RECENZE Železná srdce hledají lidskost a vyžívají se v akci

Radomír D. Kokeš
15. 11. 2014 12:11
Film Železná srdce klade důraz na naturalistické pozastavování se nad detaily válečné vřavy a a hlavně na propracovanost dlouhých akčních scén.
Brad Pitt je tváří tankistů ze Železných srdcí.
Brad Pitt je tváří tankistů ze Železných srdcí. | Foto: Falcon

Recenze - Železná srdce chtějí být syrový film o posledním období druhé světové války, během kterého američtí vojáci dobývají zbytky Třetí říše, jejíž vojenští představitelé už nemají co ztratit. Snímek volí netradiční perspektivu tankistů, což je v řadě ohledů odvážné rozhodnutí, protože tank je prostředí relativně uzavřené, relativně pomalé a z hlediska žánrové atraktivity relativně neakční… a to se během vyvrcholení filmu nemůže pohybovat víceméně vůbec.

Takové vypravěčské rozhodnutí pochopitelně není bezdůvodné, protože filmařům umožňuje se soustředit na malou skupinku různorodých chlapíků uvězněných v pojízdném (pokud mají štěstí) hrobě (pokud ho nemají). Na jedné straně se extrémně dobře znají, na druhé straně se extrémně štvou, na třetí už toho všeho mají extrémně po krk.

Podívejte se na ukázku z filmu Železná srdce.
Podívejte se na ukázku z filmu Železná srdce.

Pevnou rukou jim přitom vládne seržant Don Collier v podání Brada Pitta, jehož machiavelismus po letech urputných bojů značně postoupil a jakákoli představa jeho návratu do reality všedního neválečného dne je podobně pomíjivá, jak ukazuje zřejmě nejlepší – „idylická“ – scéna filmu.

V ní si uprostřed válečného pekla američtí vojáci s německými ženami hrají na rodinnou pohodu… byť i tato sekvence má do některými chválené původnosti dost daleko a v různých variacích jsme ji viděli mnohokrát, z nedávné doby mě napadá třeba postapokalyptická Cesta.

Ukliď to svinstvo!

Železná srdce jsou v řadě ohledů uvězněna mezi zevšedněním a ozvláštňováním na poli úžeji žánrového filmu a obecněji filmu hollywoodského. Perspektiva amerického tanku je po všech těch pěšácích, námořnících a paragánech vskutku nečekaná a film nás v tomto ohledu vrhá hned v prvních svých sekundách do její nejhorší noční můry.

Železná srdce.
Železná srdce. | Foto: Falcon

Don Collier nelítostně z tanku přepadne a zavraždí projíždějícího německého důstojníka, propustí jeho bílého koně… a vrátí se do útrob svého tanku, kde mají všichni nervy na pochodu. To naznačují koneckonců i první dva dialogické titulky, Petrem Zenklem navíc důmyslně přeložené pohříchu expresivněji, než se tatáž anglická vulgární spojení zpravidla překládají.

Vojáci bojují se sebeovládáním, nejraději by se snad povraždili navzájem a dohadují se až s „tarantinovskou absurditou“ kvůli lingvistickým nesmyslům… a až o něco později pochopíme proč, když po příjezdu do tábora nový, značně nesympatický cucák Norman dostane nejen pozici v tankové četě, ale hlavně za úkol uklidit „to svinstvo“. Tím jsou myšlené na podlaze plovoucí zbytky obličeje kamaráda všech zúčastněných – toho, kterého právě Norman má nahradit a bude to mít dost těžké.

Proč tolik popisnosti z mé strany? Na úvodu se dobře ukazuje, do jaké míry jsou vlastně Železná srdce hluboce poplatná žánrovým konvencím a těžko si představit tradičnější vstup než příchod nikým (včetně diváka) oblíbeného idealistického blbečka z amerického zapadákova, který se musí mezi veterány zorientovat.

Železná srdce.
Železná srdce. | Foto: Falcon

Navíc film hned úvodní scénou postavil diváka na stranu cynických veteránů a donutil ho přijmout nelítostná pravidla válečného světa, takže na každé Normanovo selhání bude čekat a hodnotit ho stejně jako banda morálně otupělých hovad v tanku, byť sám by zřejmě nejednal jinak. Norman musí dospět, musí pochopit svět kolem – a zároveň nesmí ztratit sám sebe.

Jak hollywoodsky srozumitelné: postavte do popředí psychologicky jednoduše definovaného hrdinu, který se musí vyrovnat s narušením ideálního stavu a na konci adekvátně zkušenostmi proměněn tohoto stavu zase dosáhnout.

Zároveň ale popsaná úvodní scéna ukazuje i cosi velmi cenného na Železném srdci: je to působivost každodennosti, relativní bezvýznamnost jednotky v pekle druhé světové války a hlavně pohled na velké dějiny zdola, kdy i opulentní finále je mnohem větší zadostiučinění pro zainteresované než pro spojence.

Liga nevýjimečných tankistů

Nikdo z osazenstva není z hlediska velké historie výjimečný, ničeho výjimečného z hlediska velké historie nedosáhnou a nejobdivuhodnějším krokem Dona jako vůdce skupiny je vzdor všem válečným zásluhám moment, kdy si s nebohou dívkou bez jakýchkoli komentářů vymění a následně zbaští osmažené vajíčko, které jeden z jeho podřízených ohavně olíznul.

