Recenze - Hobit dosáhl třetího dílu, o jehož „definitivní“ podobě – a tedy i trilogie – jsme ovšem odsouzeni ještě další rok spekulovat. Filmy v kinech jsou totiž ze všeho nejvíc dráždiče na prodloužené, rytmicky sevřenější verze na domácích nosičích. Než se dočkáme, nutí mě kino-verze prohlásit, že Bitva pěti armád naznačuje, kterak jsem se spíše mýlil, obhajoval-li jsem dosud rozdělení na tři filmy.
Ukazuje se totiž s poměrnou přesvědčivostí, že v rozdělení původního příběhu na tři filmy tkví řada úskalí. Ta koření zejména v ročních odstupech. Ty stojí v rozporu s tím, že vzdor monumentalizaci se příběh Hobita odvíjí spíše od postav než od stavu světa, ve kterém se k temným změnám jen schyluje – a dělení mu škodí.
Konec druhého dílu až ve třetím
Bitvu pěti armád lze chápat jako vyvrcholení – a to nikoli vyvrcholení jedno, nýbrž čtyři. (Odpusťte si sexuální asociace, prosím… Děkuji za spolupráci.) A od tohoto se pak odvíjí potíže další. Popravdě se ale nelze vyhnout jistým spoilerům, takže kdo jste viděli předchozí dva filmy, běžte do kina – už kvůli tomu, abyste těm předchozím bezmála šesti hodinám dali smysl, ačkoli vás třeba svou svévolnou nespoutaností štvaly. Těm, kdo do kina jít nechtějí, budou spoilery stejně srdečně ukradené a mohu pokračovat… Jak bylo řečeno, ve dvouačtvrthodinovém filmu jsou čtyři vyvrcholení: první trvá asi 10 minut, druhé stejně, třetí má 115 minut a čtvrté zase 10 – pak následují závěrečné titulky.
Ano, celý film je jedno velké vyvrcholení, kdy to prostřední se „maskuje“ jako samostatně vyprávěný příběh. První průšvih je v tom, že úvodní dvě uzavírají předchozí film: vypořádají se s drakem útočícím na město i s proradným starostou města a také se vypořádají (dočasně, jak víme) se Sauronem.
Z hlediska dramaturgické stavby hollywoodského filmu měla být tato dvacetiminutovka na konci minulého filmu, ale protože by pak na třetí díl přišlo mnohem méně lidí, prostě ji šoupli sem. Troufám si říci, že právě kvůli tomu tolik lidí neholduje druhému dílu, a zároveň kdo druhý díl dlouho neviděl, bude od prvních dvaceti minut třetího filmu emotivně dost odtržený.
Jinými slovy, těžko pocitově vnímat jako vyvrcholení něco, k čemu se schylovalo před rokem. Zkuste to experimentálně: ukončete Hodného, zlého a ošklivého po výbuchu mostu, Casablancu před příletem letadla, Matrix, když Neo s Trinity vystřílí halu a nastoupí do výtahu, ukončete Vykoupení z věznice Shawshank ředitelovým pohledem do prázdné cely… a pak si tam vložte jeden rok čekání… a pak se na ty konce podívejte.
Troufám si říci, že emocionální dopad bude významně nižší, pokud nějaký. A to jsem vzal slavné příklady působivých konců. Hobit přesně tohle udělal – a zabití Šmaka i zneškodnění Saurona by jeden viděl raději po té tříhodinové jízdě bez pointy minule.
Příliš mnoho i málo záporáků
Ale má to i druhé úskalí: se Šmakem i Sauronem zmizí jediní dva velcí padouši, které celá série měla (plus tedy starosta Jezerního města, ten umře s nimi). Bílý skřet Azog je padoušský poskok z bondovek, úlisný Alfrid totéž z dobrodružných filmů a šéf elfů Thranduil působí jako vedlejší postava aristokratického sobce z nějakého historického filmu. A navíc: Azogova válečná aktivita po Sauronově potlačení postrádá smysl (už o nic nejde – a navíc z Pána prstenů víme, kde si Sauron nakonec sídlo postavil), Alfridovi jde jen o přežití a k žádnému konkrétnějšímu cíli své konání nesměřuje a Thranduil sám neví, co vlastně chce… kromě té pitomosti s náhrdelníkem předků, co mají trpaslíci v držení.
