Téma - Každý film nějak odráží dobu svého vzniku, ale nejsnadněji si filmaři vylámou zuby na tom, když chtějí „pojmout dnešek". Současnost většinou bývá příliš prchavá, aby ji dokázalo zachytit tak pomalé médium jako film, který vzniká velmi dlouho.
Blížíme se k dvacátému výročí, kdy padl socialistický režim, a můžeme bilancovat, jak se čeští filmaři vypořádali s oním „dlouhým dneškem", v němž je obsažen vždy ne jeden konkrétní rok, měsíc či den, ale směs různých generačních postojů a návazností na různě vzdálenou minulost. Vzory ke „správnému způsobu reflexe" nemáme, a proto následující utříděný přehled může být jen podnětem k širší diskusi. (Následný výběr tedy neobsahuje celek české polistopadové kinematografie, ale pouze většinu snímků zabývajících se "současností".)
Ztráta velkého nepřítele
Když nastal převrat, některé roztočené a zvláště odvázané filmy si dovolily ještě přisadit, načrtnout nelichotivou vizi budoucnosti a vlastně se vysmát i revolučním ideálům. Kouř (1990) Tomáše Vorla ve své době zapadl, ale po letech se z něj stal kult.
Ale záhy přišla největší krize - filmaři ztratili nepřítele. Tak dlouho byli uvyklí na metafory, alegorie, zámlky, významy mezi řádky a základní pocit morální převahy, že je bezbřehá svoboda první poloviny 90. let zaskočila. K pocitu vykořeněnosti a zbytečnosti přispělo i zrušení Barrandova jako státního podniku s dramaturgickým systémem.
Tu dobu budou navždy definovat tzv. restituční a podnikatelské komedie, žánr trapný a ostudný, v němž i ti nejlepší rezignovali na jakoukoli uměleckou formu.
Zvláštními případy budou Jaroslav Soukup a Zdeněk Troška, kteří točili víceméně totéž co předtím - pokračování Diskopříběhů, Kamarádů do deště a Slunce, seno, erotiku; snímky o tom, že v Česku vládne hlavně kšeftaření a furiantství. S delší odmlkou stejným způsobem navázala i Marie Poledňáková - s komediemi, v nichž lidé nedělají nic jiného, než že mají dovolenou.
Věra Chytilová zažila největší komerční úspěch s filmem Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992). V něm se nechala zválcovat one man show Bolka Polívky, jenomže, i když je film formálně rozpadlý a morální poučení polopatické, vystihuje způsob myšlení a chování jak těch „nahoře", tak těch „dole" a zraje jako víno.
Filmy zašpiněné tím, co samy kritizují
Pro většinu ostatních podnikatelských a restitučních filmů ale platí, že spíše než reflexí doby jsou jejím symptomem; samy sjou ulepené vším, co se snaží kritizovat a učinit předmětem satiry. I nápady nabitý Konec básníků v Čechách těžkne tím, že vypadá jako snůška skečů a šotů, které si chtějí přihřát polívčičku na „nešvarech raného kapitalismu".
Jistěže lidé byli tak opojeni svobodou, že si nevšimli, jak jsou směšní ve snaze být světoví a nahradit šedivé barvy barevnými saky. Ale jsou čtvrtí Básníci pochopitelní lidem z jiných zemí, budou zábavní pro nové generace? Ne, je to čistý bizár.
I když možná ještě docela snesitelný. Jakmile si člověk vzpomene na hrůzy typu Ještě větší blbec, než jsme doufali, Trhala fialky dynamitem, Hotýlek v srdci Evropy či Divoké pivo, vidí už nikoli satiry, ale nepovedené podnikatelské záměry vydělávat na podnikatelských komediích. Tyto filmy stojí nikoli na komice a vtipu, ale na nepříjemné směšnosti lidských existencí, obětí své doby.
Definitivní zmatení hodnot nastalo u filmů Nahota na prodej (1993) či Playgirls 1-2 (1994), které se opájely „dekadencí nastupující éry" - tvářily se jako drsné kritiky, přitom lákaly na dříve zakazované prasečinky a násilí.
Těžko říct, proč je natáčel Vít Olmer, kdysi tak decentní režisér, ale spojil se tu totální amatérismus jak ve vyjádření názorů na současnost, tak ve schopnosti natočit něco připomínajícího západní komerční vzory.
Hůře snad dopadl už jedině Vekslák (1994), který se stal zřejmě nejzpozdilejším filmem v dějinách české kinematografie (cca osm let po Bony a klid!). Tedy hned vedle dvou pseudokomedií: Nebát se a nakrást (1999), jež se o pár let minula s víceméně neexistující popularitou restitučních veseloher (úspěch Dědictví a Básníků byl výjimka), a Prachy dělaj člověka (2006) - což byl film z alternativního vesmíru.
Moralisté se pohoršují nad novotami
Důvodem neúspěchu většiny filmařů starší generace bylo, mimo jiné, to, že nikdy nevyužili společenský chaos v soustředěném duchu postmoderny - spojováním vysokého a nízkého, míšením žánrů a ironie pro zasvěcené. Vždy v nich zůstali moralisté, kteří se pohoršují nad novotami a když mají vyměnit alegorie za něco jiného, nedovedou natočit ani něco podobného hollywoodskému filmu, ani se nevydají svébytnou cestou.