Železná srdce.
Železná srdce. | Foto: Falcon

Jednotce hrdinů z tanku jménem Fury dokonce není dopřáno ani zažít svůj velký hollywoodský příběh: filmové vyprávění je zcela systematicky epizodické, neskládá se ve velké vyprávění, jednotlivé dějové bloky spolu příčinně nijak nesouvisejí a do osudů postav vstupují nečekané, občas tragické, občas komické, ale nejčastěji tragikomické náhody…

Právě v tomto ohledu jsou Železná srdce na poli hollywoodského filmu ozvláštňující, protože série válečných epizod není navázána na žádný cíl nebo se žádný cíl alespoň během cesty nevynoří (což je obvyklý narativní trik válečných filmů či seriálů).

Jenže na opačné straně nečekejte žádnou variaci na brilantní sovětský film Jdi a dívej se od Elema Klimova (1987) nebo na existenciální německou Ponorku Wolfganga Petersena (1981), byť omezením se na klaustrofobní prostor a vpádem nečekané „idylické“ scény do válečného událostního řetězce se jí Železná srdce dílem podobají.

Železná srdce.
Železná srdce. | Foto: Falcon

Potlačení klasického vyprávěcího rámce není nahrazováno existenciální rovinou (redukovanou na pár banálních úvah) nebo psychologizací hrdinů (o nichž se ve výsledku nic nedozvíte). Ne, je substituováno důrazem na naturalistické pozastavování se nad detaily (intenzivní špinavost prostředí, všudypřítomné mrtvoly, nečekanost úmrtí, kusy roztrhaných těl) a hlavně na propracovanost dlouhých akčních scén, kdy je jasný vývoj: tanky proti útočícímu pěšímu oddílu, tanky proti strategicky rozmístěným protitankovým střelám, tanky stojící proti mnohem silnějšímu tanku, tank čelící nadměrné pěší přesile.

Můžete tedy pozorovat vývoj od běžných válečných střetů k těm komplikovanějším, nebezpečnějším a hůře řešitelným… a právě ten nahrazuje příčinně propojené vyprávění nebo psychologický vývoj všech zúčastněných postav nad rámec jejich typového zařazení.

Hledání lidskosti

Je třeba přiznat, že právě akční scény jsou nejsilnější zbraní filmu, ovšem proti jejich dynamice hovoří poměrná statičnost (tank je prostě jen tank, stroj i v největší rychlosti dost pomalý) a žánrové výkyvy v rovině „potlačení nedůvěry“. Můžete přijmout naturalistické zobrazení světa postav jako ve všech ohledech unavených a nečekaně umírajících lidí hledajících stále dokola vlastní lidskost.

Železná srdce (70%)
Autor fotografie: Falcon

Železná srdce (70%)

V žánru válečných filmů z posledních let se Železná srdce pokoušejí dosáhnout účinků a obracet se k některým postupům, které nepatří ke standardní výbavě filmařských voleb a jde o vskutku ozvláštňující zkušenost. Snaha nahrazovat eliminaci některých potenciálně atraktivních prvků ovšem v důsledku směřuje k volbám jiných potenciálně atraktivních prvků. Z možného žánrového experimentu tak vznikl spíš žánrový mutant potlačující jedněmi svými vlastnostmi účinek jiných svých vlastností – ať se na to díváme z kterékoli strany.

Tomu odpovídá práce s pečlivě inscenovaným pohybem postav v členitém prostoru, ať už do rozsahu (válečné pole, tábory, zpustošená města) nebo do hloubky (interiéry tanku), stejně jako selektivní zesvětlování a zejména nepříjemný zvuk.

Pak se ale špatně přeorientovává na čistě žánrové akční scény jako z Postradatelných, kdy se realistická motivace prvků potlačí na úkor kompoziční (během několika sekund se dramaticky setmí, ve správný moment se něco stane atp.) nebo transtextuální (citace žánrových vzorců, očekávané průpovídky postav, vzájemné výměny biblických citátů). Jeden i druhý z těchto přístupů je plně akceptovatelný, ale vzájemně jsou spíše v nesouladném střetu, pro nějž (třeba zatím) nenacházím esteticky uspokojivé vysvětlení.

Pravdou je, že v žánru válečných filmů z posledních let se Železná srdce pokoušejí dosáhnout účinků a obracet se k některým postupům, které nepatří ke standardní výbavě filmařských voleb a jde o vskutku ozvláštňující zkušenost.

Snaha nahrazovat eliminaci některých potenciálně atraktivních prvků ovšem v důsledku směřuje k volbám jiných potenciálně atraktivních prvků. Z možného žánrového experimentu tak vznikl spíš žánrový mutant potlačující jedněmi svými vlastnostmi účinek jiných svých vlastností – ať se na to díváme z kterékoli strany.

Železná srdce (Fury). USA, 2014, 135 minut. Scénář a režie: David Ayer. Hrají: Brad Pitt, Logan Lerman, Shia LaBeouf, Jon Bernthal, Scott Eastwood, Jason Isaacs, Michael Peña, Jim Parrack, Brad William Henke, Lee Asquith-Coe, Mark Badham, Kevin Vance, Alicia von Rittberg, Christina Ulfsparre, Anamaria Marinca. Premiéra v českých kinech 13. listopadu 2014.

 

Právě se děje

Další zprávy