Glosa – Marty McFly si umí vybrat přítelkyni a kamaráda – když už rodinu vyměnit nemůže. Takže pálí za krásnou Jennifer a občas vypomůže tak trochu šílenému vědci Emmettu Brownovi.
Což vede k tomu, že se zaplete do sporu o ukradené plutonium a najednou kouká, že je v roce 1955 a vlastní matka – o dost mladší – mu najednou dává nemravné návrhy. Je třeba si vykasat rukávy, zajistit správné spáření rodu McFlyů a zapařit na jeden hodně oldie hit.
Libyjci a extravagantní konzervatismus
Nejprve ovšem k těm osmdesátkám... Ty se na snímku neprojevily jen tím, že se Marty obléká jako příslušník pobřežní stráže (jak v roce 1955 nejednou zazní), naprosto patetickou rolí Martyho přítelkyně nebo roztomilým faktem, že teroristé aka Libyjci jsou normální američtí herci s kostkovaným šátkem na hlavě a raketometem v dodávce (ano, ta scéna je největší pocta nejen animovaným groteskám v celém filmu).
Osmdesátá léta byla ale hlavně érou jakéhosi extravagantního konzervatismu. Na jednu stranu byli oblíbenými padouchy penězchtiví manažeři v oblecích, na druhou stranu oblek a kancelář byly naprosto správné cíle, čeho by mohl člověk dosáhnout (jak ukazuje ideální verze Martyho rodiny v závěru filmu) – aby pak na sebe ve volném čase hodil věci, ze kterých dodnes každoročně čerpají dramaturgové Festivalu otrlého diváka. Stejně tak platilo, že například v hudbě se otevíral prostor pro hlasité, pompézní kapely, ale nebyl problém vystavět jeden z dílčích konfliktů na tom, že Marty hraje „příliš hlasitě“.
Byla to doba, kdy vedle sebe stály silná autorita (ovšem reprezentovaná krom jiných prezidentem, který hrál v kovbojkách) a kýčovité soukromí barevnější než psychedelický trip, které bylo sice teoreticky svobodné, ovšem prakticky se v něm nedělo nic podvratného, co by nemělo obroušené hrany. Není tedy náhodou, že se Marty vrací právě do padesátých let.
Sedmdesátá léta se svým radikálním střetem staří vs. mladí byla pro rodinnou komedii jednak příliš blízko a jednak příliš velkým soustem. Šedesátá byla zase příliš nevázaná a ujetá – a čtyřicátá, inu, tam už to zavánělo válkou. To v padesátých, tam byly možnosti! Marty se mohl dostat do prostředí patriarchálních rodin, které se společně scházejí na večeři, nosí ty správné šaty a jejichž členové poslouchají odvážnější muziku jen ke konci plesů... ale zároveň už se nejen mezi mladými rozšířila únava ze statu quo a jsou připraveni na revoltu.
Kterou jim Marty aka Calvin Klein (jak si v minulosti nechá říkat) dopřeje, aby výměnou uspěl nejen ve snaze obhájit před osudem svou rodinu, ale i hudební vkus.
Taťka Peabody a auťák nade vše
Ona obhajoba rodiny je přitom důležitější než samotný vztah s Jennifer, který je opravdu vyloženě na vedlejší koleji. Ostatně za snímkem stál v roli producenta Steven Spielberg, který zrovna neproslul adoracemi milostných vztahů prolamujících pravidla konvencí. Ale pracuje se zde s ní tak, že se její vlastně měšťácké pojetí nijak nebije s touhou Martyho hrát pořádný rock´n´roll.
Rodina ztroskotanců, vedle kterých i Al Bunda vypadá jako vedlejší postava z Dallasu, následně padesátková rodinka s dcerkou trpící ošetřovatelským komplexem (a s budoucím otcem v roli voyeura), které hrozí, že se stane hvězdou nejromantičtějšího incestu kinematografie osmdesátých let, a nakonec šťastná pospolitá rodinka, kde si ovšem každý člen našel čas a prostor pro sebe – třeba k psaní románů. A to jsou jen McFlyovi. Vedle nich ve filmu narazíme i na Peabodyovy, kteří svorně podporují svého „taťku“, aby sejmul mimozemského šmejda, který „už zmutoval do lidské formy“.
