Svou patnáctiletou jízdu jménem Resident Evil si oba životní i umělečtí souputníci jakoby vyvzdorovali vůči celému světu. Recenzenti nemají boj neporazitelné Alice proti korporaci Umbrella a její armádě zombie v lásce, běžní návštěvníci kin zrovna tak.
Nejhloupější americká série, co není z Ameriky
Tržby (většinou mezi 200 a 300 miliony dolarů) vždy těsně překročily hranici úspěchu. Především díky nízkým nákladům a efektivnější mimoamerické produkci. Na rozdíl od podobně nekonečné hororové série Saw tu však nejsou generovány násobné výdělky "za nic", zisk je spíš relativní a na americkém trhu o Milliny eskapády nikdy nebyl příliš zájem.
Je mimochodem příznačné, že ze série, která jakoby symbolizovala nejhloupější hollywoodský styl, už se americký podíl prakticky vytratil. Nyní za ní stojí němečtí (to především), angličtí a kanadští producenti, kteří adaptují japonskou počítačovou hru.
Resident Evil se každopádně už před pár lety dostal do podivně katatonického stavu, kdy se zdá, že nemá fanoušky, nikdo se nikdy po dalším dobrodružství neptá, ale přesto ho nakonec dostaneme. Protože distributor nedává do názvu číslovky, nikdo už pořádně neví, který díl je který, kolik jich vlastně celkem existuje a našli bychom nejspíš jen velmi málo lidí, kteří mají ponětí o něčem, co by šlo nazvat dějovou linií.
Instinktivně máme potřebu touto sérií pohrdat, shromažďuje v sobě vše špatné, co může komerční kinematografii provázet. Natahovaný příběh ždímající svůj námět víc než do sucha, "herectví" protekční Jovovich, filmařským přístupem guláš toho, co je zrovna moderní...
Fascinující dětinskost
Menšinový, ne však méně smysluplný pohled přesto nachází v Andersonově práci jisté zalíbení. Přinejmenším se sluší uznat, že Resident Evil není dílo usínajících realizátorů typu Bretta Ratnera (Křižovatka smrti) nebo Shawna Levyho (Noc v muzeu), ale hyperaktivního věčného dítěte, které si chce nadšeně hrát se všemi hračkami na pískovišti.
Jako by byl v tomto ohledu bezelstně čistým odrazem popkultury v nejryzejší formě, kdy cokoliv nadbytečného jako děj mizí v nenávratnu. Protože kdo ho potřebuje? A k čemu? Je před nás postavena atrakce na jednu stranu vyprázdněná, na druhou naplněná k prasknutí.
Svého času byl mistrem podobné umělecké filozofie Luc Besson, u nás známý hlavně skrze Pátý element, v němž náhodou hrála rovněž Jovovich, tenkrát jeho žena. Je jeho plnohodnotným nástupcem nejen po jejím boku, ale i ve filmové tvorbě W. S. Anderson?
Většina to odmítne už proto, že Anderson nepůsobí natolik sebereflexivně jako Besson. Nejde u něj o koncept, ale o nesoudnost. Na druhou stranu odstranění sebereflexe, ať už vědomé nebo ne, daný styl ještě víc očišťuje a vede k jeho naplnění.
Převážná část diváků se na tento přístup ke kinematografii nedokáže napojit, protože se drží konzervativní představy o vkusu. Resident Evil pro ně vždy bude jen nesmyslná a neomluvitelná změť, bordel nehodný pozornosti. A nejde se jim divit. I v něm však někteří nalézají svéráznou poetiku, dětské a v jádru krásné nadšení z rozpohybovaných obrázků. "Poslední" díl série Resident Evil dorazí do českých kin 26. ledna 2017.
