Polemika: Forman zosobňuje českou ideu o americkém snu

Kamil Fila Kamil Fila
19. 2. 2012 20:15
Autorovo jubileum se nese jen v oslavném tónu
Foto: Aktuálně.cz

Polemika - Miloš Forman se tuto sobotu dožil osmdesáti let. Leží za ním tolik práce, že její význam nelze zpochybnit jedním článkem a ani to není jeho účelem. Nicméně zdá se, že v Česku k Formanově filmařské dráze panuje až příliš bezproblémový vztah.

Miloš Forman - Černý Petr, 1963
Miloš Forman - Černý Petr, 1963 | Foto: Aktuálně.cz

Nejde o to vyjmenovávat jeho slabší filmy (Valmont, Goyovy přízraky), zavzpomínat si na ty původně špatně přijaté či komerčně méně úspěšné a jen postupně doceňované (Taking Off, Vlasy, Ragtime) či se zaměřit na okázale kontroverzní počiny (Lid versus Larry Flynt).

Vítězství čeho?

Jádro této úvahy míří k tomu, že v českých médiích převládá jednoduše oslavný pohled o „splněném americkém snu" a „našem muži v Hollywoodu". Synek od nás svým zdravým selským rozumem převezl komunisty i Američany, kteří mu platili filmy o tom, jak jsou blbí. Takto zvulgarizovaně se dá shrnout, co probleskuje i pod mnoha kultivovanými rozbory Formanova díla. Jeho (takřka) celoživotní téma boje jednotlivce proti otupujícímu systému se jeví především jako vítězství tvůrcovy vyčuranosti, schopnost vytěžit z daných poměrů maximum možného, a to především vlastní slávu.

Foto: Profimedia.cz

Miloš Forman vskutku patří k jedněm z mála českých umělců, kteří si umějí slávu užívat, respektive dávat najevo, jak je nad věcí. Srovnat se v tom dá snad jen s Karlem Gottem, ale i oproti němu působí Forman suverénněji, dokonce bez povinného děkování věrnému publiku, kdy v každém svém gestu dává najevo „já jsem si to zasloužil a vy mi všichni můžete…"

Ano, zasloužil; jen by bylo dobré dodat, čím byl onen nezpochybnitelný úspěch umožněn. Americký sen v sobě obnáší nejenom práci, odříkání a léta žití v chudobě, ale schopnost opouštět lidi okolo sebe a na druhou stranu zavazovat si producenty a jiné mocné v pozadí. Když sledujete některé americké dokumenty o Formanovi, můžete získat zavádějící dojem, že byl takřka disident, který se pral s mocnými, jeho filmy byly zakazovány a on byl nucen odejít.

Prakticky ale „česká nová vlna" v 60. letech byla součástí tehdejšího obrodného procesu a komunistická strana jejich vývozem dávala najevo v zahraničí, jaké u nás vládnou uvolněné demokratické poměry. Kdykoli mluvíme s obdivem o tehdejších realistických (ale i alegorických) filmech nové vlny, neměli bychom zapomínat, že vznikaly jednak částečně na podnět vládnoucích kruhů jako alibi režimu, jednak, že jejich potenciální podvratná síla byla velmi malá.

Miloš Forman - Lid versus Larry Flynt, 1996
Miloš Forman - Lid versus Larry Flynt, 1996 | Foto: Aktuálně.cz

Jan Žalman v knize Umlčený film napsal: „Filmem Hoří, má panenko je první, český úsek Formanovy tvorby dovršen: stojí před námi komik s temperamentem satirika a smutkem tragika. Od děl, v nichž zachytil osud mladých lidí ovládaných mravním sklerotismem dospělých, došel až ke kritice národní povahy; od ironie skrývající hluboký soucit až k nelítostné satiře." 

Ostudný rozhovor

V Černém Petrovi a Láskách jedné plavovlásky se odehrává jakýsi konflikt, v Panence už vidíme jen přehlídku degenerace. Režimní kritika film odsoudila, že jde o výsměch obyčejným lidem, přesněji „lidu", což v dobové rétorice bylo synonymum i pro komunistickou stranu.

Černého Petra zase bylo možné chápat jako ukázku toho, jak jsou v české společnosti všichni učeni se navzájem špiclovat a udávat. Nelze popřít, že tyto narážky dovedlo dobové publikum přečíst, ale rozkrýt mechanismy působení režimu tyto filmy nedokázaly; vždy se stáčely jenom ke každodenní komunikaci a není divu, že některým západním divákům opravdu mohly připadat jenom zlé a jízlivé. Viník stavu zůstal navždy nepojmenován. Představa, že právě domýšlení si je součást uměleckého zážitku, se v těchto případech stává lichou; udělat myšlenkový krok od "takhle žijeme" k "je to způsobeno tím a tím" je příliš náročné a Formanovy snímky k tomu neposkytují vodítko.

Forman si navíc dával velký pozor, aby nevystupoval jako odpůrce komunismu ani v zahraničí. Nechával si otevřená zadní vrátka pro to, aby se mohl vracet do vlasti, a dokonce tu točit. Jednou z nejostudnějších kapitol jeho života se pak stal rozhovor z července 1979 v časopise Záběr, kde bodře rozmlouval s Janem Klimentem a mimo jiné i pochvaloval, jak „se tu hodně staví. Moc na mě zapůsobilo, jak je na sídlištích tolik zeleně. To je pěkné. A urbanisty tu máte znamenité. To se pozná při pohledu docela letmém." V roce, kdy natočila Věra Chytilová Panelstory a Praha byla urbanisticky zdevastované město, to působilo jako hořký výsměch.