Vlastně každá forma rodiny si ve filmu drží pozitivní vyznění, ale zároveň ukazuje, k jakým extrémům může sklouznout a že nic není zadarmo a musí se na tom prostě máknout. Jen pak bude rodinka šťastná a synátor dostane možnost vzít svou dívku v autě na chatu. Protože jak by řekli na Balkáně: Kdo nemá motor, ten si... Cenzura, vážení, to by Spielberg nechtěl.
O filmu platí, že stejně jako je nostalgickým ohlédnutím za kořeny „odvážné hudby s kamením“, je stejným typem ohlédnutí za rodinnými modely, které sice měly své mouchy vždy, ale kdysi se zdály tak nějak funkčnější. A s ohledem na padesátá léta nesmíme zapomínat ani na to, že právě v nich vyrůstala řada tvůrců, kteří později formovali současnou popkulturu a následně řídili její expanzi.
Od Stevena Spielberga po takového Stephena Kinga, který se do padesátých let vrátil sice v hororu, ale jinak kvůli stejným věcem jako Marty McFly v románu To (nebo následně i v Dallasu 63).
A ohlasy právě této nostalgie po vlastním dětství neskrývá ani třeba George R. R. Martin – prostě a jednoduše, pokud se v popkultuře vrací autoři melancholicky do minulosti, máte slušnou šanci, že to budou padesátky a bude vám k tomu hrát rock´n´roll. S Martym na kytaře, pochopitelně.
Darth Vader z planety Vulkán
I když je Návrat do budoucnosti klasikou science fiction kinematografie, rozhodně to není hard sci-fi. Vysvětlení pohonu časostroje je někde na úrovni startrekovské kalibrace štítů a přemostění topinkovače pro únik romulanské letce. Klasika je to hlavně proto, že tvůrci skvěle využívali rozporů mezi znalostmi člověka z osmdesátek a padesátek. Martyho klidně považují za mimozemšťana, ale ani doktor Brown mu nevěří, že by byl prezidentem Ronald Reagan. Něco bez cukru znamená kafe černější než noc a televizní reprízy ještě nikdo nezná...
Z hlediska oblíbených časových paradoxů a bradburyovských zašlápnutých motýlů ale především perfektně funguje princip „Marty se stává mentorem svého otce“ (což je něco, co později použije v jednom ze svých nejambicióznějších zeměplošských románů i Terry Pratchett) a jako bonus zjistíme, kde přišel Chuck Berry ke svému velkému hitu – připomínat v této souvislosti, že film vyloženě stojí a padá s mladým Michaelem J. Foxem, by bylo nošením sov do Atén, ale sepětí herce s rolí mile odráží i fakt, že Johny B. Goode je dle titulků odehrán Martym McFlyem...
Z čeho ovšem všichni scifisté dodnes šílí nadšením, jsou Martyho reakce na skutečnost, že potřebuje nějak směrovat chování lidí, kteří jsou obklopeni starými dobrými pulpovými magazíny. Vystupuje tak v jedné chvíli jako Darth Vader z planety Vulkán, kterému hrajou coby mimozemské varhany Van Halen...
Návrat do budoucnosti tak na jedné straně využívá z dnešního pohledu až strašidelných klišé nebo estetiky (Libyjci, cvičební úbory), aby ovšem zároveň v každém okamžiku budoval složitou síť referencí a citací, které lze objevovat i při dalším a dalším zhlédnutí. Vše je propojené se vším a z každé pušky na stěně se poctivě vystřelí – někdy i dvakrát.
V neposlední řadě k takovým drobnostem, z nichž nakonec vyroste velký zážitek, patří s největší pravděpodobností náhodné spojení s již zmíněným Kingovým románem To – Marty totiž, stejně jako Bill Denbrough, dobře ví, že na skateboardu se nedá jezdit opatrně; v osmdesátkách, padesátkách... a nakonec, jak vidno z druhého dílu, ani v budoucnosti.
A právě to je největší devizou Zemeckisova filmu – přes oslavu všech těch tradičních hodnot skvěle funguje v evokaci pocitu, že život může být pořád, bez ohledu na dobu a podmínky, bezstarostná romantická jízda.
