Tak vypadá Hollywood devadesátých let v kostce. Will Smith udeří pěstí odporného mimozemšťana, ucedí „Vítej na Zemi“ a pak ho vleče pouští a nadává, že místo tohohle si mohl užívat barbecue.
Film z roku 1996 nazvaný Den nezávislosti, z něhož si většina diváků pamatuje právě tuto scénu, patřil k nejzábavnějším snímkům německého režiséra a specialisty na katastrofy všeho druhu Rolanda Emmericha. Dnes lze na podobné filmy hledět s nostalgií a chápavým pokýváním hlavou, neboť současné akční trháky jsou proti nim realistická dramata – byť v nich třeba figuruje tucet létajících superhrdinů.
Je tu ještě druhá možnost: natočit pokračování. Druhý Den nezávislosti s podtitulem Nový útok přichází do kin dvacet let po prvním dílu. S obtíží navázat na éru, kdy i prezidenti Spojených států byli akční hrdinové, se vyrovnává, jak jen to jde. Ale s každou přibývající minutou je vidět, že už to dnes moc nejde.
Americe vládne žena a po dvaceti letech práce s mimozemskou technikou, která na Zemi zbyla od vítězství nad vetřelci z kosmu, má lidstvo základnu na Měsíci a stíhačky, které patří spíše do světa Hvězdných válek. Z hrdinného prezidenta a bývalého pilota prvního dílu je nyní bývalý prezident, poněkud zarostlý a zdevastovaný „zážitky“ s mimozemským druhem. Nejpodivínštější vědec z prvního dílu není mrtvý, ale jen v kómatu a stále vypadá jako hipík, který už tři dekády neopustil laboratoř.
Jeff Goldblum opět hraje o něco méně excentrického vědce, z outsidera povýšil a dohlíží na bezpečnost celé planety. A když se nad Měsícem objeví obří mimozemské plavidlo, musí se Goldblum znovu pustit do záchrany světa. Do té se zapojují i mnohé nové postavy, vedle syna zesnulého hrdiny „jedničky“, kterého tehdy hrál Will Smith, se za nechtěně komických okolností k týmu odvážných zachránců připojí například i syn afrického diktátora.
A tady už je namístě přestat popisovat další podrobnosti nudného a i na poměry žánru nesmyslného děje. Stačí konstatovat, že kdo chce vidět Jeffa Goldbluma, kterak ve žlutém školním autobusu plném skautů ujíždí pouští před obrovskou mimozemskou královnou, musí se obrnit trpělivostí a setrvat až do konce. Jde asi o jedinou scénu, která na dávno uplynulou filmovou dekádu upomíná v tom lepším, staromilsky zábavném smyslu.
Druhý Den nezávislosti je tak přeplněný starými i novými postavami, že ten, kdo viděl první díl naposledy v době jeho uvedení, zákonitě ztratí zájem o většinu z nich. Nepamatuje si jejich problémy ani průpovídky, nemá moc důvodů si je oblíbit.
Do hry se zapojí i druhá mimozemská rasa, ta „hodná“, ale předstírání komplexního děje nemůže nahradit charisma citelně chybějícího Willa Smithe ani dobře mířenou ránu pěstí. Na ničem jiném tento filmový žánr ostatně ani nikdy nestál.
Režisér Emmerich se v uplynulých dvou dekádách věnoval převážně pustošení Země silami různého původu. Dnu nezávislosti, který dodnes zůstává jeho nejlepším a nejzábavnějším dílem, se Emmerich nejvíc přiblížil ve snímku nazvaném 2012, kde se na lidstvo řítila zkáza v podobě mayského poselství o konci světa.
Působivost filmu 2012 spočívala nejen v opulentním digitálním trikovém chaosu, ale i v tom, co je jádrem katastrofických snímků. Ukazovalo se tu, jak zkáze podléhají známá lidská sídla. Nový Den nezávislosti též zbourá pár monumentů, k tomu však přidává notně okoukané souboje kosmických stíhaček a leccos dalšího.
Divák si říká, že být mimozemšťanem z druhého Dne nezávislosti, který potřebuje vysát zemské jádro sloužící coby palivo kosmických lodí, raději by se snad vydal „obcovat“ s nějakou neobydlenou planetou. Protože tento dvouhodinový pobyt na Zemi dokáže spolehlivě zkazit den. A nejen mimozemšťanům, odsouzeným k velkolepé, ale též neobratně a nevtipně podané zkáze.