Padouchem tak dlouho je zdánlivě paranoidní Thorin, ovšem tuto linii není kam vést - je omezena spíš na deklamativní gesta, ďábelské detaily jeho tváře vrhající podezřívavé pohledy a démonické pochodování po síních. To by neuhrál ani Laurence Olivier, do něhož má Richard Armitage daleko.
Jasně, šéf trpaslíků Thorin Pavéza má být asi alternativou k Frodovi (Pán prstenů) – a Bilbo pak k dobrosrdečnému Samovi. Jenže Thorinovi kape na karbid z bohatství, Frodovi z pohlcující moci Prstenu. V tom je podstatný rozdíl. Froda by nikdo nepovažoval za zápornou postavu, jen oběť poslání. Leč vzdor snaze ani Thorina nelze (ani dočasně) považovat za padoucha, pouze oběť slabosti. Pohříchu méně obdivuhodnou.
Nosná záporná postava tak ve dvouačtvrthodinovém spektáklu chybí, respektive je to srovnatelné s bondovkou: představte si, že James Bond zabije hlavního padoucha a pak se ještě musí během několika minut vyrovnat s jeho poskokem. I kdyby to tak někdy bylo, bude odpravení padoušského poskoka otázkou několika minut… tady jde o dvě hodiny, kdy jsou všichni skuteční záporáci pryč. Bojovníci jedou v lepším případě na setrvačník (všichni skřeti), v horším vůbec nevíte, proč vlastně bojují. Chtějí přístřeší a oblečení (lidi), náhrdelník (elfové), kořist (trpaslíci), vybít testosteron (Medděd), bůhvíco (orli). Trochu málo na opulentní bitvu, u níž se nelze zbavit dojmu, že jde tak trochu o okresní přebor.
Co to táhne?
Je popravdě smutné, pokud se celé skutečné válečné vyvrcholení odvíjí od urputné rvačky mezi Thorinem a Azogem, jejichž spor je založen na zmínce v Dodatcích k Pánovi prstenů, leč v románovém Hobitovi žádnou významnější roli nehraje.
Dlouholetá rivalita mezi „vůdci“ je naštěstí jen jedním z vývojových vzorců, po nichž tvůrci Hobita sáhli, aby dodali třetímu filmu pointu paralelní vůči poněkud neuspokojivé bitvě samotné. Prvním je zrod vůdce (Bard), druhým rozporuplný vztah mezi šílícím vůdcem a rozumným podřízeným (Thorin a Bilbo), třetím milostný trojúhelník kombinovaný se vzdorem autoritě (Kili, Tauriel, Legolas – a Thranduil) a čtvrtým pochopitelně dokončení Bilbovy hrdinské cesty.
Tyto fungují zejména na typovém (Bard, Legolas, ale i Kili, Tauriel a Thorin) či charakterním herectví (Bilbo Pytlík). Představitelé postav přitom dovedně maskují, že vývoj je skokový od stavu A ke stavu Z, nikoli postupně psychologicky motivovaný. Bard je ze scény na scénu vůdce, Legolas je skeptický frajer / jen frajer. Kili a Tauriel svou lásku potlačují a pak jsou zamilovaní až za hrob. Thranduil je nabubřelý idiot setrvale, leč na konci pronese dva „polidšťující“ monology („jdi na sever“ a „protože to bylo skutečné“ přitom bodují vysoko na pomyslném žebříčku bizarností roku). A nakonec Thorin zprvu není šílenec, pak je – a pak po meditativním resumé výroků zase není.
