Recenze - Zdeněk Troška jako by se pro režírování pohádek narodil. Tedy českých pohádek, kde si jeho duše přerostlého dítěte tak báječně rozumí s "láskou k prostému lidu".
Je fér konstatovat, že v nové Nekrásnější hádance pokročil Troška vpřed nejen od Kameňáků, ale i od předchozích pohádek, které u soudnějších diváků vyvolávaly často spíš pocity trapna.
Předkládá žánrově zjednodušený pohled na svět, v němž dobro vítězí nad zlem a všemocná láska nad nenávistí. Jen škoda, že nad tím vším pořád vítězí jihočeské lidové slavnosti.
Hrdinou je chytrý chasník Matěj, který miluje svou Majdalenku; její otec mu ji ovšem nechce dát. Matěj tedy vyrazí do světa, kde najde přízeň na královském dvoře u princezny Rozmarýnky.
Odtud záhy zmizí, aby se přidal k partě loupežníka Madlafouse a vzápětí ji porazil, vydobyl si uznání krále a snad i lásku své milované. Troška nezastírá, že se nechal inspirovat od svého učitele Bořivoje Zemana pohádkami z 50. let.
Nejkrásnější hádanka sází na stylizované, mírně pitvořivé či diblíkovské herectví. Kde by postavy mohly jít, posouvají se vpřed poskoky; kde by se mohly usmívat, se na celé kolo řehní s písní na rtech.
Je třeba ocenit, že Troška se vyhnul trendu obsazování missek, modelek a dalších kamarádek z celebritrozních večírků: obsadil relativně neznámé tváře včetně sympatické představitelky princezny Veroniky Kubařové.
Sice je občas zrazuje jihočeský přízvuk, zato se vhodně doplňuje s větami typu: "Teda Matěji, ty jsi ale kujón, tohle si k naší princezně ještě nikdáč nikdo nedovolil."
Neznámé tváře dodaly filmu na přesvědčivosti, ani sestava známých herců nepřekračuje míru: vyzvihnout lze Taťánu Medveckou v roli dvorní dámy, ale i pitvořivý výraz Miroslava Táborského v roli Madlafouse tu náhle nalézá smysl.
Jan Dolanský pozoruhodně zvládá všechny nároky, které na něj role veskrze pozitivního hlavního hrdiny klade, problematický je naopak umrněný výkon Miroslava Hraběte v roli vojáka Ondry.
Film propojuje dvě pohádky Jana Drdy, což místy trochu vázne.
Nejkrásnější hádanka by si zasloužila pečlivější dramaturgii; po svižném rozjezdu v druhé půli trochu ztrácí na tempu a motá se v kruhu, když spolu s Matějem střídavě vstupuje a vystupuje z loupežnických řad.
Film samozřejmě sází na prvoplánovější humor, který velí se smát, když někdo upadne, zašklebí se a omdlí; to ale snímku určenému primárně pro dětské publikum vyčítat nelze.
Nejkrásnější hádanka je každopádně pro dospělé diváky snesitelnější a cesta do kina s potomky o něco lehčí.
Že je tentokrát s kým bojovat a jen se tu nevřeští, ale neznamená, že zlo diváky vyděsí. Spíš má pobavit, to se týká i zloduchů zosobněných generálem, hofmistrem, dvorní dámou nebo Madlafousem.
Do osudovosti hororových i melancholických pohádek má ta Troškova daleko jako šlechta ke smyslu pro spravedlnost; nemluvě o vzdálenosti mezi Madlafousem a Lordem Voldemortem nebo Sarumanem.
Nejkrásnější hádanka předkládá idylický svět v manýristicky nazdobených krojích, kde není místo pro skutečně zlé síly, místo leknutí se divák spíš zasměje směšné aristokracii.
Je to de facto stejně hladivá laskavost, kterou v dospělejších žánrech aplikuje třeba Jan Svěrák. Český film a (umění vůbec) nemá jitřit rány a otevírat otázky, ale naopak lyricky konejšit naši sebezahleděnost a sebelásku.
Za hranice kotliny malému lidu hledět netřeba a bodejť by se chtělo, když je tady doma tak krásně teploučko. Však ono se to všechno nějak vysedí.
Na světových festivalech mají díky tomu české filmy zpravidla utrum, o to větší nadšení ale budí u domácího publika. Nejkrásnější hádanka nebude výjimkou.
Nejkrásnější hádanka, ČR 2008, scénář a režie Zdeněk Troška, kamera David Ployhar, hrají Jan Dolanský, Ladislav Potměšil, Taťjána Medvecká, Miroslav Táborský, Veronika Kubařová a další. 98 minut, distribuce Falcon. Premiéra 21. února 2008.
