RECENZE Peníze, nebo lidskost. Co je nejdůležitější pro vás?

Benjamin Slavík
4. 12. 2014 11:28
Nový film bratří Dardennů Dva dny, jedna noc zkoumá možnosti chování současné společnosti. Odpovědi nechává na divácích.
Marion Cotillard ve filmu Dva dny, jedna noc.
Marion Cotillard ve filmu Dva dny, jedna noc. | Foto: Film Europe

Recenze - Sociální drama je vlastně lákavým a atraktivním žánrem. Velice snadno jím můžete zobrazit zkaženost a povrchnost moderního světa a zaujmout pozici angažovaného umělce, pro kterého je filmová tvorba platformou společenského komentáře. Když necháte pod vlivem životních těžkostí své hrdiny trpět, očistcem tak projdou také jejich diváci; tento žánr tedy může svému konzumentovi poskytnout i emotivní katarzi.

Podívejte se na ukázku z filmu Dva dny, jedna noc.

Sociální drama může být však také dobrým testem „skutečného umělce,“ neboť většina jeho prvků je ve své působivosti vlastně snadno zneužitelná. Mezi ty, kteří sociální umělecký kýč opakovaně nenabízí, pak patří belgické režijní duo Jean-Pierre a Luc Dardennovi.

Jejich nejnovější film Dva dny, jedna noc je opět spíše průvodcem tíživou životní situací, než odsudkem toho, že k takovým situacím v životě vůbec dochází.

Vstávání a upadání

Zaměstnanci lokální firmy na maloměstě jsou postaveny před volbu: jedna jejich kolegyně opustí jejich kolektiv a jim budou vyplaceny prémie, nebo se složení pracovního týmu měnit nebude, ale nic nad rámec základního platu neobdrží. Film tak sleduje ohroženou hrdinku, která se své spolupracovníky snaží přesvědčit, aby v rozhodujícím hlasování zachovali její šanci na zaměstnání a důstojný život.

Dva dny, jedna noc.
Dva dny, jedna noc. | Foto: Film Europe

Struktura snímku je poměrně jednoduchá, lineární: divák sleduje kombinaci osobních rozhovorů protagonistky s kolegy a scén jejího osobního boje se situací, ve které se ocitla. Tato skladba je velice účelná, neboť nabízí pohled na komplikovanou psychologii hlavní hrdinky.

Když vyjednává se svými spolupracovníky, je zdánlivě silná a vyrovnaná. O samotě, nebo ve společnosti své rodiny se však hroutí a propadá do deprese, z níž se před krátkým časem léčila. Nejčastěji opakujícím se narativním motivem se tak stává vstávání hrdinky z popela; boj přesvědčit sama sebe, že má smysl, aby ve své pouti ještě pokračovala.

Dva dny, jedna noc.
Dva dny, jedna noc. | Foto: Film Europe

Čím blíže je film svému vyústění, tím jsou tyto vnitřní souboje působivější. Dno, na které lze spadnout a, ze kterého je současně možné vystoupat, je totiž stále hlubší. Tímto způsobem snímek nabízí, jak psychologickou reflexi, tak promyšlenou a stoupající gradaci.

Svět, v němž není místo pro každého

Film Dva dny, jedna noc je koláží motivů, které se vztahují k realitě současného světa. Žádný z nich není rozpracován do větší hloubky; vždy je rozkreslen pouze do takové míry, aby donutil diváka k uvažování nad problémem.

Dardenni tak svým novým filmem neodpovídají na palčivé otázky reálného světa, místo toho nutí své publikum, aby je reflektovalo samo na základě svých vlastních hodnotových žebříčků. Takové vyústění filmového zážitku patří vždy k cennějším: divák se totiž zásluhou konfrontace s dílem obrátí sám do sebe. To ho může buď přivést k nápravě, nebo naopak utvrdit v přesvědčení, že žije a přemýšlí správným způsobem.

