Recenze - Je celkem banální, přesto však zásadní a mnohými nereflektovanou skutečností, že autorské dokumenty promlouvají ryze subjektivním hlasem. Leckdy slýcháme námitky, že někdo nestvořil vyvážené dílo, že nedal dostatečný prostor protistraně a tak podobně. Jde přitom o zcela legitimní postupy, které mimo jiné odlišují autorské filmy od televizních reportáží.
Michel Gondry ve své velmi osobní zpovědi lingvisty, filosofa a aktivisty Noama Chomskyho mimoděk podává svědectví i o této specifické povaze autorské tvorby: bez ohledu na to, zda jde o dokument, či fikci, podává zprávu stejně tak o zkoumaném problému, tématu či člověku jako o samotném autorovi. A vlastně ne tak úplně mimoděk, sám režisér na tuto skutečnost už v úvodu výslovně upozorňuje.
Gondryho poloanimovaný, na starou rachotící šestnáctimilimetrovou kameru Ariflex natočený dokument Je muž, který je vysoký, šťastný? ukazuje zcela odlišnou tvář „nejcitovanějšího filosofa současnosti“, než jsme mohli spatřit na základě novinových reportáží či bouřlivých debat na sociálních sítích, týkajících se jeho nedávné návštěvy a přednášek v České republice.
Přestože Chomsky patří k nejhlasitějším kritikům nejen americké zahraniční politiky, ale současného uspořádání světa obecně, Gondry se nezajímá o jeho aktivismus a politické postoje, ale převážně o velmi obecné filosofické a lingvistické otázky. Kde se bere inspirace? Jak rozumíme významům slov? Co je to identita či kontinuita a jak obojí souvisí s naším chápáním okolního světa?
Jeho místy poněkud naivní tázání je doprovázeno rozkošným francouzským akcentem a neméně rozkošnou neohrabaností, v níž se snoubí tápání v cizím jazyce i tápání laika, který se táže osmdesátiletého filosofa. To však není výtka, jen popis přístupu, který spolu s rukodělnými fixou kreslenými animacemi (kvůli nimž trvalo dokončení filmu dva roky) dodává dílu velmi osobní a upřímný ráz.
Je muž, který je vysoký, šťastný? stojí do značné míry na konfrontaci dvou protichůdných pohledů na svět: umělec uvažující především asociativně a pohybující se v mnohem volnějším bazénu inspirace debatuje o velmi všeobecných a základních otázkách s filosofem, který se prodírá spíše složitě strukturovaným labyrintem myšlenek a hypotéz; byť ani ten nevede k jednoznačným závěrům.
Záměrně píšu o labyrintech a bazénech, protože podobné jednoduché metafory, diagramy a piktogramy dobře korespondují s animačním stylem, kterým Gondry znázorňuje profesorovy myšlenky, ale neméně často i myšlenky vlastní a samotný proces natáčení.
Navzdory zdánlivě rigidním či neochvějně formulovaným teoriím o obecné povaze jazyka (známým jako generativní gramatika), které neskýtají příliš mnoho prostoru pro interpretaci, se v debatě, která je od počátku odsouzena přinejmenším k částečnému neporozumění, ukazuje Chomsky jako otevřený člověk, jako filosof, který se bez ohledu na vlastní metody a teorie především ptá. Ostatně podobně jako umělec. A o rozdílných způsobech tázání je vlastně celý Gondryho dokument.
Nejde o portrét vědce a filosofa, protože ten by byl příliš zjednodušený a neúplný – na to se (možná až příliš) celý film zaobírá spíše samotným režisérem než tázaným. A nejde ani o seriózní disputaci o filosofických problémech – na to se tu předkládají příliš obecné problémy, vynořující se cyklicky napříč dějinami filosofie, na které nelze odpovědět v pár větách.
Samotný formát, kdy hlas z větší části patří tázanému, ale obrazová složka je zcela v režii tazatele (a ve změti jednoduše, avšak působivě podaných animací se Chomského skutečný, tedy Ariflexkou zaznamenaný obraz tiskne většinou jen někde v koutě), napovídá, že nejpodnětnějším tématem dokumentu je střet dvou perspektiv, přičemž je velmi snadné se do těchto protichůdných pohledů na svět vcítit.
Je muž, který je vysoký, šťastný? (75%)
Je muž, který je vysoký, šťastný? tak nakonec příliš nevypovídá o vědě a filosofii (v tom by nebyl zas tak silný, a určitě by se mu nedařilo suplovat byť jedinou z Chomskyho přednášek či článků), ani o politice (té se dotkne jen letmo, a nikoli Gondryho zásluhou), ale o velmi lidských a osobních věcech, které nakonec pojí dvě tak rozdílné bytosti, jako je filosof s jasnou vizí světa a intuitivní umělec. A dělá to lépe než libovolně dlouhé disputace.
Přestože mezi nimi můžeme zaznamenat nesoulad, či dokonce vidět určité nevyhnutelné hierarchie, které zabraňují, aby se z tohoto video rozhovoru stala skutečná debata, základní kvalitou Gondryho filmu je, že prostě dělá to, v čem jsou filmy nejlepší: sáhodlouze o věcech nepřemýšlí (k čemuž slouží jiné umělecké druhy a jiná odvětví lidské činnosti), ale přesvědčivě nám je ukazuje. A stačí mu k tomu vlastně pár fixek, rachotící kamera a dva podmanivé hlasy.
Je muž, který je vysoký, šťastný? tak nakonec příliš nevypovídá o vědě a filosofii (v tom by nebyl zas tak silný, a určitě by se mu nedařilo suplovat byť jedinou z Chomskyho přednášek či článků), ani o politice (té se dotkne jen letmo, a nikoli Gondryho zásluhou), ale o velmi lidských a osobních věcech, které nakonec pojí dvě tak rozdílné bytosti, jako jsou filosof s jasnou vizí světa a intuitivní umělec. A dělá to lépe než libovolně dlouhé disputace.
Průzračně, ba až podmanivě naivní kreslený esej o nemožnosti přesného porozumění dvou bytostí tak vlastně svou hlavní sílu těží i z drobného rozporu mezi Chomskyho teorií o tom, jak jsme geneticky vybaveni pro porozumění jazykům, a reálnou ukázkou toho, jak obtížné je přesto porozumět myšlenkám.