Forman jistě mohl být k rozhovoru donucen v duchu „něco za něco" (vy nám smířlivý rozhovor, my vám povolíme natočit Amadea), návodným otázkám se nemohl úplně vyhýbat, reálné odpovědi mohly být i trochu pozměněny. Potíž je, že Forman ani po letech necítil potřebu se za tuto úlitbu režimu omluvit, přestože mu své výtky zaslal již tehdy v otevřeném dopise kritik Andrej Stankovič, a neváhal se ho na to ptát i po roce 1989.

Miloš Forman - Taking Off, 1971
Miloš Forman - Taking Off, 1971 | Foto: Aktuálně.cz

Formanova vytáčka na tiskové konferenci v Karlových Varech odbytá jednou větou „To už je dávno" svědčí o selektivní paměti, touze zapomínat a především se neustále prezentovat jako „symbolický vítěz" - natáčení Amadea v Praze bylo pro lidi údajně velkou morální vzpruhou, dokonce se při natáčení ve Stavovském divadle podařilo elegantně při puštění americké hymny odhalit, kdo mezi komparzem patřil k tajné policii (všichni ostatní totiž vstali). Historky jsou to zábavné a zřejmě i pravdivé, ale mnoho hrdinství a zásadovosti v tom lavírování spatřovat nelze.

Jediný možný úděl

Jako by si filmy o rebelech, kteří jdou proti konvencím, Forman také kompenzoval vlastní nedostatek statečnosti. A je nutné podotknout, že mnoho odvážnějších Formanových kolegů se svými názory nikdy netajilo a byli za to doma perzekvováni, případně nikdy nedostali takové šance uplatnit se v zahraničí. Možná nejblíže je Forman Goyovi ve svém posledním snímku Goyovy přízraky - kde je dotyčný malíř nikoli hlavním hrdinou, ale pozorovatelem v pozadí, který je schopen dobu ilustrovat, ale nezasahovat do ní.

Foto: Aktuálně.cz

Je to jediný možný úděl umělce? A je to zcela bezproblémový důvod k tomu ho oslavovat jako „někoho, kdo to řekl za nás"? Vždyť se dá provokativně i říct, že Formanovy americké filmy pomáhaly zdejším divákům (ať už se hrály v kinech, nebo byly distribuovány na černém videotrhu) lépe snášet režim.

Pozoruhodné je i to, že Formanovo ústřední téma „boje jednotlivce proti systému" patří do odvěké výbavy Hollywoodu. Odpovídá „velkým příběhům" a americkému pojetí individualismu a svobody. Vrcholné Formanovo dílo, Hoří, má panenko, je naproti tomu bez hrdinů, jde o kolektivní portrét. V Americe musel Forman výrazně ubrat na formální svobodě a přizpůsobit se mnoha konvencím.

I jeho rebelové (McMurphy v Přeletu přes kukaččí hnízdo či Larry Flynt) jsou postavy, které navíc proti systému nebrojí uvědomělým způsobem, spíš využívají skulin v zákonech a snaží se na nastavených pravidlech přiživit. Koneckonců v předloze Přeletu je mnohem víc analýzy systému než ve filmu, který stojí právě na jednoduchém kofliktu.

Mnohé Formanovy filmy se totiž tváří jako politické, ale vždy uhnou od toho pojmenovat stav společnosti přesněji. Chtějí totiž zároveň jako zábava vydělávat; být napojeny na systém - a zřejmě těžko najít jiného filmaře, kterému se i z oblasti vážného umění (klasická hudba v Amadeovi) podařilo udělat zábavu tolik jako Formanovi.

Miloš Forman - Amadeus, 1984
Miloš Forman - Amadeus, 1984 | Foto: Aktuálně.cz

Již zmiňovaný Andrej Stankovič mimochodem velmi pečlivě rozebral i Formanovy sklony k manipulaci s publikem i se svými neherci, kdy se mnohé zdánlivě osvěžující dokumentaristické postupy spíše degradují. Říkat automaticky, že Forman v Konkursu (1963) předjímal reality show typu Superstar, ale na rozdíl od nich stvořil umění, by mělo být vyslovováno mnohem opatrněji.

Možná by stálo za to mírně poopravit všeobecné přesvědčení, že tvorba Miloše Formana promlouvá ke všem rozumným lidem toužícím po svobodě. Jeho lavírování se jeví jako hůře přijatelné pro tvrdé antikomunisty (typu Stankoviče a mnoha lidí z disentu a undegroundu) a poměrně špatně přijatelné pro lidi, kteří nevidí svět jasně rozdělený na dobro a zlo (podávané většinou v karikované podobě).

Spíše než rámovat Formanovy filmy jako obecně humanistické (a proto hodnotné) stojí za to ke každému z nich přistupovat individuálně. Otvírat je hlouběji, ukazovat, kolik vrstev mají jednotlivé postavy a jak nečernobíle se celá díla dají chápat. Což se odlišuje od momentálně oslavného tónu, který všudypřítomně zavládl. Ostatně není od věci si všimnout, že největší domácí "kolegiální chvála" přichází od filmařů, kteří mají s kompromisy velké zkušenosti.

 

Právě se děje

Další zprávy