Rozhovor - Izraelský režisér Ari Folman se nebojí velkých výzev. Před pěti lety okouzlil celý svět animovaným dramatem Valčík s Bašírem, v němž rozvířil debatu kolem tabuizovaného vředu na pověsti izraelské armády, dávného masakru v palestinských táborech Sabra a Šatíla.
Čtěte také
Recenze: Futurologický kongres pranýřuje zlý Hollywood
Valčík s Bašírem zve diváky k bolavému tanci s pamětí
Role skeptického glosátora společnosti se drží i ve svém novém - opět zpola animovaném -snímku Futurologický kongres, v němž ironicky komentuje stav dnešního filmového byznysu. S padesátiletým držitelem Zlatého glóbusu jsme si povídali přes telefon a přes relativně pozdní večerní hodinu (v Izraeli už bylo půl jedenácté) odpovídal Ari Folman na otázky velmi ochotně. Zdálo se, že filmu, jemuž obětoval čtyři roky života, má ještě stále plnou hlavu.
Aktuálně.cz: Koupil jste práva na novelu Stanislava Lema před pěti lety v době kolem festivalu v Cannes, kde jste soutěžil s Valčíkem s Bašírem. Kdy jste tu knihu četl poprvé a kdy jste si uvědomil, že by z ní mohl být dobrý film?
Ari Folman: Poprvé jsem ji četl, když mi bylo šestnáct. Byl jsem teenager a vůbec by mě nenapadlo, že někdy budu filmařem. Dostala se ke mně náhodou. Podruhé jsem se k ní vrátil, když už jsem byl na filmové škole, a to už jsem si říkal, že by z ní mohl být skvělý film, jen jsem netušil, jak by se dala natočit. A když jsem se začal věnovat animaci, naskočila mi v hlavě vzpomínka na tuhle knížku. Lem je můj nejoblíbenější autor sci-fi. A když jsem dokončil Valčík s Bašírem, věděl jsem, že tohle bude můj další film.
A.cz: Máte nějaký speciální vztah k literatuře prostoru střední a východní Evropy? I váš debut Svatá Klára byl adaptací románu Nápady svaté Kláry od Pavla Kohouta. Nebo je to jen shoda okolností?
Ne, není to žádná náhoda. Jsem totiž původem Polák, mám polské občanství i pas, a v dětství jsem vyrůstal na východoevropských spisovatelích. Na filmové škole jsem pak četl i tuhle knihu Pavla Kohouta, přesněji Pavla a jeho ženy Jeleny, která se na ní podílela, a oslovil jsem ho, jestli by mi neposkytl práva na adaptaci.
A.cz: Pojďme zpátky k Futurologickému kongresu. Kniha je velmi mnohovrstevnatá, dá se například číst i jako politická alegorie. Vy jste ale na kostru jejího příběhu navlékl téma Hollywoodu a vytvořil satiru na fungování filmového průmyslu. Jak vás to napadlo?
Věděl jsem, že k látce musím najít svou vlastní cestu. Nežil jsem v komunistickém Polsku jako Lem. Říkal jsem si, že v tom filmu musí být víc z mého života a mých zkušeností. Proto jsem se rozhodl vyprávět o hollywoodské mašinérii. Před pár dny film viděla Lemova manželka a jeho syn na speciálním promítání ve Varšavě. A potom mi řekli, že i když se snímek hodně odchyluje od předlohy, neviděli přesnější adaptaci Lemova románu. Protože prý vystihuje ducha díla tohoto skvělého spisovatele.
A.cz: Kdy jste se rozhodl, že film bude opět mix animace a živé akce? Říkáte, že Valčík se od Kongresu velmi liší. Možná žánrově, ale nemají podle vás jinak i hodně společného?
Mají toho samozřejmě společného hodně. Ve Valčíku s Bašírem jsem se pokusil o něco nového. A řeknu vám, že udělat mix animace s živou akcí je mnohem větší výzva než udělat obyčejný animovaný film. Je totiž mnohem obtížnější přimět diváky, aby přijali za normální, že se úžasná hlavní hrdinka Robin Wrightová změní najednou po hodině snímku v animovanou postavičku. To není pro režiséra vůbec snadný úkol.
A.cz: Oba filmy se podle mě shodují také v tom, že na konci je na kontrastu mezi oběma světy postavená katarze.
To je úplná pravda. Ve Valčíku jsem použil zpravodajské záběry proto, abych zdůraznil, že ten masakr nebyla nějaká komiksová záležitost. V Kongresu je ten přístup mnohem víc filosofický. Změna mezi animovaným a reálným světem vypovídá spíše o našem přístupu k otázce svobodné vůle. Takže oba filmy využívají střídání těchto dvou perspektiv z jiného úhlu pohledu.
