Recenze - Je příznačné, že druhý díl filmu 300 s podtitulem Vzestup říše přichází do kin stejný rok jako druhý díl filmu Sin City. Byly to totiž právě snímky 300 a Sin City, jež před lety vyvolaly debatu, nakolik jsou „digitálně animované hrané filmy“ krátkodobý fenomén a nakolik svébytnou alternativou hraného filmu na jedné straně i animovaného filmu na straně druhé.
Jak to přitom v dějinách hollywoodského filmu chodí, žádná revoluce se nakonec nekonala. Postupy digitálně animovaných hraných filmů, v nichž se kombinovaly výkony živých herců s kompletně digitálně vytvořenými prostředími, byly postupně pohlceny silou klasické hollywoodské kinematografie.
A zatímco v Avatarovi na sebe tato prostředí ještě okázale upozorňovala, v Gravitaci už víceméně nikdo nezaznamenal, že vlastně sleduje z devadesáti procent digitálně animovaný film s naklíčovanými obličeji Bullockové a Clooneyho.
Tvůrčí libůstky z alternativní historie
Najednou do toho přichází čeřit vody druhý díl 300, brzy nás čeká druhý díl Sin City… a co se kdysi jevilo coby umělecky motivovaná hra s možnostmi média, najednou působí jako cosi z alternativní filmové historie. Přesnější by snad přitom bylo hovořit o podivných preferencích tvůrců Zacka Snydera a Roberta Rodrigueze. (Podobně jako ještě nedávno i Roberta Zemeckise v souvislosti s jeho motion-capture animáky a v trochu jiném ranku Paula W. S. Andersona s čím dál extravagantnější řadou Resident Evil.)
Vždyť Zack Snyder od 300 točí jen více či méně digitálně animované (hrané) filmy: Strážci, Legenda o Sovích strážcích, Sucker Punch a naposled Muže z oceli, kde se první část odehrává na digitálně animované planetě Krypton a poslední část v digitálně animovaném rumišti bortících se mrakodrapů. Rodriguez pro změnu neodolává slabostem pro Spy Kids, Žraločáky s Lávovkami či značně digitální Planetu Teror.
Ze všeobecně diskutovaného trendu digitálně animovaných hraných filmů se tedy nakonec stala svého druhu zarputile ochraňovaná slabůstka konkrétních tvůrců. A to navzdory tomu, jak je třeba být k druhému dílu 300 spravedlivý a přiznat, že Snyder film pouze napsal a produkoval – nicméně i tak nehodlám věřit, že do režie nemluvil a že si bezvýznamného Noama Murra nenajal právě proto, že oddře to, co se Snyderovi nebude chtít dělat.
Co je však podstatné, pro 300 (i pro Resident Evil) a vlastně i pro Sin City (jímž se budeme zabývat až souběžně s premiérou, hypotetizující soudy předem jaksi postrádají význam) platí, že nad zákonitostmi vyprávění dalece vládnou zákonitosti uměleckého ozvláštňování. A třebaže digitálně vytvořená nerealistická prostředí, nezbytné fetišizující zpomalovačky a nekonečně dlouhé sledovací záběry vytvořené čistě v počítači postrádají dřívější efekt nového, pořád jsou odchylkou. Ale jakou?
Navzdory opájení se velkolepými kvazi-komiksovými obrazy byl první díl filmu 300 pořád ještě postaven na působivém příběhu:
(a) třísetčlenná skupina neohrožených spartánských hrdinů se v duchu vyznávaných hodnot odvážně střetne s nesčetnými perskými armádami božského vládce Xerxa,
(b) silná žena, milující manželka a vlivná královna Gorgo bojuje se spartánskou byrokracií, aby svému muži – králi Leonidovi v čele třísethlavé armády – zajistila posily.
Ač byl vypravěčsky jednoduchý, stále šlo o odvěký příběh odvahy, lásky, moci a zrady, který byl navíc prokládán bojovými scénami bohatě využívajícími digitálních možností nových filmařských postupů, kdy každá taková scéna byla navíc jinak zvláštně natočená než ty ostatní. A třebaže můj kamarád tehdy napsal, že název filmu „odvozen z výsledku testu‚ jak moc gay je film na stupnici od jedné do deseti?‘“, měl zkrátka patinu starosvětského dobrodružství.
