Recenze - Všiváci vypadají od pohledu jako pořádný průšvih a dlouhé odklady premiéry na důvěře mnoho nepřidaly. Přestože výsledné hodnocení zdání potvrzuje, dojdeme k němu úplně odjinud.
Máme totiž co do činění s něčím mnohem ambicióznějším, mnohem svědomitějším a v důsledku mnohem smutnějším, než by se zprvu zdálo. Režisér a scenárista Roman Kašparovský vydláždil cestu ke svému debutu nejlepšími úmysly a prací mnoha schopných filmařů, takže je těžké začít se smát i při vzpomínce na momenty bizarně vymknuté kontrole, a že bychom jich pár našli. Vlastně k tomu všemu nakonec lze cítit i trochu respektu. Ale...
Kdo? Kde? Kdy? Proč? Za co?
Příběh o dvou rozkmotřených bratrech (neurochirurg Langmajer, exvoják Vetchý) je vyprávěný na přeskáčku a v důsledku toho téměř neusledovatelný. Ač si prý režisér Kašparovský nepřeje pasivního diváka, sledovat Všiváky a skutečně -přemýšlet o nich je energeticky náročnější než dvě hodiny těžké fyzické práce. Tedy s tím rozdílem, že když například skládáte uhlí, matérie postupně zmizí, kdežto problémy Všiváků jsou tím patrnější, čím víc myšlenkového úsilí se rozhodnete vložit do jejich rozlousknutí.
Kdo se komu mstí? Za co? Jak vlastně? Proč tu vůbec jsou tyto postavy, jež s dějem nijak nesouvisejí? Proč je tato scéna natočena tak výrazně, jako by měla mít zásadní význam? Často ani nevíme, kde se nacházíme, v jaké době ani koho vlastně sledujeme (protože v různých liniích hrají stejné postavy různí herci). Vzhledem k přeskakování žánrů od komedie po drama během pár vteřin pak ani netušíme, co vlastně cítit.
Všiváci se vyhýbají možnosti uchopení. Není v nich nic jako jednotící linie, téma nebo jen emoce, jež by ukazovala na něco konkrétního. Každá scéna, přesněji každá vteřina, je prezentována s maximálním audiovizuálním napětím a před diváky předkládá tolik dějových a (řemeslně jistě zvládnutých) informací, že si s nimi není moc co počít.
Ne že by obsahovali rekordní počet postav či vztahů, právě naše nevědomost, jak s nimi nakládat, ale potíže násobí.
Filmu zcela chybí ruka dramaturga, a tak připomíná procházku po místě, kde explodovala bomba a právě jsme svědky sepisování škod. Podobně jako u Křídel Vánoc Karin Babinské tu došlo ke střetu technického talentu a touhy předvést co nejvíc, ovšem s neschopností sebereflexe a seberegulace.
Výsledek lze na jednu stranu považovat za velmi odvážný, protože tento nekonformní přístup rozezlí především početnou část tuzemského publika navyklou na vodění za ruku. Jenže druhý extrém, zvlášť když působí natolik samoúčelně a přepjatě, má daleko k ideálu. Když se někdo chce vymezit proti divácké pohodlnosti, automaticky to ještě neznamená, že uspokojí „náročné publikum“.
Proti přirozenosti
Na Všivácích až bolestně viditelně odhadneme záměr sestavit komplikovaný a mnohovrstevnatý příběh za každou cenu, jakkoliv to stojí proti přirozenosti a logice.
Jejich děj by jistě nemohl být vyprávěn čistě chronologicky. Vzhledem k velkým časovým skokům mezi liniemi by pak působil jako tři povídky zařazené za sebou, což by bylo poněkud "nevzhledné". Pro afghánskou linii nebo přítomnost dvou zlodějíčků (Hádek, Mádl) ale není jiný důvod než kvantitativní nafouknutí o něco, co nejenže by snímek nepotřeboval, ale co vyloženě překáží alespoň základní plynulosti.
Kašparovský přesto zjevně nedělá nic nahodile a každý motiv má pro něj svůj význam, který umí vysvětlit, když se ho na něj zeptáte. Pokud ale divák nemá režiséra zrovna po ruce, musí si vystačit s tím, co mu sděluje film. A ten je bohužel tak nahuštěný, že ony informace nedokáže předat jinak než v rámci velmi zkratkovitých a bohužel leckdy i poměrně směšných závěrů.
Všiváci (25%)
Režisér a scenárista Roman Kašparovský vydláždil cestu ke svému debutu nejlepšími úmysly a prací mnoha schopných filmařů. Příběh o dvou rozkmotřených bratrech (neurochirurg Langmajer, exvoják Vetchý) je vyprávěný na přeskáčku a v důsledku toho téměř neusledovatelný. Ač si prý režisér nepřeje pasivního diváka, sledovat Všiváky a přemýšlet o nich je energeticky náročnější než dvě hodiny těžké fyzické práce.
Tolik propagované zahraniční scény například neřeknou o Vetchého postavě víc, než že „byl ve válce a dost ho to vzalo,“ jakkoliv by mohly vydat na vlastní snímek, kdyby jim bylo věnováno dost prostoru.
Do něčeho tak "hlasitého" a v každém okamžiku hyperaktivního se však nedá „ponořit“. Tedy pokud zcela nevypnete snahu pochopit souvislosti a nebudete čistě instinktivně vnímat každou scénu samostatně. Pak se Všiváci mohou změnit ve shluk pěkných obrázků, jež spolu sice nesouvisejí a leckdy jsou poměrně divné, ale pěkně se na ně kouká.
To ale při všech viditelných ambicích není žádná sláva a vracíme se zpět k pasivnímu divákovi. Což je asi nejhorší, co se filmaři, který se rád odvolává na jihokorejského režiséra Chan-wook Parka, může stát.
Všiváci. Česko, 2014, 98 minut. Scénář a režie: Roman Kašparovský. Hrají: Tereza Voříšková, Jiří Mádl, Kryštof Hádek, Jiří Langmajer, Ondřej Malý, Ondřej Vetchý, Iva Janžurová, Marek Taclík, Andrea Kerestešová, Tatiana Vilhelmová, Nikol Moravcová, Sabina Remundová, Aneta Krejčíková, Matěj Převrátil, Filip Antonio, Eliška Křenková. Premiéra v českých kinech 19. června 2014.
