Recenze - První Gangster Ka se setkal s přijetím od uznalého pokývání hlavou po spokojenost, čímž výrazně převýšil své dosavadní žánrové souputníky. Natočit dvojfilm a uvést ho do kin s čtvrtletním odstupem chtělo navíc trochu odvahy, není to v Česku zvykem.
I u druhého dílu zde však veškerá uznání skončí u chvály z principu, úlevy, že výsledek nedopadl nedůstojně špatně. Hůř už by se prohlašovalo, že se opravdu povedl.
Pro Afričana opět platí, že si udržuje řemeslnou úroveň na výši, kterou nemůžeme jen tak přehlížet. Byť kontrast modrých Čech a žluté exotiky, připomínající kamerové filtry Limonádového Joeho, je svou prvoplánovostí trochu legrační, celek stále působí na naše poměry velmi zvládnutě (pokud na chvíli zapomeneme na řádově zvládnutější televizní Mamon).
Hynek Čermák ze sebe znovu vydává to nejlepší a snímek vypráví kontinuální příběh s definovaným světem, zkrátka drží pohromadě. Výhodou dvojky je soustředěnost na menší množství postav, lépe tak chápeme, co se vlastně děje. Jiné nedostatky jsou naopak podtrženy a hlásí se o slovo ještě víc než minule.
Krejčíře moc, nebo málo
Předně se střetá informacemi přeplněný voiceover s naopak zcela vyprázdněným dějem, kdy to, co nám říká vypravěč, je mnohem důležitější, než co sledujeme v obraze.
Falešný Krejčíř se tak po útěku z Česka dostává nejprve na Seychely, potom do Jihoafrické republiky a buduje si zde svá nová impéria. Selhává a začíná znova, abychom jen přemýšleli, proč sledujeme tu kterou scénu, když veškeré zásadní zvraty se stejně dozvíme mimo obraz na mnohem plnohodnotnější úrovni.
Projevuje se i další schizofrennost konceptu, kdy tvůrci prohlašují, že nejde o Krejčířovu biografii, ale „obraz doby“, přitom jsou ale na jeho život navázáni moc pevně, aby to do důsledku naplnili.
Krejčíř jim svým úprkem na druhou polokouli láme vaz. Děj je nyní odtržen od tuzemského prostředí, čímž padá možnost odhalit poměry v českém podsvětí, a mechanicky kupí stejné scény se stejným smyslem a stejným vyzněním, které možná parafrázují realitu, ale z příběhového hlediska jsou poměrně nezajímavé.
Antihrdina nyní nemůže sloužit jako modelový průvodce svým světem – musel by začít fungovat jako lidská bytost. I přes veškerou Čermákovu snahu se však z Kraviece nedaří udělat víc než karikaturu Krejčíře definovanou na samém počátku, neměnnou figuru opakující se beze změn ve svých jednáních a rozhodnutích.
Tvůrci si tuto limitaci nejspíš uvědomují, proto se snaží funkčnější osobnost vtisknout vrchnímu nohsledovi v podání srbského herce Predraga Bjelace, který sice neustále pochybuje o svém jednání, na druhou stranu však nejsou přiblíženy jeho motivace a netušíme, proč tedy vlastně dělá věci, co se mu tolik příčí.
Chtělo si vybrat!
Skutečný Krejčíř jistě neprochází složitým a pozorovatelným psychologickým vývojem, to málokdo, ale nezapomínejme: My přece nemáme sledovat Krejčíře, ale postavu jím inspirovanou. Když tolik jiných motivů bylo žánrově zploštěno, mělo se i lépe pracovat s profilem protagonisty.
Bohužel Káčko dává smysl jen tehdy, když víme, koho kopíruje, stejně jako veškeré dění, jež v Afričanovi už zcela ztrácí „obecnost“, nese hodnotu jen tehdy, když si jsme vědomi, k čemu se tvůrci obrací.
Odklonit se od faktů, změnit všem jména a uchylovat se ke klišovitým svépomocem (prototypně zlý politik, polda jak z detektivky) pak působí jen líně. Spoléhat na Čermákův talent, aniž bych ho podpořil pořádným scénářem, je rezignace.
Filmaři si měli vybrat, jestli chtějí nabídnout modelovou situaci demaskující české prostředí a věnovat se Krejčířovi méně, nebo převyprávět (případně parafrázovat) jeho příběh, a potom tolik nefabulovat a pokusit se rozvést jemnější psychologii. Obojí nelze.