Muži, ženy a mocenské přesuny
Mnohem více však ona nekorektní poznámka pasuje na druhý díl, který je natočený opět podle komiksu Franka Millera, opět se odehrává během téže historické řeže (před prvním filmem, souběžně s prvním filmem a po prvním filmu) a opět se v něm vyskytují Sparta, královna Gorgo i bitva u Thermopyl.
Je přitom s podivem, že komiks se jmenuje Xerxes, nicméně sám piercingový obr toho jména se v něm objevuje jen sporadicky. Ba co víc, z mocného perského guru prvního filmu se v tomto případě transformoval do ňoumovitého podpantofláka komicky přepálené řecko-perské ďáblice Artemisie, která v tomto filmu de facto vládne celé Persii a používá Xerxa jako loutku.
Po smrti perského vládce Dáreia (který to dostane šípem do prsou u Maratonu, ale zahyne s týmž šípem v prsou zřejmě až o měsíc cesty později ve svém paláci) je to právě Artemisie, která slabého Dáreiova syna Xerxa přiměje v persko-řecké válce pokračovat.
Artemisie zabíjí pro zvrhlé potěšení, nechává si přivádět nejschopnější zajatce k potupné popravě, komanduje armády vojáků i ponižuje prominentní stratégy – a celou dobu se zarputile tváří, aby bylo jasné, jak to má všechno na háku.
Zatímco přitom Xerxes vede bitvu s Leonidem u Thermopyl, rozdává si to Artemisie s vojsky chytrého aténského vojevůdce Themistokla (onen dvojsmysl není od věci, Artemisie není jen bojechtivá, ale i sexuchtivá – byť při souloži mezi oběma činnostmi nečiní velkých rozdílů).
Themistokles vede do nelítostné námořní bitvy hromady umělců, kameníků a kovářů, kdy všichni do jednoho vypadají jako první liga fitness soutěží a rvou se podobně efekt(iv)ně jako Leonidova třístovka übermensch.
Co z toho vyplývá? Za prvé, s aténskými umělci, kameníky a kováři se nevyplatí smlouvat. Za druhé, pokud mocnou spartánskou armádu vede královna Gorgo, tak mocnou perskou vede Artemisie.
Ty dvě holky to mají dost těžké, protože jestli je momentálně největší nadějí řecké armády Themistokles, je soudě podle poznámek obou dam celé jeho tažení především léčením frustrací:
(a) když Themistokles vejde do spartánských ulic a zaujatě pozoruje hašteřivě mezi sebou bojující našince, Gorgo si neodpustí poznámku, jestli si Themistokles „přišel vyhonit nad spartánskými vojáky“, (b) když se Themistokles s Artemisií setkají v boji po své spíše zarputilé než vášnivé milostné scéně, neodpustí pro změnu Artemisie poznámku, jak Themistokles líp bojuje, než šuká, což lze jen stěží považovat za kompliment.
Když si vezmeme, že Gorgo i Artemisie přebírají vůdčí role ve světě, kde muži zřejmě vymřeli s Leonidovou družinou, Xerxes se při pohledu na poraženého Leonida stal jen vlastní karikaturou, perští stratégové podléhají jednoduchým Themistoklovým lstem a Themistokles neprohlédne lest Artemisie, leccos to vysvětluje.
Oslava sebe samého
Zejména to, že zatímco akční scény v prvním filmu byly filmařskou oslavou různých bojových strategií (kolektivní obrana využívající prostředí, jeden bojovník proti několika protivníkům, strategické odvádění pozornosti atp.), v druhém filmu jsou akční scény zejména (a) oslavou sebe sama, (b) oslavou mužské muskulatury: nekonečné sledovací jízdy a ještě nekonečnější zpomalené záběry, gejzíry stříkající krve, pubertální potěšení z useknutých částí těl a absurdně zatnuté svaly na odhaleném těle čelem ke kameře.
