Hodně režisérů má tendenci říkat, že jejich film není „queer“, že jde o normální snímek, jehož hrdinové jsou zároveň homosexuálové. Je Kocour queer?
Rozhodně ano. A nevidím důvod, proč by se někdo takovému označení bránil. Queer filmy mají velikou tradici a jsou důležité pro povědomí o této komunitě jak uvnitř, tak vně. Existují překrásné i příšerné queer filmy, jako v každém subžánru, a všechny jsou nezbytné. O některých z nich obzvlášť platí, že nešlo o dobrá díla z uměleckého hlediska, zato z historického a politického jsou nenahraditelná. A pak tu samozřejmě máme mistrovská díla, třeba Fassbinderovy snímky nebo práci Dereka Jarmana a Almodóvara. Na mě měly queer filmy obrovský vliv už od dětství, potřebujeme queer kinematografii! A Kocour je nepochybně její součástí. Zároveň ale nepatří výhradně jí, jde o jeden z jeho aspektů.
O filmu a divadle jste učil na vysoké škole, snažíte se tedy svou prací naplňovat nějaké ideály umění, konkrétní koncepty, nebo točíte intuitivně?
Jde o velmi komplikovanou otázku. Každý film je jedinečný a potřebuje unikátní přístup na základě jeho „vnitřního života“. Obecně platí, že častěji, než aby se filmař pokoušel dodržovat nějaké koncepty, naplňuje vlastní estetiku, která odpovídá jeho pohledu na svět. Tím víc, o čím osobnější dílo jde. Platí to nejspíš i u mě.
Kocour je váš druhý film, vracíte se v něm k tématu smrti a ztráty. Jde tedy pro vás o zásadní témata?
Ano, oboje mě zajímá, i když každý z mých filmů o smrti a ztrátě pojednává jinak. Ve svém debutu Březen jsem hledal způsob, jak zobrazit absenci tří lidí, kteří společně spáchali sebevraždu. V Kocourovi naopak ukazuju prázdnotu okolo postav, zvolil jsem k tomu například úplně jiný druh snímání.
Proč jste vůbec jako symbol vztahu vašich hrdinů použil kocoura?
Je to osobní aspekt. Měl jsem takového kocoura, miloval jsem ho, zemřel před čtyřmi lety na mozkový nádor. Zpětně mě fascinovalo, kolik ze svého života jsem s ním sdílel, stali jsme se opravdu blízkými přáteli.
Zbytek děje je fikce, nebo i zde reflektujete svůj život?
Samotný příběh jsem si od podlahy vymyslel, námět mi na mysl přišel úplnou náhodou. Ale pojednává o tématech mně blízkých. Také cítím určité agresivní impulzy, které zmítají hrdiny. Takové zná určitě každý člověk v těžké chvíli, nejde o něco výjimečného. Stejně se ale nepřestávám ptát, proč mám někdy tak silnou chuť třeba někomu vrazit facku, když jsem jinak mírný člověk?
Takže chování vašich hrdinů, kteří smrt rodinného kocoura řeší velmi vyhroceně, nevnímáte jako nadsazené?
Ne, pro mě jde o úplný realismus. Mnoho filmařů své příběhy stylizuje, ale já bych nemohl. Autenticita je pro mě zcela zásadní, obzvlášť při práci s herci.
Jak jste vlastně dosáhl takové úrovně intimity u představitelů hlavních rolí Lukase Turtura a Philippa Hochmaira?
Už půl roku před začátkem natáčení jsme se začali nazí scházet v sauně a předčítali jsme scénář, potom jsme se opět nazí procházeli po lese, co patřil k hotelu. Bylo to v období mimo návštěvnické sezóny, téměř nikdo tam nebyl a měli jsme potřebné soukromí. Jen jednou jsme potkali nějakou starou paní, která se s námi chtěla vyfotit.
Samotné natáčení pak bylo velmi uzavřené, potřeboval jsem, aby měli herci erekci. Jak to udělat? Prostě se koncentrujete a čekáte. V místnosti byl s nimi jen kameraman, ani já jsem nepřekážel. Pozoroval jsem z vedlejší místnosti dění na monitoru a jednou za dvacet minut šel dovnitř udílet pokyny. Samozřejmě to nebylo snadné vzhledem k tomu, že oba herci jsou heterosexuálové.
