Recenze – Film Pořád jsem to já, který minulý týden vstoupil do českých kin, je radikálnější, než nasvědčuje jeho sterilní vypravěčská forma. Ve většině snímků týkajících se Alzheimerovy nemoci se jejich autoři soustředí na to, jak se obětaví životní partneři vyrovnávají s mentálním i fyzickým úpadkem svých blízkých.
Režisérská dvojice Richard Glatzer a Wash Westmoreland ve filmu Pořád jsem to já obrátila perspektivu a ukázala, jak se padesátiletá hrdinka s prudce se rozvíjející nemocí snaží zůstat stále stejná – zatímco členové její rodiny se pod tlakem okolností charakterově vybarvují.
V březnu zesnulý Glatzer mohl do adaptace úspěšného románu Lisy Genovy přinést osobní vhled. Trpěl totiž amyotrofickou laterální sklerózou a v době natáčení už nemohl mluvit. Do mysli své hrdinky, jejíž identita je vystavena náhlým změnám, se tak dokázal dobře vcítit.
Klišé, nebo vrchol ironie?
Režiséři nejsou rozhodně bohem nadaní filmaři: nenápaditá kamera, otravný klavírní hudební podkres (naštěstí jen střídmě dávkovaný) nebo třeba klišovité flashbacky vzpomínek posouvají celou podívanou směrem k levným odpoledním dojákům na komerčních kanálech. Jenže tento film není možná i díky Glatzerově prožité zkušenosti vůbec sentimentální a slzy neždíme lacino. Silného emotivního účinku dosahuje kontrastem mezi zvláštně chladným, skoro až klinicky nezúčastněným vyprávěním a mezi empatií a vřelostí vůči hrdince.
To, že nemoc spojovaná se stářím postihne ve filmu bílou, finančně dobře zajištěnou intelektuálku na vrcholu mentálních i fyzických sil, navíc ještě uznávanou lingvistku zabývající se přímo používáním jazyka a fungováním paměti, se od tvůrců dá brát buď jako telenovelové klišé, nebo vrchol ironie.
Nicméně pro příběh je Alicin sociální status nejspíš nezbytný. Celé vyprávění je totiž vlastně o tom, jak se hrdinka velmi cílevědomě a racionálně pomocí různých mentálních cvičení snaží zbrzdit nástup choroby.
A Julianne Mooreová v hlavní roli dokazuje, že je jednou z mála hollywoodských hereček své generace, která se dokáže chameleonsky převtělit do jakékoli role (vzpomeňme na její brilantní ztvárnění Sary Palinové v nedávném snímku HBO Prezidentské volby) a bez velkých gest a patosu vytvořit živoucí postavu z masa a kostí. Letošní Oscar za nejlepší ženský herecký výkon je ve správných rukou.
Rozpadající se iluze
Někteří kritici filmu Pořád jsem to já vytýkali, že je podivně oproštěn od dramatických konfliktů, že členové Aliciny rodiny ve spoustě scén emočně nereagují adekvátně situaci. To se ale dá přičíst záměru tvůrců. Tahle proklamovaně šťastná famílie může nejednoho diváka rozčilovat už od úvodní scény narozeninové večeře v restauraci. Tolik prázdného „small talku“, tolik falše a pokrytectví člověk aby pohledal. A když to začne jít s Alicinou nemocí do tuhého, rozpadne se iluze o milující rodině jako domeček z karet.
Alicin manžel John (skvělý Alec Baldwin) je distingovaný, dokonale se ovládající robot. Už od prvních příznaků choroby své ženy se profiluje jako svého druhu psychopat: před okolím si buduje masku chápajícího partnera, ale v soukromí se projevuje jako dokonalý sobec, který nejenže se nedokáže vcítit do pocitů své manželky, ale brzy se mu starost o ni stane přítěží v budované kariéře.
Není divu, že tenhle egocentrik neschopný citu vychová dvě neurotické dcery. Starší z nich, Anna (Kate Bosworthová), je celý tatínek a ke své matce se chová falešně ochranitelsky. To černá ovce rodiny Lydia (Kristen Stewartová) se před nalajnovanou kariérou a vlivem svého otce pokouší zmizet v Los Angeles, kde se snaží prosadit jako herečka. Jako jediná z rodiny se opravdu zajímá o to, jak se její matka cítí, a jako jediná je za péči o ni nakonec ochotná převzít zodpovědnost.
Pořád jsem to já je zvláštní film. Zprvu naplňuje očekávání nepříliš výjimečného zážitku, který nad průměr povyšují jen výborné herecké výkony. Postupně se ale celý snímek zadírá pod kůži coby autenticky působící depresivní podívaná, která je deprimující z jiných důvodů, než by se původně čekaly.
Hrůza nepramení ze zhoršujícího se zdravotního stavu sympatické hrdinky, ale z toho, jak se k ní chová její okolí. Tvůrci nijak nemoralizují, ale v době přeplněných léčeben a seniorských domovů přináší tahle zpráva o rozpadu rodinné soudržnosti obecnější výpověď o éře, v níž žijeme.