Film již zcela rezignoval na bazální realistickou motivaci: (a) inscenuje podivné střety různých geometrických obrazců, kdy na rovině mořské hladiny pozorujeme v soustředných kruzích se pohybující řecké lodě, zatímco na nakloněné rovině mořské vlny připlouvají dlouhé řady perských lodí, (b) hrdina na koňském hřbetu pobíhá mezi loděmi, (c) flotila před bojem rozvine plachty, neb to vypadá líp, i když jim to dost stíží boj.
Jestli v prvním filmu jednotlivé akční scény logicky zapadaly do schématu jednoduchého hrdinského příběhu, tak v druhém se narativní logika vytrácí. Máme tu Řeky, kteří jsou napadeni Peršany a Themistokles touží po jejich sjednocení – což nebude možné bez spartánské spoluúčasti.
Máme tu Peršany a Artemisie se svým pejskem Xerxem touží po poražení Řeků, jež má mít (mimo jiné) podobu námořních bitev: odehraje se jejich série, bez větší pointy skončí, následují obrazy aténské zkázy a jedna bitva, během níž Themistokles s Artemisií dokončí oblečení, co začali svlečení… a nakonec se stane ještě něco, ale rozhodně v tom nelze hledat logicky uspořádaný sled událostí.
Ten se nahrazuje přívalem jednoduchých vizuálních atrakcí estetizujících násilí (což není samo o sobě nijak závadné, ale zároveň to samo o sobě neznamená žádnou přidanou hodnotu), oslavujících mužské tělo a uspokojujících mužské oko (ženy-dominy/znásilňované/nahé).
300: Vzestup říše (30 %)
Film 300: Vzestup říše zcela rezignoval na bazální realistickou motivaci: (a) inscenuje podivné střety různých geometrických obrazců, kdy na rovině mořské hladiny pozorujeme v soustředných kruzích se pohybující řecké lodě, zatímco na nakloněné rovině mořské vlny připlouvají dlouhé řady perských lodí, (b) hrdina na koňském hřbetu pobíhá mezi loděmi, (c) flotila před bojem rozvine plachty, neb to vypadá líp, i když jim to dost stíží boj. Nedovoluji si tvrdit, že se vám film nebude líbit, že vás nebude bavit a že nenaleznete nějaká fikaná interpretační řešení, která jej postaví do lepšího světla. Ale co kdysi bylo neotřelým uměleckým ozvláštněním, stalo se v 300: Vzestupu říše noční můrou, která se zjevila z alternativní historie filmu.
Bylo by snad možné hledat paralely se zobrazováním násilí, žen a akce ve Snyderově filmu Sucker Punch, jenž jsem však nedokoukal – ale co jsem z něj viděl, nemělo k filmařské inscenační (utvářený čas a prostor) i narativní (utvářený sled událostí) nemohoucnosti filmu 300: Vzestup říše příliš daleko.
A třebaže film režíroval zmíněný Noam Murro, velkou část viny přičítám právě Snyderovi, který film napsal a bezpochyby nad ním dohlížel – což se sice občas promítá v dobrém (některá zajímavá řešení pohybu rámování), ale spíše to má podobu výše zmíněných problematických řešení.
Současně si nedovoluji tvrdit, že se vám film nebude líbit, že vás nebude bavit a že nenaleznete nějaká fikaná interpretační řešení, která jej postaví do lepšího světla. Ale jak jsem napsal na začátku, co kdysi bylo neotřelým uměleckým ozvláštněním, stalo se v 300: Vzestupu říše noční můrou, která se zjevila z alternativní historie filmu.
300: Vzestup říše (300: Rise of an Empire). USA, 2014, 102 min. Režie: Noam Murro. Hrají: Sullivan Stapleton, Eva Green, Lena Headey, Jack O'Connell, Rodrigo Santoro, Hans Matheson, David Wenham, Callan Mulvey, Andrew Tiernan, Mark Killeen, Ashraf Barhom, Luke Roberts, Yigal Naor, Wayne Dalglish, George Georgiou, Peter Ferdinando, Julian Stone, Andrei Claude.