Zůstávají nešťastně jen u špatných napodobenin něčeho, čím vlastně pohrdají. Je to cítit ve většině českých „sociálně-kritických" filmů převlečených za komedie z posledních patnácti dvaceti let.
Programová starosvětskost čiší zase ze smutně zbytečných snímků jako Návrat ztraceného ráje (1999) Vojtěcha Jasného nebo Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba (2000) Drahomíry Vihanové, které svojí potřebou hlásat dobro a morální apely působí nechtěně směsně. Zle se dařilo i Věře Chytilové, po rozpačitých Pastech, pastech, pastičkách (1999) přišlo absolutní dno a prázdnota ve Vyhnání z ráje (2001).
Zřejmě jediným českým snímkem, který v rané fázi kapitalismu dovedl s řemeslnou grácií napodobit Hollywood, a přitom zůstat český, je Akumulátor 1 Jana Svěráka (1993). I v něm jsou ztvárněny dobově pomíjivé trapnosti, ale nikdy ne tak, aby byl trapný film sám.
Jak zpracovat postmoderní chaos
Naopak, originální osobností, která zachytává a hněte chaos přítomnosti, se stal v 90. letech dokumentarista Karel Vachek se svými mnohahodinovými filmovými eseji. Až si někdo bude rekapituloval, jakými absurdními veletoči jsme procházeli před vstupem do nového milénia, jsou Vachkovy filmy, které natočil do roku 2000, nezastupitelným materiálem.
Problém u Vachka nastal až tehdy, kdy se v posledních letech zrychlil chod masových médií a všeobecně se zpřístupnil internet. V tuto chvíli už filmařovo pomalé sestavování mozaik světa nestíhá běžný denní přísun informací, které může absorbovat průměrný uživatel internetu.
V české kinematografii v souvislosti s rozpínavou a neurčitou postmoderní estetikou najdeme i řadu protivných filmů, z nichž většina je vedená nějakým new age „duchovním prozřením" tvůrců, jejichž mozky se vymkly (sebe)kontrole.
Tito filmaři (režiséři, kteří si píší scénáře bez dramaturga) objeví astrologii, holotropní dýchání, houbičky, Buddhu, Kršnu, návrat k přírodě či vegetariánství, což je jistě jejich věc. Oni ale navíc chtějí všechny osvítit, a většinou to dělají hrubým, ukřičeným a pohrdavým způsobem.
Kamenný most (1996) Tomáše Vorla je z této skupiny ještě nejpoetičtější a také nejdojemnější a nejupřímnější. Je plný pochyb a sebetýrání a víceméně dal vzniknout specifickému fenoménu chcípáckých filmů - o mužích, kteří se považují za mesiáše, ale ve skutečnosti jsou jen pasivní a ublížení (Mrtvej brouk, Kanárek, Cabriolet).
Ale pak už to jede: Cesta z města (opět Vorel), Post Coitum (Juraj Jakubisko), Doblba! (Petr Vachler) - jeden křečovitý rej exaltovanosti, přemrštěných a nezvládnutých ambicí, touha mlátit lidi do hlavy poselstvím, neodhad, co snese plátno, a nejspíš i neznalost, kudy se ubírá světová kinematografie.
Někdy se snímky operující se zastydlou verzí postmoderny "anythnig goes" omezí jen na čistý, nebo lépe řečeno sjetý humor - Eliška má ráda divočinu (Otakáro Schmidt) nebo O život (Milan Šteindler), což jsou díla, která vlastně žánr komedie ani nenaplňují, jde jen o jakási neurotická dráždidla.
Vítězství v bezuzdnosti
Jestli by se vyhlašoval vítěz v bezuzdnosti, pak dodnes asi triumfuje Kanárská spojka (1993) Ivo Trajkova, což je také vítěz o nejblbější podnikatelskou komedii. Vítězem v největší zavilosti a touhy stát proti všem pak bude Po hlavě do prdele (2006) Marcela Bystroně (ano, zhruba tam).
I letos se urodil podobný favorit - Ulovit miliardáře. Vorlův film bude ale asi zvláštní případ, a ne vyložený úlet, protože přesně navazuje na rétoriku bulvárních novin a senzacechtivých románů, které mají vyvolávat představy o spiknutích.
Pokud údajná satira vyvolává ve výrazné divácké skupině nenávist a utvrzení se v původní nenávisti, nejde o satiru, ale patologické dílo. V českém prostředí se těžko vysvětluje, co je s podobnými díly v nepořádku, pokud se o nich bavíme jako o filmech a nikoli „sociologických úkazech".
Stačí ale poukaz na to, zda jsou podobná díla sdělná i v jiných zemích, případně najít nějaký „neideologický" vzor, že satira žije, jen může být inteligentní a mít vytříbený styl.
