Recenze – Nový Poltergeist je dalším důkazem, že současný horor se nachází ve fázi naprosté stagnace. Během poslední dekády ztratil i zbytky své podvratnosti a hlavním cílem producentů se stala nekomplikovaná a unifikovaná zábava, která s vynaložením minimálních investic přinese maximální zisk. Když už se v běžné distribuci nějaký ten invenční horor objeví, existuje pouze systému navzdory a je vlastně otázkou statistické odchylky (z poslední doby například autorský horor Neutečeš).
Situace dospěla do fáze, kdy vznikají remaky téměř jakéhokoliv kultovního hororu, aniž by tomu předcházela úvaha, zda jejich nová verze dává v současných podmínkách smysl. První Poltergeist (1982, r. Tobe Hooper) přitom funguje především proto, že s dobovým kontextem koresponduje hned na několika úrovních.
V osmdesátých letech hororoví tvůrci čerpali z aktuálního společenského dění a aktivně se věnovali fobiím střední třídy. Byl to důsledek inovací, které žánr prodělal v letech šedesátých a sedmdesátých, kdy strachy a monstra pronikly ze vzdálených vesmírů a exotických krajin na americká předměstí a do běžné každodennosti. Práce s tématem nukleární rodiny čelící fatálnímu narušení zdánlivě nedotknutelného prostoru bezpečí je tudíž pro filmy tohoto období příznačná. Zároveň je však v této dekádě díky devalvaci moderních prvků v sériích typu Noční můra v Elm Street žánr natolik konvencionalizován, že se k hororu může obrátit i tvůrce, jako je Steven Spielberg, jehož doménou je rodinná zábava.
Původní Poltergeist je tak s odstupem času především dokumentem o vývoji žánru; filmem, skrze nějž můžeme nahlížet dynamiku procesů, v nichž horor nabývá a ztrácí svůj subverzivní potenciál. Je unikátním hybridem znepokojivosti a zábavnosti, zprávou o reaganovské éře, v níž se horor stává nekonfliktní podívanou, ale zároveň v něm ještě doznívají jeho divoké a neklidné podoby z předchozích dekád.
Hodnocení: 30 %
Poltergeist je další zbytečný horor, který je rozpolcený mezi pietním odstupem a touhou skládat poctu své původní verzi a snahou o její aktualizaci. Postavy se chovají hloupě a ve filmu se chaoticky akcentuje množství motivů a témat, aniž by byly dále rozvíjeny.
Horor / Thriller, USA, 2015, 92 min
Aktuální Poltergeist je ale bohužel pouze zprávou o tom, že současní tvůrci vesměs pracují jen s jakýmsi derivátem reality, do níž si projektují vlastní představu o žánru, která spočívá v nekoncepčním odškrtávání položek, jež by měl ideální horor obsahovat. Vklad režiséra Gila Kenana je tak nulový, což je ale především selhání Sama Raimiho, který už podruhé během krátké doby (viz nepovedený Lesní duch z roku 2013) ukázal, že své zkušenosti hororového režiséra nedokáže coby producent vytěžit.
Ve filmu se chaoticky akcentuje množství motivů a témat, aniž by byly dále rozvíjeny. Snaha o aktualizaci začíná a končí s úvodní zápletkou. Ta tentokrát spočívá v tom, že prokletý dům připadne rodině stižené ekonomickou krizí, která se stěhuje do levnějšího. Stejně neústrojně se pracuje i s motivem moderních komunikačních technologií. Pokusy zaujmout zpochybňující perspektivu zapojením prvků nespojitého digitálního univerza prostoupeného sociálními sítěmi a bláznivými reality show se zase vyčerpává jejich pouhou přítomností v ději, aniž by generovaly další významy. Potenciálně slibná témata, která jiné horory dokázaly akcentovat (například již zmiňované Neutečeš), jsou tak jen pozadím; sice se o nich neustále hovoří, ale jejich reálný dopad na fikční svět v podstatě nezaznamenáme.
Oproti těmto kvazi-aktualizačním snahám tu máme scénář, který se soustavně odvolává k původní verzi. Herci typově odpovídající svým předchůdcům jsou manévrováni do přepjaté dikce, která mohla v originále fungovat, protože korespondovala s jeho uměřeným stylem. Sofistikované strašení z prvního Poltergeista spočívající v dlouhých deskriptivních záběrech ale nahradily mechanické lekačky založené na prudkém střihu a létajících komiksech. Patetická zvolání a deklamované repliky ze scénáře pak v kontextu s agresivní vizualitou typickou pro dynamiku nejnovějších hororů působí směšně a postavy jsou jen pouhými figurkami. Nevadilo by přitom, že jednají naprosto iracionálně, spoléhání se na vlastní intuici je ostatně jedním ze znaků moderního hororu. Problém je, že se chovají prostě hloupě.
Vznikl tak další zbytečný horor, který je rozpolcený mezi pietním odstupem a touhou skládat poctu své původní verzi a snahou o její aktualizaci. Podobně jako nebozí duchové se ale i tvůrci zasekli mezi dvěma světy. Světlo spásného nápadu, který by dal filmu jasný dramaturgický záměr, jim však bylo odepřeno.