Tím, že o budoucnosti zaměstnance nerozhodne šéf sedící na vyvýšeném piedestalu, ale kolegové, kteří jsou ve firemní hierarchii na podobném patře jako onen „ohrožený,“ se dardennovská vize světa přiklání k poměrně depresivní tezi. Vedoucí firem jsou podle ní pouze prostředníky a vykonavateli rozhodnutí obyčejných lidí. Prodloužená interpretace by tak mohla nerozhodné šéfy označit za viníky ekonomické krize, kterou, jak morálně, tak materiálně, trpí právě nižší vrstva. „Byl to tvůj kolega, kdo tě připravil o práci, ne já,“ mne si elita ruce nad pracující spodinou. Mnohem jednodušší výklad je pak muže titulovat jako alibisty a pokrytce.

Film Dva dny, jedna noc také prezentuje moderní svět jako prostor, ve kterém není místo pro každého. „Abychom se měli stále stejně dobře, musíme jednoho z nás vyřadit,“ je slogan, kterým je atmosféra filmu hustě nasáklá. Snímek tak ilustruje pozici osamělého a obyčejného člověka v nemilosrdném a žravém světě, v němž si svůj chleba musí každý zasloužit.

Dardennovské dílo však v žádném případě není angažovanou levicovou ukolébavkou litující pracující třídu; nad tímto stavem se totiž dílo nepohoršuje, pouze jej konstatuje a působivým způsobem zobrazuje, jak taková realita může v praxi vypadat.

Dva dny, jedna noc.
Dva dny, jedna noc. | Foto: Film Europe

Jednotlivé scény nefixují diváckou pozornost výhradně na hrdinku a její situaci, ale sledují také její kolegy, které žádá o hlas. Tím, kdo je vystaven největšímu tlaku, je jednotlivec, jenž musí volit mezi vlastními penězi (pragmatickým argumentem), nebo člověkem, ke kterému ho často váže osobním vztah (morálním argumentem). Bude pro vás hodnotnější, když si koupíte novou pračku a opravíte střechu, nebo když pomůžete člověku v nouzi?

Dardennovský styl tuto volbu často zobrazuje jako fyzicky náročnou tryznu. Ne každému však takové rozhodnutí činní problém. Kdyby to tak bylo, film by ztrácel napětí a vize společnosti by se jevila jako jednotvárná.

VYjednávat jde i bez korupce

Příklon ke „starým dobrým hodnotám“ lze cítit také ve způsobu, jakým rozhovory protagonistky s jejími spolupracovníky probíhají. Film téměř absolutně vyřazuje ze hry zkratkovitou a neosobní novomediální komunikaci sociálních sítí. S téměř každým se hrdinka setká osobně, aby s ním mluvila, z očí do očí.

Když jej doma nezastihne, klidně se vrátí později, nebo na něj počká. Otázka položená přes facebookový chat, nebo skype se tak nestává legitimní variantou. Důležité je, že film tuto variantu exemplární neodmítá, on jí vůbec neregistruje jako reálnou možnost. Tímto rozhodnutím dostává příběh nadčasový rámec, neboť by se mohl odehrát v jakékoliv době od zavedení mobilního telefonu. A také je to bezesporu působivější.

Dva dny, jedna noc.
Dva dny, jedna noc. | Foto: Film Europe

Cílem protagonistky není pouze udržení pracovního místa. Čím déle své známé přesvědčuje, tím intenzivněji si uvědomuje zásadní otázky: Zač všechno mi to místo stojí? Co vše jsem pro něj ochotná udělat? Snímek Dva dny, jedna noc diváka vede k závěru, že úplně nejpodstatnějším životním principem je zachování lidské důstojnosti. Také proto se hrdinka nesnaží při žádosti kohokoliv (sexuálně) korumpovat. Na rozhodnutí nevytváří tlak a přímá jej s pokorou, respektem a vnějším klidem. Neupozorňuje nikoho na fakt, že ještě nedávno se léčila xanaxem a pokud o práci přijde, její návrat do běžného života tak bude znemožněn.

Zjišťuje-li snímek stav a poměr lidskosti ve společnosti, dochází nakonec v závěru, že něčeho takového dosáhneme, budeme-li energii a sílu čerpat spíše z idejí než z materie. Pointa je vlastně pozitivní, neboť právě toto se protagonistce podaří.