A.cz: Zajímalo by mě, jak složitý byl vznik filmu, který se natáčel a animoval tři a půl roku? Film jste prý produkovali v deseti různých zemích.
Nejdřív jsme v Americe v Kalifornii v poušti Mohawe natočili hranou část. A pak začala muka. Kvůli evropskému modelu financování koprodukcí jsme museli peníze utratit v zemi, v níž jsme je dostali. Takže animace se postupně dělala v Izraeli, Lucembursku, Bruselu, Barceloně, Hamburku, Berlíně a v Polsku, a když jsme film potřebovali rychle dokončit, abychom stihli festival v Cannes, kompletovali jsme ho na Filipínách a v Indii. Bylo to šílené. Těžké bylo hlavně udržet stejný styl animace. Protože animátoři v jednotlivých zemích ho měli pokaždé trochu jiný.
A.cz: Jak probíhal casting? Podařilo se vám do filmu sehnat slušnou sestavu známých herců. Byla Robin Wright jasnou volbou?
Nejdřív jsem uvažoval o Cate Blanchett, ale když jsem se poprvé seznámil s Robin, zjistil jsem, že je pro tu roli perfektní. Nejen že je krásná, ale má v sobě i hodně smutku a zranitelnosti. A když jsem ji uviděl, okamžitě jsem si představil úvodní scénu, v níž kamera v detailu zabírá její tvář, když se baví s agentem o vyhlídkách své kariéry, a věděl jsem, že to musí být ona. Nikdo jiný by to nezahrál tak jako ona.
A.cz: Byla také jedním z producentů filmu. Podílela se třeba nějak na scénáři?
Byla pro mě skutečným partnerem, na filmu jsme dělali společně od úplného počátku, kdy jsem se rozhodl ji obsadit.
A.cz: A co téma virtuální reality? Film nabízí perspektivu velmi depresivní budoucnosti, v níž se lidé vzdávají svobodné vůle. Myslíte, že něco takového skutečně hrozí, nebo je to jen umělecká licence?
Ten film dává z mého pohledu divákům nástroje, aby se mohli podívat na nebezpečí světa, v němž nyní žijeme, a pokusit se pochopit, co se s námi děje. V dnešní době je mnoho lidí úplně závislých na iPhonech a iPadech. Je to jedna z prvních věcí, na co pomyslí, když otevřou ráno oči. Chtěl jsem jen ukázat, jak svět dneska podle mě vypadá, a je na publiku, aby posoudilo, jak reálná je to vize.
A.cz: Jak jste spokojen s přijetím snímku? Valčík s Bašírem měl obrovský úspěch. Básnili o něm téměř všichni. Futurologický kongres přece jen diváky rozdělil na příznivce a odpůrce.
Myslím, že pro film je dobré, když je vnímán jako kontroverzní. Osobně mám takové filmy rád. Protože lidi nutí přemýšlet a nedovolí jim vypnout mozek. Musíte se do snímku ponořit a něco v něm pro sebe najít. A pro mě osobně je Kongres tak divoký film, že si myslím, že mě charakterizuje lépe než jakýkoli můj dřívější snímek.
A.cz: Futurologický kongres je dost divoký nejen vizí, kterou prezentuje, ale také stylem animace, který připomíná například grotesky z třicátých let. Proč jste zvolil zrovna tento přístup?
Ten styl je svým způsobem poctou nebo touhou po něčem, co už zmizelo. Chtěli jsme evokovat dvoudimenzionální animované klasiky, které jsem měl rád jako dítě: Supermana, Pepka námořníka. Chtěli jsme vytvořit něco intimnějšího, než může nabídnout počítačová 3D animace. Je to určitě trochu staromódní.
A.cz: Takže je to vaše osobní odpověď na odosobněné blockbustery typu filmu Avatar, který se koneckonců také zabývá virtuální realitou?
Jasně, ale nejsem úplně skeptický. V kinematografii proběhly tři revoluce. Když přišel v roce 1927 zvuk, někteří lidé si mysleli, že se z toho film jako umění nevzpamatuje. A přesto se okamžitě po zvukové revoluci začaly dělat skvělé filmy. V sedmdesátých letech přišly do kin blockbustery od Lucase nebo Spielberga, někdo zase tvrdil, že to znamená smrt kvalitních filmů, což se nestalo. Kinematografie se jen posunula dál. Teď jsme zase uprostřed nějaké technologické revoluce s věcmi, jako je 3D a možnost skenování herců, ale možná až budeme v budoucnu posuzovat tuhle éru, budeme se smát tomu, že jsme o film jako takový měli obavy. Svět se zkrátka mění.