Podobné výtky by byly pochopitelně nepodstatné, pokud by ovšem neměly právě dané postavy do spíše hurá-militantní interpretace de facto protiválečného románu vnášet dojem vývojovosti. Ať tak či onak, těmto postavám aspoň o něco jde, byť se přitom příliš nemění, nebo se mění obratem, a tak válečnému hemžení dodávají na dojmu pozvolného plynutí.
Vše přitom zachraňuje hlavně Bilbo Pytlík, jehož se tyto výtky netýkají. Ačkoli je na plátně vlastně menší dobu, než byste podle názvu trilogie čekali, právě on se nejpřesvědčivěji mění ze starousedlického představitele vyšší střední třídy v charismatického a odvážného dobrodruha, který se učí, taktizuje a stává hrdinou.
Nejlepší scény filmu jsou bez výjimky ty s Bilbem: právě on činí poněkud křečovité scény s Thorinem vysoce přesvědčivými. Nejnapínavějším i nejpřesvědčivějším okamžikem vpravdě velkolepé trilogie není žádný trikový majstrštyk či kaskadérský kousek, nýbrž veskrze komorní moment, kdy se Bilbo na hradbách odvážně přiznává k neméně odvážnému taktickému kousku.
Jde vlastně o jediné skutečné (!) vyvrcholení jak Bilbovy pouti s partou trpaslíků, tak jeho vývojové cesty osobní. Cokoli udělá potom, je už jen vyústěním tohoto kroku, nemá se kam dál vyvíjet – a protože není nedůvtipný zbabělý blbeček z knihy, nýbrž charismatický chlapík s dávkou selského rozumu, působí to skvěle.
A co ta bitva?
Jak už jsem napsal, z mého pohledu je celá bitevní stránka třetího Hobita trochu bouří ve sklenici vody, protahovaným lokálním mačem bez většího dopadu na celkové dění – ve kterém vlastně nikdo o nic zásadního neusiluje. Onu „strategickou pozici Osamělé hory“ nemá v danou chvíli kdo využít – pro neznalé Pána prstenů je hlavní padouch mrtvý a pro znalé Pána prstenů netřeba připomínat, že se tento usídlil v Mordoru, nikoli v Osamělé hoře.
Peter Jackson se pokouší dodat naléhavosti skrze členění bitevního pole zponenáhlu na armády, skupinky a jedince – mezi nimi pak jak příčně prostříhává, tak znenadání zapojuje podivné komické nápady, jimiž akci zlehčuje: obry, červy či legolasovské blbiny.
Problém epických bitevních či bitevně-komických scén je však v tom, že potlačují případný emoční dopad scén dramatických: úmrtí důležité postavy si těžko prožít, když potom začne jiný z hrdinů přehrazovat propasti pomocí povalených věží a poskakovat po hroutících se kamenných kvádrech jako po jezdících schodech. Jasně, jsou to moc vtipné a vskutku dynamicky inscenované momenty, ovšem poněkud pohřbívají pocity z odchodů postav, jež ještě nikdo ani pohřbít nestačil.
Díky alespoň za toho Bilba, jeho závěrečný dialog s jednou klíčovou postavou i absurdní pokec-nepokec s Gandalfem, které film žádným takovým hurá-momentem nezlikviduje.
Hobit: Bitva pěti armád (70 %)
Moje pocity ze třetího Hobita jsou značně rozporuplné – některé scény pocitově docením až v hypotetickém maratonu všech tří filmů, některé scény začnou dávat smysl až v rytmicky zpravidla mnohem funkčnějších prodloužených verzích a některá stylistická a narativní spojení zřejmě neocením nikdy. Bilbo je úžasná postava a už kvůli němu je fajn, že trilogie vznikla – byť se ukazuje, že napodobení „trojaktového vzorce“ Pána prstenů neunese jednu jedinou klíčovou figuru. Podobně jako mi z Pána prstenů přišel nejslabší Návrat krále, v případě Hobita mi i Bitva pěti armád poněkud kalí vřelý vztah k předchozím dvěma dílům.