Až do posledního souboje

Film Dva dny, jedna noc lze sledovat buď jako průvodce sociálně problematickou situací, nebo jako určitou konfrontaci evropského uměleckého filmu se základními principy klasického hollywoodského filmu. Několik následujících poznámek zmíní prvky, které se ke klasickému vyprávění vztahují.

Dva dny, jedna noc.
Dva dny, jedna noc. | Foto: Film Europe

Cíl protagonistky je totiž určen začátkem snímku naprosto přesně: získat většinu hlasujících na svou stranu. Vývoj děje je plně uzpůsoben maximálnímu diváckému zážitku. Strategie, kdy je poměr hlasů během většiny děje stále vyrovnaný, již brzy odhalí, že vyústění celého problému bude záležitostí posledního rozhovoru, takzvaného posledního souboje.

Na základě takového principu se z filmu stává pastiš sociálního dramatu a napínavého psychologického thrilleru. Takovou výstavbu ještě žádný film belgického režisérského dua nenabídl.

Skutečnost že se film sestává z řetězce malých vítězství a proher, zpřehledňuje potenciální emocionální efekt; radost střídá smutek, euforie je nahrazována pádem. Divák tak není maten nejednoznačností, vyústění každé sekvence je jasně čitelné. Také tímto dává najevo náklonnost klasickému americkému rámci.

Dva dny, jedna noc (80%)
Autor fotografie: Film Europe

Dva dny, jedna noc (80%)

Film bratří Dardennů Dva dny, jedna noc je spíše průvodcem tíživou životní situací, než odsudkem toho, že k takovým situacím v životě vůbec dochází. Tvůrci neodpovídají na palčivé otázky reálného světa, místo toho nutí své publikum, aby je reflektovalo samo na základě svých vlastních hodnotových žebříčků. Takové vyústění filmového zážitku patří vždy k cennějším: divák se totiž zásluhou konfrontace s dílem obrátí sám do sebe.

Příklon ke konvenčnějšímu pojetí filmu pak potvrzuje také využívaný styl. Přestože detailní a kontaktní snímání postav stále nabízí fyzický zážitek a pohled na hrdiny, tak není sledování snímku tak nepříjemným a tísnivým prožitkem jako jiné filmy prestižní autorské dvojice. Ve srovnání s předchozími dardennovskými dramaty jde spíše o pozorování z povzdálí. Možná také proto Dardenni s tímto dílem nevyhráli v Cannes svou třetí Zlatou palmu.

To však určitě neznamená, že by Dva dny, jedna noc nebyly syrovým a drásavým filmem; jeho výrazové prostředky jsou jen bohatší, rozmanitější a méně explicitní. Jejich využívání působí promyšleným a systematickým dojmem. Už jen fakt, že jindy krásná Marion Cotillard odehraje celý film v slzách a bolestné křeči, může divákem pohnout. V domácích kinech málokdy vidíme podobně privilegované ženy trpět (ti, co jsou však s kariérou této herečky seznámeni detailně, vědí, že se tak nestalo prvně).

Ano, právě jste dočetli recenzi na film, který z velké části těží ze strhujícího ženského hereckého výkonu. Jen doufám, že Marion Cotillard za roli Sandry nedostane dalšího Oscara. Konfety by jí tentokrát - tak jako v případě oživení Edith Piaf - neslušely.

Kamil Fila a Tomáš Stejskal hodnotí nové filmy, které přicházejí do kin.
4:25
Kamil Fila a Tomáš Stejskal hodnotí nové filmy, které přicházejí do kin. | Video: Kamil Fila

Dva dny, jedna noc (Deux jours, une nuit). Belgie, Itálie, Francie, 2014, 95 minut. Scénář a režie: Jean-Pierre Dardenne, Luc Dardenne. Hrají: Marion Cotillard, Fabrizio Rongione, Catherine Salée, Pili Groyne, Olivier Gourmet, Christelle Cornil, Rania Mellouli, Alain Eloy, Simon Caudry, Lara Persain, Myriem Akeddiou, Fabienne Sciascia, Anette Niro, Christelle Delbrouck, Timur Magomedgadzhiev, Hassaba Halibi, Soufiane Jilal, Hicham Slaoui, Philippe Jeusette, Yohan Zimmer.

 

Právě se děje

Další zprávy