A ejhle, Městečko South Park má třináctou sezónu a stále je vtipné, trefné, a přitom není nenávistné, zapšklé a mstivé; akorát jisté věci zvládne jen animace. Anebo musíte jít do mnohem tvrdšího a nebezpečnějšího střetu a metodou skryté kamery či reality show testovat civilní obyvatelstvo figurami, jako je Borat či Brüno. Anebo napsat scénář na základě reálných lidí, kteří používají přirozený jazyk - vzácnou výjimku představují Muži v říji.
O životě, o vztazích, o ničem
Určité české filmy ze současnosti ani nemají vyhraněné téma, jsou jen takříkajíc o životě a vztazích. V české kinematografii se dokonce hodně daří filmům, které jsou úplně o ničem. Takto vypadá většina snímků Petra Zelenky (Knoflíkáři, Příběhy obyčejného šílenství) a Davida Ondříčka (Šeptej, Samotáři, Grandhotel), jejichž hrdinové řeší pouhé pseudoproblémy.
Možná to vypadá urážlivě, ale opravdu se u zápletek a motivací postav stačí zeptat: co jim chybí, co chtějí, prožívají něco hrozného nebo významného, jsou to živí lidé, nebo scenáristické figurky, které mají být „zajímavě divné"? Je svět, v němž žijí, magický, a přitom reálný, nebo umělý a nedomyšlený?
Jiným druhem apatie a životní bezvýraznosti jsou filmy podle románů Michala Viewegha, zvláště Román pro ženy, Účastníci zájezdu a Nestyda, z nichž zmizely téměř všechny satirické prvky a nahradil je hezký „lifestylový" pocit.
Tyto filmy neslouží k poznávání, jací jsme, ale k přímé samolibé identifikaci nebo prostému čištění hlavy, které ale nemá téměř nic společného se skutečnou žánrovou zábavou, adrenalinovou jízdou a výplachem.
Filmy o mladých lidech se odehrávají buď v bezpečném a nicneříkajícím bezčasí (Indiánské léto, Návrat idiota), nebo působí jako prodloužená reklama na prázdniny (Snowboarďáci, Rafťáci, Rock podvraťáků.)
Mají o czech made zájem i někde jinde?
I ty zdaleka nejkultivovanější a režijně nejzručnější filmy Jana Svěráka (Kolja, Vratné lahve) přispívají hlavně k tomu, že si uvykneme na svou obyčejnost a stereotypy. Překvapení se nekonají, rodina Svěrákových nyní dodává už jen univerzálně spotřební produkty s nálepkou kvality czech made. Kolja sice dostal Oscara a měl být vstupenkou do světa, ale Jan Svěrák po se rozpačitých ohlasech na Tmavomodrý svět, stáhnul do bezpečné náruče nenáročného domácího publika.
Nepříliš odvážné rozbory „české povahy" odehrávající se cestou rozhovorů u stolu, ledničky, v posteli či autě pak nabízejí snímky Alice Nellis (Ene bene, Výlet, Tajnosti). Mnoho diváků a kritiků zde už jásá, že se před námi zobrazuje „reálný život se vším všudy" a navazuje se na tradice české nové vlny.
Ani Alice Nellis, ani snímky Jana Hřebejka a Petra Jarchovského (Horem pádem, Kráska v nesnázích) ale nevybočují z dnešních estetických konvencí natolik jako Forman, Passer či Papoušek. I tato nová díla viditelně trpí nemocí „scenárismu" - vymýšlením postav tak, aby zapadaly do složité a umělé mozaiky. (To nekonstatuji s žádnou škodolibostí ani záští.)
A opět nelze zmínit jiný argument než ten, zda o ně mají zájem v zahraničí.Velké festivaly jistě nejsou automatickým měřítkem progresivity, samy mají omezenou politiku a prostor k omylům a módním vlnám. Ovšem ani světové filmové časopisy si českých filmů nevšímají, nepřipadají jim inspirativní - na rozdíl od německých, maďarských, polských, ruských, jihokorejských či íránských snímků.
Čím to? Malá formální odvaha, málo vizionářství, snaha přizpůsobovat se imaginárnímu průměrnému (televiznímu) divákovi. Ne, že bych měl touhou na tom něco měnit; jako divák se bez českých filmů dovedu obejít. Ale přece jen z principu své profese nemůžu přestat být pozorovatel.
Aby tedy tento přehled nepůsobil jako čistá lamentace, zmíním telegraficky filmy, které se odehrávají v současnosti a nepřijdou mi marné a cítím v nich onen uložený zeitgeist.
Jsou jimi s různými výhradami: Mňága-Happy End, Marian, Mandragora, Anděl-Exit, Paralelní světy, Silný kafe, Nuda v brně, Sluneční stát, Mistři, Indián a sestřička, Vaterland-Lovecký deník, Pravidla lži, Pusinky, O rodičích a dětech. S jistým sebezapřením jmenuju i snímky Bohdana Slámy Divoké včely, Štěstí a Venkovský učitel, s jejichž pohledem na svět se nedovedu ztotožnit, ale musím uznat autorův talent.
Navíc tu zbývá i pár dobrých filmů, které se v současnosti neodehrávají. Takže - žádná trága.