Proč jste vlastně pro role zahrnující velmi intimní homosexuální scény nenašel gaye? Zvlášť když tolik usilujete o autenticitu – nebylo by snadnější jí docílit?
Dejte mi dva gaye, kteří by to zahráli tak nádherně! Je velmi těžké najít dobré herce, natož dobré herce – gaye. Hledal jsem perfektní obsazení dva roky. Ze začátku byl dokonce scénář určený pro muže a ženu, ale nepodařilo se mi najít ani klasický pár, s nímž bych byl spokojený.
K posunu od heterosexuálního k homosexuálnímu páru vás tedy vedlo čistě nalezení dvou dobrých herců?
Musím se přiznat, že téma mi nakonec přišlo až příliš osobní. Sám jsem gay, proto jsem neodolal a posunul scénář ještě blíž k sobě. Původně jsem tu potřebu neměl, protože dost děl s homosexuální tematikou jsem napsal pro divadlo. Od her až po operu s gay romancí.
Jaký je podle vás rozdíl v homosexuální a heterosexuální romanci?
Žádný. Jen ten, že ženy mají tradičně slabší společenskou roli, vydělávají méně peněz a pro stejný úspěch musejí vynaložit více úsilí, což se samozřejmě odráží i na případném vztahu heterosexuálního páru. I homosexuální páry však bojují o své zajištění. Pak je tu samozřejmě otázka dětí, ale v dnešní době už si ji mohou pokládat i gayové. Takže pokud nějaké rozdíly jsou, je jich neustále méně. Co se týče scénáře, vlastně jsem jen zaměnil jméno Monica za Andreas a bylo skoro hotovo. Řekl jsem si: Wow, musí to tak být! Jsou jako bratři, jen velmi intimní bratři, a když přijde ona zkouška, nikdo z nich není slabý článek, jsou si rovnocenní.
Muži a ženy jsou ve filmech často využívaní jako opačné, přímo protichůdné síly, vyplývá z toho dynamika postav a jejich vztahů. V případě páru stejného pohlaví tu pak máme dvě stejné síly.
Ano, tak tomu je a právě to se mi na tom líbí. Oba moji hrdinové jsou si podobní, oba trpí, nestojí proti sobě, ale čelí problémům spolu. Že jsou stejného pohlaví, tenhle aspekt podtrhává.
Vy jste divadelní tvůrce, proč jste se zrovna u tohoto komorního a poměrně divadelního námětu rozhodl, že vám pódium nestačí?
Jsem autorem divadelních textů, ne režisér, a do samotné realizace her nezasahuju. Když jsem se nyní rozhodl účastnit i produkce, muselo jít o film, protože nabízí oproti divadlu detaily. Předně jsem chtěl pracovat s živou kočkou, mimochodem mou vlastní, potřeboval jsem vidět zblízka obličeje, ale i opravdové prostředí. Úroveň intimity, o jakou jsem usiloval, bych na pódium nezískal. Šlo mi skoro o dokumentární přístup, tedy jeho iluzi. Zásadní byl i jazyk, ten je mým nejsilnějším nástrojem a na divadle už musí být poněkud stylizovaný.
Na začátku jste řekl, že Kocour patří do queer kinematografie. Chcete tedy jeho prostřednictvím říct něco o této komunitě či o tomto způsobu života?
Samozřejmě: Můžete žít svůj život bez ohledu na svou sexualitu. A že téhle úrovně normality naše společnost dosáhla, je velký úspěch. Musíme si to opakovat zvlášť teď, když se tento stav věcí octnul v ohrožení. V Rakousku se chystají volby a pokud vyhraje ultrakonzervativní pravice, reálně hrozí, že homosexuálům budou odebrána některá práva, jež už dnes běžně mají. I tohle napětí se odráží, i když ne přímo, v mém filmu při setkání hrdinů s jejich přáteli. Jde o detaily v ději, jejich důležitost pro realitu je ale zásadní.
