Věra Chytilová: Filmařka, s níž se dá pořád hádat

Martin Svoboda Martin Svoboda
13. 3. 2014 7:20
Věra Chytilová není nedotknutelná modla, její odkaz je živý, konfliktní a plný potenciálu vzbuzovat emoce i spouštět hádky. Co víc si může umělec přát?
Věra Chytilová.
Věra Chytilová. | Foto: ČTK

Nekrolog - Věra Chytilová byla nepochybně nejvýznamnější a nejvýraznější československou a posléze českou režisérkou, a to přestože s výjimkou Dědictví nenatočila film, o němž by se mluvilo jako o „divácky vstřícném“.

Snad každý Čech nejenže ji zná, ale má o ní povědomí, tedy i názor na její tvorbu. Stala se symbolem a překvapí, že na rozdíl od tolika jiných pohled na skutečnou osobu oposlouchanou pohádku nenarušuje, naopak spíš upevňuje.

Poslední problém by byl, že jakkoliv budou v nadcházejících dnech vycházet texty vyzdvihující Chytilovou jako génia tuzemské kinematografie, snad jen dva její snímky se svou pověstí blíží k "nedotknutelné klasice". Kultovní experimentální Sedmikrásky a téměř dokumentární Panelstory.

Zbytek z bezmála padesátileté kariéry slavné režisérky byl přijat více či méně rozporuplně a dodnes bychom našli jak vášnivé zastánce, tak i odpůrce jejích počinů. Někdy z pomyslných sporů mezi početnými kritiky vyšla spíš coby vítěz, jako v případě Dědictví, jež prý „uzrálo“, jindy poražená, což už se dá říct o tvorbě nadcházející slavné exhibici Bolka Polívky.

Síla Chytilové však tkví jinde než ve vysokých hodnoceních diváckých klubů.

Neporažena systémem

Pokud by se totiž zdálo, že skončila v pokročilém věku poražena vlastní tvůrčí krizí, slušelo by se podotknout, že Věra Chytilová byla jediným, kdo kdy dokázal sebe samu přitlačit ke zdi.

Panelstory (1979).
Panelstory (1979). | Foto: Aktuálně.cz

Její neústupný souboj s normalizačním aparátem je stejně pověstný jako její životní energie a bezprostřednost při konfrontacích s okolím. I přes občasné zákazy a polozákazy si zas a znovu dokázala vyjednat nečekaně svobodné podmínky pro tvorbu, a její filmy proto mohly vždy vyčnívat a budovat si auru kusu nekompromisní svobody v záplavě ustrašených národních umělců. I kdyby byla filmařkou, která dosáhla vrcholu svých možností, stále by si zasloužila ocenit za to, že nedovolila, aby ji omezilo cokoliv dalšího.

A nic nenaznačuje, že by šlo pouze o hezky znějící kýč, jakému se blíží jiné pověsti o utlačovaných českých umělcích. Už jen proto, že Chytilová nebyla utlačovaná, do té polohy se nenechala zahnat, jen občas v boji utržila nějaký ten šrám.

Věra Chytilová
Věra Chytilová | Foto: Profimedia.cz

Jako když jí nebylo umožněno natáčet v první polovině sedmdesátých let. I přesto zpětně prohlásila, že se systémem neměla zdaleka tolik problémů, kolik jich on měl s ní, a že věří, že i za normalizace si mohli umělci vydupat, co chtěli, pokud měli dost silnou vůli. Vlastně se zdá, že tato etapa tvorby jí vyhovovala víc než porevoluční, kdy nestačilo přesvědčit jednu komisi, ale nespočet sponzorů. To filmařce navyklé na staré postupy dvakrát nesvědčilo a nejednou si posteskla po starém dobrém Barrandově.

Nebála se ničeho, jen nudy. Tu nesnesla. V dlouhém monologu, který vedla v jí věnovaném dílu cyklu České televize Zlatá šedesátá, představila svou tvůrčí filosofii, jež ji táhla směrem k improvizaci, směrem k hledání povedených záběrů mezi těmi vychylujícími se původnímu scénáři.

