Recenze - Polský válečný velkofilm režiséra Jana Komasy Město 44 mate tělem. Kritici mu vyčítají, že jde o hollywoodsky zaměřenou verzi událostí tragické etapy polských dějin, zjednodušující historii tím, že se soustředí na teenagerské publikum.
Tomu se dle reakcí odpůrců film zavděčuje, protože používá hollywoodská klišé a snaží se působit na efekt využíváním stylistických prostředků, jako jsou prvky současné hudby a místy až videoherní estetika.
Pravda je, že třiatřicetiletý režisér Komasa využívá ve své kronice Varšavského povstání v několika vypjatých momentech provařenou a nadužívanou pop-estetiku, manifestovanou třeba zpomalenými záběry a videoklipovou montáží. Ale všechny tyto pasáže znamenají ironickou a kritickou distanc od stereotypů klasických válečných filmů.
Válka generace prarodičů
Město 44 je spíš než nějaký komerční kalkul upřímnou výpovědí zástupce generace, která válku zažila jen z vyprávění prarodičů, a místo ideologické vyprávěnky o boji dobra se zlem zprostředkovává svůj dojem o válečném masakru jako o apokalyptické noční můře, kterou si její mladiství aktéři zprvu nedokázali ani představit, ani jí poté uniknout.
Nejsilněji celý tento koncept vyznívá v první třetině snímku, kdy se seznamujeme se skupinkou mladých Varšavanů, kteří se spiklenecky scházejí v konspirační skupince. Osmnáctiletý Stefan (Józe Pawlowski), který žije v domácnosti se svou matkou herečkou a malým bratrem (otec byl dle náznaků zabit v dřívějších fázích války), se platonicky zamiluje do dobře zajištěné dcerky papaláše Biedronky (Zofia Wichlaczová).
Všichni mladí jsou tu jako ze žurnálu nebo nějaké varianty Beverly Hills 90210 – okupace sice znamená velké riziko, ale pořád je tu velký prostor pro normální teenagerskou zábavu. Odbojem organizované povstání v Komasově podání zprvu vypadá také jako sice nebezpečné dobrodružství, ale s velkou jistotou dobrého konce.
Sověti jsou pár kilometrů od Moskvy a nikdo nepočítá s tím, že by se povstání mohlo protáhnout. Proto jsou první počáteční úspěchy odbojářů v první den rebelie, spojené s jejich nevázaným veselím v ulicích, drásavější pasáží filmu než druhá, krvavá půlka, odehrávající se v kulisách zničeného, hořícího města s desetitisíci mrtvých.
Emoce rozhodně nechybí
Odborníci na efekty z pražské firmy UPP udělali skvělou práci, ať už jde o iluzi neporušené Varšavy ve čtyřicátých letech, nebo ve chvílích její naprosté zkázy – člověk jako by se přímo ocitl na místě. Komasa se koneckonců podepsal pod unikátní experiment Varšavské povstání, který běžel nedávno na Febiofestu a který za pomoci nejmodernějších technik oživil reálně dochované archivní záběry a spojil je do fiktivního dramatického tvaru.
Mladému režisérovi se tedy rozhodně nedá upřít snaha o vizuálně věrnou rekonstrukci tehdejších událostí. V případě fiktivního příběhu Města 44 sklouzává až někam k hyperrealismu. Digitálně upravované kulisy snímku připomínají chvílemi videohru, což autor podporuje i scénami, v nichž kamera kopíruje úhel pohledu zbraně.
To ale neznamená, že by filmu chyběly emoce. Ba naopak. Ale příběh milostného trojúhelníku Stefana, Biedronky a její kamarádky Kamy nenese žádné rysy patetické podívané ve stylu filmového Pearl Harboru. Například hlavní aktér Stefan je na začátku povstání postřelen a poté filmem prochází jako živá zombie, která ztratila veškerý svůj optimismus a nevinnost.
Hodně diskutované jsou Komasovy popkulturní vsuvky jako ta, v níž si Stefan s Biedronkou dají první polibek ve válečné vřavě, který Komasa stylizuje jako mix matrixovského bullet-timeu a disneyovské fantazie. Jenže právě tento okamžik předchází neopatrnému Stefanovu jednání, kdy svou lásku téměř vystaví smrti, a celá stylizovaná scéna se musí číst spíš jako projekce nezodpovědného jednání hlavního hrdiny, který tváří v tvář válce uniká do eskapismu.
V tom je Komasa důsledně antihollywoodský, i když používá tropy vyprávění amerických filmů. V nich často ve slow-motion podbarvuje chvíle hrdinství nebo triumfu, kdežto ve Městě 44 se spíš jedná o chvíle, kdy si postavy na geroje hrají a dopadají špatně.
Polskou kinematografii máme spojenou s patosem, ale Město 44 nahlíží na své hrdiny sice bez zpochybňování, ale přece jenom se zcizujícím odstupem.