Jeden svět 2014 - Festival Jeden svět nabízí až do 12. března v pražské části několik desítek dokumentárních filmů z celého světa. O českých premiérách jsme už psali, zde jsou tři tipy na zahraniční snímky, které spojuje dost specifický smysl pro humor.
U Narkokultury je téměř jisté, že ve skutečnosti se filmaři při natáčení moc nenasmáli. Pohled na zpěváky oslavující narkobarony, kteří si hrají v amatérských filmech na velké drsňáky, střídaný obrazem tvrdé a děsivé práce mexických policistů nevyvolává smích, jen snad cynický úsměšek vůči vyumělkované „narkokultuře“. Dokument Míčky a melouny ukazuje, jak se dá na vesnici pomocí kontroverzních projektů bojovat s devadesátiprocentní nezaměstnaností. Poslední z tipů Projekt příroda naopak přichází s úsměvnou tezí, že děti lze dostat do přírody prostřednictvím marketingové kampaně.
Narkokultura
Den co den se bojí o svůj život. Hrozí jim reálné nebezpečí, že je někdo zavraždí. To jsou policisté v mexickém městě Juaréz. Působí totiž ve městě, kde ročně zemře násilnou smrtí více jak 3600 lidí. V jednom městě... Za jeden rok...
Dokument Narkokultura režiséra Shaula Schwarze sleduje dva mikrosvěty: jednak svět mexických policistů a také svět pěvců narcocorridos. Policisté ve městě Juaréz patří k nejvytíženějším vyšetřovatelům vražd na světě. Pěvci narcocorridos zase mají specifická zadání – skládají oslavné písně na narkobarony, kteří jim přímo do telefonu diktují, jaké zbraně mají rádi a jak mají být v písních oslovováni.
Samotné dva světy jsou stejně fascinující a děsivé zároveň. Sledovat policistu, který ohledává i několik těl denně a zároveň se musí vyrovnat s oprávněným strachem o svůj život, kdo ví, že setkání s narkobarony nesmí nikdy nahlásit svému veliteli (byť je policista), pokud chce, aby přežil a s ním i jeho rodina, je frustrující zážitek.
Obzvlášť když sami policisté reflektují svůj osud se smířeným tónem v hlase. I druhý svět narkozpěváků je fascinující. Je to svět obdivu k „hustým“ narkomafiánům - ve svých písních obdivují unášení, vraždění a mučení. Je neuvěřitelné sledovat zpěváka s pistolí a bazukou, jak se na pódiu pohybuje na hranici děsivé trapnosti a ještě děsivější vypatlanosti.
U otrlých a cynických diváků může stupidita zpěvavých drsňáků vyvolávat posměch, ale většinu zarazí nadšení, které vyvolávají u svých fanoušků. Střídavý pohled do obou mikrosvětů vytváří jednoduchou konfrontační linku, je na škodu, že vytváří až tak laciný protiklad dobra a zla.
Míčky a melouny
V dokumentu Míčky a melouny (v anglické verzi Men with Balls) režiséra Kristófa Kovácse si nechal starosta maďarské vesnice s devadesátiprocentní nezaměstnaností postavit tenisový kurt.
Postarší tenisový trenér Kari bere svoji roli skutečně vážně. A postupně se mu daří vytvořit absurdně působící, za to skutečně trénující družstvo složené z dělníků, dětí i matek. Do půl těla svlečený vesničan s velkým pupkem nepřidává na důvěryhodnosti.
Ani druhý projekt postavený za evropské dotace do přemýšlení vesničanů ze začátku nezapadá. Místní starosta totiž chce provozovat melounovou farmu, jenže je pro něj velmi složité kohokoliv přesvědčit pro plné zapojení se do projektu.
I ze situací, kdy je patrná snaha režiséra vytvořit vážnější tón se situace nemění, stále se jedná o absurdní komickou frašku na téma začlenění projektů zafinancovaných evropskými fondy. Snaha postav před kamerou podpořená rozšafnou hudbou působí od začátku komicky.
Dokument Míčky a melouny přináší vhled do světa, kde něco tak neuvěřitelně nepřístojného jako postavit tenisový kurt v těžce nezaměstnané vesnici vytváří nakonec naději.
Projekt příroda
Mezi absolutní zjevení na letošním Jednom světě patří dokument Davida Bonda Projekt příroda. David má dvě děti, jeho děti tráví 4 % svého času v přírodě. To je méně, než kolik stráví v autě na cestách. David je z celé situace zoufalý a rozhodne se, že se pokusí o změnu – nalákat děti do přírody. Rozhodne se vytvořit marketingovou kampaň na přírodu a stane se jejím marketingovým manažerem. Celou kampaň konzultuje s odborníky na marketing, psychology a zastánci pobytu dětí v přírodě.
David Bond si jako správný manažer vytváří marketingový průzkum, jeho cílovou skupinou jsou menší děti, teenageři i rodiče. Zjišťuje, že dětem se příroda nelíbí a nezajímá je.
Už při čtení anotace filmu jsem si představoval, jak naivně bude David před kamerou působit. David je zoufalý rodič, který nadšeně přijímá každou marketingovou kampaň. Přesvědčuje lidi na festivalech i na ulici, nosí zelené tričko, prostě je to takový ten nadšený rodičovský hipík. Ale pouze zdánlivě.
Své nadšení pro marketingové kampaně vysvětluje nakonec s nadsázkou, například pomocí dětské mapy, kde jednotlivá propagační místa zastupuje lev, žirafa nebo slon. Prokládá svou kampaň vytvářením virálního videa, kde jeho kolega nic netušící kolemjdoucí rozbije kladivem mobilní telefon, aby jí umožnil trávit více času v přírodě. Projekt příroda je neskutečně zábavná agitka a může připomínat prvky klusákovsko-remundovského Českého snu, jen s tím rozdílem, že režisér svůj projekt s laskavou nadsázkou neustále shazuje, aby nakonec došel ke zcela základnímu zjištění...