KOPYTEM SEM, KOPYTEM TAM (1988). Na sklonku 80. let, kdy ideologické tlaky již povolily, se Věra Chytilová vzepjala v mimořádně silné výpovědi o světě, v němž žijeme, o převažující poživačnosti, nezávazném sexuálním dovádění i hrozbě AIDS. Do někdy až okázalé hravosti stylizované herectví skvěle vyhovuje satirické nadsázce a groteskním nápadům, provází dynamické tempo, v němž se celý příběh odehrává. Mezi hlavními představiteli nalezneme hlavně členy divadla Sklep, úspěšně prosazující vlastní výrazovou poetiku.
KOPYTEM SEM, KOPYTEM TAM (1988). Na sklonku 80. let, kdy ideologické tlaky již povolily, se Věra Chytilová vzepjala v mimořádně silné výpovědi o světě, v němž žijeme, o převažující poživačnosti, nezávazném sexuálním dovádění i hrozbě AIDS. Do někdy až okázalé hravosti stylizované herectví skvěle vyhovuje satirické nadsázce a groteskním nápadům, provází dynamické tempo, v němž se celý příběh odehrává. Mezi hlavními představiteli nalezneme hlavně členy divadla Sklep, úspěšně prosazující vlastní výrazovou poetiku.

Vždy pracovala s chaosem na úrovni příběhů i natáčení. Psala sice scénáře a trvala na tom, aby i improvizující herec neztrácel niť, nikdy by však dle svých slov nesnesla, aby se při opakování záběrů pokoušel štáb dvakrát o totéž. „Chybu snesu, klidně ať herec vypadne z obrazu, jen se u toho nesmím nudit.“

I proto se její filmy vyhýbají akademické preciznosti a vždy působí především živelně, jaksi „opravdově“ a autenticky. Nevadí, že sebou kamera moc zatřepe, přeostří o vteřinu jinak, než zněl pokyn, nebo jestli se herec přeřekne, s tím vším se dá pracovat. Na druhou stranu Chytilová odmítla obsadit Ivu Janžurovou, jejíž herectví bylo až příliš realistické, což mělo být vzhledem k nadreálné podstatě scénáře Ovoce stromů rajských jíme matoucí.

Stejně svébytně nakládala s příběhy. Ty pro ni byly jen nutná úlitba divákovi. Způsob, „jak sdělit poselství i tomu největšímu pitomci“. Její témata, jimiž byl především vztah mužů a žen, feminismus a zachycení doby, se vzhledem ke své obecnosti a komplexnosti beztak svazují do souvislých příběhů jen stěží.

Cokoliv, jen ne nudu

Schopnost sugestivně zachytit aktuální atmosféru doby byla jedním z jejích největších darů. Miloš Forman dokázal v šedesátých letech zobrazit až nepříjemně věrně čecháčkovství, Chytilová to ale dokázala dělat po celou svou kariéru. Na rozdíl od Formana spíš empaticky než cynicky a vysmívačně. S časem se tato schopnost dokonce stupňovala, když Chytilová ustupovala od obrazových experimentů a soustředila se víc na (často přehlížené) dokumenty a klasičtěji pojaté filmy.

Kopytem sem, kopytem tam a Dědictví ale zobrazují přechod normalizačního prázdného požitkářství ke konzumní džungli raných devadesátých let přesvědčivěji než kdokoliv z konkurence, a to za běhu, bez nutnosti zpětné reflexe a nahlížení z odstupu. Až po letech bylo, zvlášť u Dědictví, plně doceněno, jaký zázrak se podařil.

Škoda že později v devadesátých a nultých letech už na tento obdivuhodný úspěch nenavázala s podobným výsledkem a její poslední počiny jsou nejvíc ze všeho bizarní, což platí především o nechvalně proslulém Vyhnání z ráje.

Přesto i ony snímky, o kterých můžeme mluvit jako o těch „špatných“, obsahují myšlenku a touhu něco sdělit. Chytilová věřila, že filmy by měly být "užitečné".

Často se jí vytýkalo, že dělá umění pro umění, to však ona odmítala a nutno podotknout, že u málokterého jejího počinu by nešlo určit nějaké poselství. Jiná skupina kritiků jí tedy naopak vytýká právě až příliš silné moralizování. A film nemůže být zároveň uměním pro umění a moralitkou – tak teď co s tím?

Věra Chytilová
Věra Chytilová | Foto: Profimedia.cz

Dokazuje to, jak těžko uchopitelnou režisérkou se stala. Snad nikdo nepochybuje o její přínosnosti, o jejím talentu, přesto se nikdy nestala nedotknutelnou modlou a diváci se u jejích kusů vždy mohli hádat a dodnes hádají. Ať u těch ceněných jako Sedmikrásky nebo Hra o jablko, v nichž nalézají oponenti chyby, nebo naopak obecně spíš odmítaných Pasti, pasti, pastičky či Hezké chvilky bez záruky, kde odvážlivci hledají neobjevené hodnoty.

Pokud by odkazu Chytilové něco neslušelo, tak pasivně spokojený divák. Těch naštěstí nikdy neměla mnoho. Takže mi leckdy vadí přílišné tlačení na komediální strunu... co myslíte?

 

Právě se děje

Další zprávy