak jsou slepí a hloupí. Toho můžete docílit jedině v dramatu. Nemusíme demaskovat jednotlivé lidi jako třeba Klíma, což je pro mě beztak entertainment, ale ukážeme celek. A kdo ví, třeba to ti, o nichž budeme mluvit, uvidí a polepší se.
A.cz: Vážně věříte, že se můžou polepšit na základě vašeho seriálu?
Třeba se vyděsí, že se o nich veřejně ví. Že i šašci jako umělci vědí, jak pracují a fungují tihle hoši, co se považují za morálku, mravnost, sílu, pevnost, moc a rozum.
Nezajímá mě lidské pinožení, kdo s kým souloží, co se mu pak honí hlavou. Ačkoliv u nemála lidí jde o smysl života. Já hledám, jaký má smysl nechat se zneužívat, někomu přikyvovat, někomu tleskat, k někomu se hlásit, od někoho se distancovat. Víc mě zajímají agory než ložnice.
A.cz: Jak je snadné dostat takový projekt do České televize?
To se teprve uvidí. Zatím jsem dostal České století, tohle bude „krok 2“. A považuju za zásadní, aby se to podařilo. Já říkám pořád: Podívejte se, umělci zkrátili válku ve Vietnamu. Dítě na fotce opálené napalmem, jak běží po silnici, udělalo víc, než by zvládlo dalších třicet tisíc mrtvých Američanů. Stejně tak titulní stránky Newsweeku nebo Timu. Mně jde o podobný princip.
A.cz: Jenže válku nezbrzdila jedna fotka, ale reakce na ni. Myslíte si, že v dnešní době a naší společnosti může televizní projekt vyvolat reakci, jež by měla reálný dopad na naši společnost?
To nevím, ale něco se v lidech přece hýbat musí. Nejsem idealista a teď zním, že chci změnit společnost, sem jste mě vehnal otázkou. O mně je ale známá jedna věc. Nezajímá mě lidské pinožení, kdo s kým souloží, co se mu pak honí hlavou. Ačkoliv u nemála lidí jde o smysl života. Já hledám, jaký má smysl nechat se zneužívat, někomu přikyvovat, někomu tleskat, k někomu se hlásit, od někoho se distancovat. Víc mě zajímají agory než ložnice. Asi tak to řeknu.
A.cz: A České století splnilo vaše očekávání v tomhle směru? Natočil byste ho znovu, i když jste říkal, že se cítíte jako usmívající se favorit po prohraném zápase?
Rozhodně jsem šťastný, jak to dopadlo. Vyvolalo debatu, nezůstalo ticho v éteru. České století v hlavním vysílacím čase na ČT1 je pro mě výhra. Šlo o můj osobní a profesní růst.
A.cz: Stranou k Století jste připravil i druhé Dědictví. Říká se, že jste režii přijal, abyste se zviditelnil u běžného diváka. Vyšlo to?
Neřekl bych, že jsem přijal režii, abych se zviditelnil, ačkoliv diváků bylo víc, než se mi u jiných projektů může byť zdát. Tady jde především o vztah s Bolkem. On ten film vnímal jako vlastní projekt, nicméně já jako režisér za něj nesu odpovědnost. Nebylo to snadné, ale už spolu zase točíme. Připravujeme novou adaptaci Bouvarda a Pécuchete, u nás známé díky volně inspirovanému seriálu Byli jednou dva písaři.
A.cz: Docela se divím, že do toho oba jdete. Není tajemství, že natáčení Dědictví bylo dost konfliktní.
Bylo. Ale co se škádlívá, rádo se mívá. Nepřeceňujte, co se píše, to jsou mediální žvásty. My k sobě oba přese všechno chováme velký respekt. Že nás někdo za něco popravil, neznamená, že se popravíme navzájem. Kdyby naše vztahy určovalo, co o nás říká někdo třetí, byli bychom na tom hodně špatně.
A.cz: A jak tedy přistupujete k Dědictví? Jste s ním na nějaké úrovni spokojený?
Nejsem. Řekl jsem si, že se na něj nepodívám pět let, dokud nevychladnu.
A.cz: Vztahy s panem Polívkou tedy už vychladly.
Už jen tím, že tady jde o můj projekt, kdežto Dědictví bylo jeho. A podle mě nebude tak blbé, jak se říká, já si počkám těch pět let. Já jsem nejvíc naštvaný za ten teleshopping, co mi tam dali, který mě urazil a ponížil. Navíc jsem o něm dopředu ani netušil. Když jsem se dozvěděl o té scéně s dveřmi, odešel jsem z natáčecího placu a výsledek asi znáte. Bolek ji natočil s pomocným režisérem a ve filmu vypadá, jak vypadá. Já na ni pak plivl tím, že jsem trval na nápisu „product placement“.
A.cz: Na druhou stranu product placement je asi nutná věc pro zafinancování filmů. Možná by bylo lepší hledat kompromisy než rezignovat.
To není pravda. Už vůbec ne pro tenhle typ projektu. Když chcete dělat rebelii, nemůžete být zároveň obchodník.
A.cz: Stanley Kubrick měl v Osvícení taky Jacka Danielse a filmu to neuškodilo.
No a co já s tím? Kubrick je jeden z mnoha. Troška má ve filmech taky product placement. A teď i já.
A.cz: Na Dědictví mi mnohem víc vadilo, že zatímco první díl byl psaný útočně vůči hlavní postavě, dvojka se zdá do značné míry omlouvačná.
To jste řekl přesně. Ale tenhle posun s sebou nese věk. V šedesáti ještě nějak musíte držet pohromadě, ne se podívat do zrcadla a říct „kurva, já jsem sračka“. To není tak jednoduché. Zrovna čtu na hotelu knížku Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali vedení od Bukowského, napsal ji tři roky před smrtí. A jde už o velmi něžný text, taky se omlouvá. Ale to ke stárnutí patří.
_____
Máte rádi zpravodajský on-line deník Aktuálně.cz? Nominujte nás v anketě českého internetu Křišťálová lupa. Hlasovat můžete zde. Za Váš hlas děkujeme!
