Recenze – V roce 1995 si režisérka Helena Třeštíková domluvila rozhovor s Lídou Baarovou v jejím bydlišti v rakouském Salzburgu. Tehdy již známá dokumentaristka, jejíž Manželské etudy se ze strany diváků těšily velkému zájmu, zachytila na kameru několik hodin upřímných výpovědí jedné z našich největších hereckých hvězd 30. a 40. let minulého století.
Z natočeného záznamu vznikl půlhodinový televizní dokument Sladké hořkosti Lídy Baarové. O mnoho let později materiál zhlédl režisérčin střihač Jakub Hejna a našel v něm potenciál vhodný pro ambicióznější projekt. Tak se začalo rozkrývat, co způsobilo Zkázu krásou.
Zamlčená kariéra
Výpověď „mluvící hlavy“ Lídy Baarové byla pro celovečerní formát pochopitelně nedostačující. Excentričnost herečky v roce 1995 Třeštíkové nedovolila volně natáčet a celé to vyprávění z pohovky se ukázalo informačně dost ploché. Nejen české, ale i německé a italské archivy tedy musely uvolnit nejrůznější filmy, které Lída Baarová v průběhu kariéry natočila. Vzniklý dokument je z velké části průřezem dobou od 30. do 50. let a ukazuje, jak společenské a politické události podmiňují utváření a změny hvězdného obrazu.
Paralelní k této linii jsou historky z osobního života Baarové. S některými se svěřila sama herečka na natáčení v roce 1995, některé pochází z epizody cyklu GEN – Galerie elity národa Otakara Vávry a některé jsou předčítány z jejích memoárů. Leč ani v tomto souhrnu nepronikají o moc hlouběji než krátké a středometrážní dokumenty odvysílané Českou televizí.
Příběhy z knihy Baarové jsou každopádně o něco důvěryhodnější než historici mluvící ke kameře, kteří se ve Zkáze krásou vůbec nevyskytují. Herečka ale zůstává ambivalentní osobou, u které příběh padlé hvězdy ženu zcela ovládl a momenty ze svého života ráda zasazuje do smysluplnějšího a atraktivnějšího hávu.
Hra u střihačského stolu
Informativně nejpotentnější se ukazují montáže archivních materiálů, kterých je snímek plný. Hejna nezapře své řemeslo střihače a kombinováním dobových zpravodajů, dokumentárních záznamů a hraných filmů vytváří zcela nové významy. Nejde o nijak komplikovaný proces, v nejlepším případě se montážní postupy vyrovnají prastarým experimentům sovětského režiséra Leva Kulešova, účinek je ale působivý.
Hrozba druhé světové války je například vyjádřena zařazením záběru na bouřlivý proslov Adolfa Hitlera za ukázku z hraného filmu Baarové. Zdánlivá kompoziční návaznost záběru a protizáběru je hravým trikem, který nahrazuje suchou výpověď o vzestupu nacistického Německa a popularitě hereččiných filmů. S archivními materiály se takto pravidelně manipuluje stylistickými technikami jako zpomaleným pohybem nebo v postprodukci přidanou zvukovou stopou.
Mnoho dobových záznamů je skutečně unikátních. Herecké zkoušky Baarové ji ukazují v době, kdy se před kamerou styděla a její hvězdná image nebyla vůbec zformovaná. Pasáže z restaurované verze německého filmu Barkarola zase nabízí křišťálově čistý pohled na vysokorozpočtovou produkci, v níž hrála Baarová hlavní roli. Některé záběry navíc přibližují kinematografické praktiky v době, kdy se moc zákulisních záznamů nepořizovalo. Mnoho filmových historiků film určitě ocení právě z této perspektivy.
Zázračná herečka?
Uvedení v kině 14 dní před premiérou Lídy Baarové předurčuje dokument k nevyhnutelnému srovnávání s výpravným hraným snímkem režiséra Filipa Renče. Zkáza krásou je tematicky nepochybně méně senzační, a to už jenom proto, že ze vztahu herečky a Josepha Goebbelse nedělá ústřední osu vyprávění. Je to jen dobře, neboť o této kapitole ze života Baarové bylo natočeno a napsáno tolik, že by došlo jen k opakování řečeného.
Zkáza krásou hlavně pozoruje transformaci rolí Baarové ve filmech a demonstruje, že šlo o proces podmíněný dějinami. Bohužel film neanalyzuje, v čem byl hereččin hvězdný obraz tak výjimečný, že se jí dostalo takového mezinárodního úspěchu. V jedné chvíli voice over konstatuje, že dostala nabídku z Hollywoodu, na základě jakých snímků a jakých předností, ale vyprávění neosvětlí. Dokument se nezabývá tím, jak moc figurovala v propagačních materiálech, jaké byly ohlasy tisku, ani jak moc se do biografu chodilo právě kvůli ní.
Lze argumentovat, že jde o film o člověku, ne o herečce, ale v případě Baarové jde o osobu natolik svázanou se svým hereckým alter egem (jak nasvědčuje rozhovor z roku 1995), že tento pohled nelze opomenout. Symbolický motiv krabice se zašlými fotografiemi, kterou si Baarová střeží ve svém rakouském bytě, by byl účinnější ve chvíli, kdy bychom podrobněji znali kontext hereččiny slávy.