Moje pocity z třetího Hobita jsou tedy značně rozporuplné – některé scény pocitově docením až v hypotetickém maratonu všech tří filmů, některé scény začnou dávat smysl až v rytmicky zpravidla mnohem funkčnějších prodloužených verzích a některá stylistická a narativní spojení zřejmě neocením nikdy.
Bilbo je úžasná postava a už kvůli němu je fajn, že trilogie vznikla – byť se ukazuje, že napodobení „trojaktového vzorce“ Pána prstenů neunese jednu jedinou klíčovou figuru. Trpaslíci se žel nosnými postavami neukázali a stejně jako v prvním díle jsou nakonec důležití jen Thorin, Balin (který je skvělý i tady), Dvalin (jenž je jako válečník paralelou k Thorinovi) a Kili (s Filim).
Podobně jako mi z Pána prstenů přišel nejslabší Návrat krále, v případě Hobita mi i Bitva pěti armád poněkud kalí vřelý vztah k předchozím dvěma dílům – pozitivním však shledávám, že počet konců je tu nižší a Bilbův návrat domů je mnohem působivější než mnohokrát rozvíjené návraty hrdinů předchozí trilogie.
Vlastně lze říci, že ačkoli Bitva pěti armád z výše uvedených důvodů problematicky funguje jako samostatný film, tak bude mnohem lépe šlapat v kombu s předchozími dvěma filmy a v některých liniích, zejména pak ve vztahu Thorin-Bilbo, skvěle působí jako vyvrcholení celé trilogie – a člověk má na konci chuť pustit si Společenstvo prstenu.
A když už musím ten film známkovat, za tohle si zlepšení o stupeň navzdory všem úskalím zaslouží.
PS: Pokud by se Galadriel s Gandalfem skutečně někdy dali dohromady, ty jejich domácí hádky bych chtěl (zpovzdálí) vidět… a sousedi by je nechtěli slyšet.
PPS: Ještě o tom sem napíši zvláštní zprávu, ale v souvislosti s Hobitem probíhá vpravdě monumentální mezinárodní výzkum diváctví, do něhož je zapojeno skoro 150 výzkumníků ze 46 zemí. Základem je dotazník, který najdete ZDE a jenž má napříč světem i jazykovými verzemi stejnou podobu – a já vás moc žádám o jeho vyplnění (zabere asi dvacet minut). Co jste od Hobita očekávali, co jste dostali, co vás potěšilo, co zklamalo? Zajímá nás názor všech. Šiřte prosím tento odkaz, jak jen bude možné… čím víc diváků, čím rozmanitější preference, a čím různorodější zázemí, věk i vztah k trilogii, tím přesnější nakonec výsledky budou! Za „český tým“ společně s kolegy Lucií Česálkovou a Pavlem Skopalem upřímně děkuji!
Hobit: Bitva pěti armád (The Hobbit: The Battle of the Five Armies). USA, Nový Zéland, 2014, 144 minut. Režie: Peter Jackson. Předloha: John Ronald Reuel Tolkien (kniha). Scénář: Fran Walsh, Philippa Boyens, Peter Jackson, Guillermo Del Toro. Hrají: Martin Freeman, Evangeline Lilly, Luke Evans, Hugo Weaving, Orlando Bloom, Cate Blanchett, Ian McKellen, Christopher Lee, Richard Armitage, Benedict Cumberbatch, Lee Pace, Manu Bennett, Billy Connolly, Aidan Turner, Ian Holm, Mikael Persbrandt, James Nesbitt, Bret McKenzie, Graham McTavish, Stephen Fry, Sylvester McCoy, Dean O'Gorman, Ken Stott, William Kircher, Jed Brophy, Mark Hadlow, Adam Brown, John Callen, Peter Hambleton, Stephen Hunter, John Bell, Ryan Gage, Lawrence Makoare.
