Recenze - Tvůrci z hnutí Dogma 95 se nám ale pěkně rozutekli! Zatímco Lars von Trier pronásleduje múzy a okázale mlátí divákům o hlavy svou artovou výlučností, Thomas Vinterberg se proměnil v konstruktéra precizních a takřka „objektivně bezchybných“ mainstreamových dramat.
Naposledy snímkem Hon, přesným a chladným jako severská zima, potvrdil pozici režiséra, jenž nikomu nic nedokazuje a dělá vždy přesně to, co jeho film nejvíc potřebuje. Nejskalnější příznivce z dob Rodinné oslavy možná trochu zklamal, mnoho jiných si ale nově získal.
Daleko od hlučícího davu se přesto jevilo poněkud zvláštní volbou. Má smysl, aby se tak dobrý režisér věnoval něčemu tak „banálnímu“, jako je historické kostýmové drama? Navíc když jde o adaptaci románu, jenž se již zpracování dočkal?
Dýchající kýč
Sledujeme hrdinku, mladou a svobodomyslnou Bathshebu (Carey Mulligan) volící mezi třemi nápadníky. Na výběr má zchudlého ovčáka (Matthias Schoenaerts), který - ač je viditelně jejím nejbližším přítelem - se nehodí k postavení dědičky farmy, bohatého a laskavého, ale poněkud slabošského gentlemana (Michael Sheen) a tajuplného, energického, ale nedůvěryhodného šlechtice ve vojenských službách (Tom Sturridge).
Thomas Hardy se ve slavné předloze věnoval na tehdejší poměry odvážně ženské emancipaci a potírání třídních rozdílů. Bathsheba vybírá, od kterého muže se nechá zkrotit, a nejpřijatelněji se jí dokonce jeví možnost zůstat svobodná! Z dnešního úhlu pohledu jde přesto o prachsprostou červenou knihovnu a příběh, jejž nebudeme brát tak úplně vážně, protože chtěnost z něj až příliš čiší.
Hodnocení: 75 %
Vinterbergův snímek je dokonale provedeným kostýmním dramatem, jaká se dnes moc často nevidí (nepovedená Králova zahradnice budiž důkazem), uspěchanost ho divákovi vzdaluje a kazí, co mohlo být jedním z kinozážitků roku.
USA / Velká Británie, 2015, 119 min
Což ho z principu nemusí degradovat, jen sledované dějové zákruty vyžadují specifickou péči. A té se jim naštěstí dostalo. Vinterberg rozjíždí velmi klasický snímek viditelně se opájející vlastní žánrovostí a stylizovanou dobovostí. Kupí přenádherně kýčovité obrazy anglického venkova a nechá jimi promlouvat románové postavy, jež nezapřou svou vykonstruovanost a ani na okamžik se o víc nepokoušejí. Přesně volená hudba Craiga Armstronga bezvýhradně podtrhuje hmatatelnou „klasičnost“ tohoto filmu, stejně jako každá další režijní volba.
Zobrazený prostor dýchá a žije. Jasně definované postavy přesně interagují a pohybují se v pro ně zcela přirozeném prostředí. Rozmáchlé dialogy, zasněné pohledy, vše je nezpochybnitelnou a vtahující součástí světa, kde ženě stojící na poli musejí vlát vlasy ve větru. A nejenže na to lze bez problému přistoupit, navíc si viděné nedokážeme představit jinak. Přirozenost a cit pro míru se nezapře.
Nuance skončily ve střižně
Je tedy Daleko od hlučícího davu v rámci svých možností dokonalým filmem? Bohužel ne, protože jedno velké „ale“ zmůže smutně moc. Vinterberg podle dostupných drbů natočil o mnoho víc materiálu, než mohlo být použito, a jeho nejkratší sestřih takový, aby s ním byl zcela spokojen, měl přes tři hodiny. Toho se studio zaleklo, protože kostýmová dramata nejspíš musejí odsýpat, a přinutilo režiséra srazit stopáž na dvě hodiny.
Ano, snímek teď skutečně odsýpá, ale odsýpá až příliš bezohledně. Co scéna, to zásadní informace. Co dialog, to důležité rozhodnutí. Postavy (a s nimi my) si nemají čas oddechnout, zamyslet se, rozvíjet své osobnosti a motivace.
Čím víc v příběhu postupujeme, tím unáhleněji pak každý posun působí a nejvíc tím trpí hrdinka, jež může v očích některých vyznít jako vrtošivá rozmazlená hlupačka namísto sice chybující, ale upřímné a emancipované ženy, kterou má podle všeho být. Znalci předlohy nebo starších adaptací si snad mohou chybějící místa doplňovat a postavy si vysvětlovat skrze detaily, jež Vinterbergův divák nemá šanci postřehnout, neznalý ale může být absencí nezištně intimních momentů vyvedený z míry.
Mechanická konstrukce se tím ještě zdůrazňuje a snímek místy až příliš odhaluje svou vykalkulovanou podstatu. Daleko od hlučícího davu působí jako kouzelnický trik, kdy prostě přijde eskamotér na jeviště, beze slova vytáhne z klobouku králíka a stejně beze slova odejde. Viděli jsme sice, pro co jsme přišli, ale chybí cokoliv navíc, co dělá představení představením. Stejně tak Vinterbergův snímek je dokonale provedeným kostýmním dramatem, jaká se dnes moc často nevidí (nepovedená Králova zahradnice budiž důkazem), uspěchanost ho však divákovi vzdaluje a kazí, co mohlo být jedním z kinozážitků roku.
