Recenze - Současný filmový horor nezažívá dobré časy a uplynulá dekáda potvrdila stav, kdy se z původně podvratného a ofenzivního fenoménu stal jen další kanál zábavy pro celou rodinu či odreagování pro mládež. Z žánru, který má kolem sebe kopat a neustále atakovat naši komfortní zónu, zbyla pouze krotká zábava sázející na agresivní a těkavou vizualitu, jež nejvíc připomíná dramaturgii raných filmů.
Promítání bývá zpravidla redukováno na sérii vizuálních šoků ve stylu kina atrakcí a budování dějového oblouku se stalo zcela podružným. Primárním prožitkem jsou pak právě ony šoky vyvolané předimenzovanými ruchy, prudkými střihy či převahou zneklidňujících detailů, přičemž všechny (ne)uměle konstruované lekačky působí víc na tělo než na mysl. Horor přivyklý na prostor multiplexů tak působí jako sled excentrických obrazů a lavin hluku pospojovaných prudkou montáží v tempu, které přesáhlo únosnou mez.
Když se proto před třemi lety ohlásilo legendární britské studio Hammer hororem Žena v černém, bylo to ve stávající agónii žánru příjemné osvěžení.
Nešlo samozřejmě o žádné vykročení z krize, ale o slušně zvládnutý žánrový film, který neurazí fanoušky a mírně vyplaší ty, co horory běžně nevyhledávají.
Duchařský příběh s hvězdou Danielem Radcliffem byl logickým a velmi racionálním navázáním na tradici studia, které se proslavilo třeba upírskými filmy s Peterem Cushingem a Christopherem Lee. Nostalgie po klasických hororech s monstry se tu navíc propojila s citlivým přístupem talentovaného Jamese Watkinse, který je známý hlavně díky skvělému survivalu Jezero smrti.
Nevyužitý potenciál války
V pokračování ovšem žádnou logiku ani koncepci nenajdeme. Mimo to, že první film vydělal slušné peníze. Žena v černém 2 je smutným příspěvkem do přehlídky marnosti většiny sequelů tohoto světa a podtitul Anděl smrti by byl akceptovatelný snad pouze tehdy, pokud by po strašidelných blatech pobíhala Olinka Schoberová, blahé paměti hvězda hammerovského spektáklu Vengeance of She.
Vyschlá postviktoriánská smrtka v černém rozhodně na tento prestižní titul nárok nemá, a její jediný přínos tak spočívá v tom, že úspěšně krade děti, které byly před hrůzami války odklizeny do ponurého baráku na anglickém venkově. Už zde ale začínají problémy. Tvůrci se snaží pracovat s atributy klasického duchařského příběhu, ale přitom nepochopili jeho základní principy. Exotika opuštěného sídla a atmosférický vizuál k vytvoření komplexního univerza opravdu nestačí.
Motiv války by například měl být víc než jen záminkou pro přesun postav z místa A do místa B. Dějinný mezník provázený obrovským pohybem osob i energie včetně milionů mrtvých, ztracených a osamělých jedinců funguje jako ideální živná půda pro projevy nejrůznějších druhů nadpřirozena.
Může tak pomoci ustavit bytelný fikční svět, v němž napětí mezi rozumem a emocemi, představami a realitou nebo šílenstvím a normalitou neustále provokuje divácká očekávání. Že je tento přístup nanejvýš funkční, ostatně dobře demonstrují například duchařské horory Ti druzí (Alejandro Amenábar, 2001) nebo Awakening (Nick Murphy, 2011).
Postavy pobíhající po vřesovišti
Dalším problémem je absence silné postavy. Zatímco v předchozím filmu se vše soustředilo kolem otce bojujícího o své dítě, čímž se navíc vtipně varioval motiv ženy-matky čelící nadpřirozenu, tady se honí příliš mnoho traumat najednou: Ta dítě ztratila, ta dítě neměla, ten je kripl a tamta v černém děti sbírá. Ale co z toho? Pět postav zmateně pobíhajících po vřesovišti a vykřikujících repliky ze scénáře vážně nepřebije postavu jedinou, ovšem pořádně napsanou.
Žena v černém 2: Anděl smrti (20 %)
Druhá Žena v černém je film, v němž se koncentruje většina současných problémů filmového hororu. Je jen dalším z řady zbytečných sequelů, co neděsí, ale stresují mechanickými šoky v podobě falešných lekaček a agresivního zvuku, a jeho ústředním principem se stalo hromadění motivů i atrakcí, které maskují scenáristickou neschopnost vyprávět konzistentní příběh s uvěřitelnými postavami, jejichž představitelé netrpí bludem, že hrají v Pokání 2.
Zmnožení perspektiv a snaha říci vše vyprávění na komplexnosti nepřidá. Příběh díky němu naopak působí zmateně a nedotaženě, což je v jednom z nejtradičnějších hororových subžánrů založeném na práci s psychologií postav trochu problém.
Přitom existují filmy, odkud mohli tvůrci vesele opisovat, když už na učení neměli čas; třeba Sirotčinec (Juan Antonio Bayona, 2007), Pronásledovaná (Richard Loncraine, 1977) nebo Teď se nedívej (Nicolas Roeg, 1973).
Druhá Žena v černém je zkrátka film, v němž se koncentruje většina současných problémů žánru. Je jen dalším z řady zbytečných sequelů, co neděsí, ale stresují mechanickými šoky v podobě falešných lekaček a agresivního zvuku, a jeho ústředním principem se stalo hromadění motivů i atrakcí, které maskují scenáristickou neschopnost vyprávět konzistentní příběh s uvěřitelnými postavami, jejichž představitelé netrpí bludem, že hrají v Pokání 2.
Žena v černém 2: Anděl smrti (The Woman in Black: Angel of Death). Velká Británie, 2014, 98 minut. Režie: Tom Harper. Hrají: Phoebe Fox, Jeremy Irvine, Helen McCrory, Oaklee Pendergast, Adrian Rawlins, Ned Dennehy. Premiéra v českých kinech 12. února 2015.
