Jakou hodnotu pro vás mělo vítězství ve Varech?
Rozhodně pro nás bylo důležitým impulsem. Snímek jím zahájil svou mezinárodní kariéru, brzy po vyhlášení výsledků jsme byli pozváni hned na několik dalších festivalů. I v Maďarsku byla odezva velká, před vítězstvím jsme neměli ani distributora, žádný neměl zájem. Až pak se nám podařilo probojovat se do běžných kin. Mnoho příznivců kinematografie to považovalo za určitou satisfakci. Za důkaz, že i v podmínkách, v jakých jsme pracovali, lze natočit plnohodnotný film.
Jde přitom opravdu o tu nejmenší produkci, jakou si můžete představit. Vystačili jsme si s pěti tisíci dolary, bez jediného haléře státní podpory. Peníze jsme vybrali od našich rodičů a přátel. A protože situace podpory filmů je v Maďarsku velmi... podivná, podařilo se nám tak ukázat možnou cestu k publiku.
Přes vámi zmiňovanou "podivnou situaci" v Maďarsku vznikají na rozdíl od Česka světově významné filmy. Zrovna letos si Saulův syn odnesl Oscara.
To spíš navzdory podmínkám. Filmy naštěstí netočí politici ani úředníci, ale filmaři, přičemž v posledních deseti letech rozhodně vidím celou generaci talentovaných mladých lidí, kteří už mají v hlavě své vize a jsou připraveni vystartovat. Skutečně tedy u nás vzniká mnoho filmů světové úrovně, ale mohlo by jich být ještě mnohem víc. Stačí se podívat na poměr filmů, které se realizovat podaří a které naopak podporu neseženou. Kolik je mezi nimi dalších oscarových kandidátů?
Diváci v Maďarsku na vlastní filmy příliš nechodí. Saulův syn tam trhal rekordy se svými sty tisíci návštěvníky. V Česku ty nejúspěšnější filmy dosahují i přes svou nesrovnatelně nižší úroveň trojnásobné návštěvnosti.
Už těch sto tisíc Saulova syna bylo nezvykle vysoké číslo, na jaké my vůbec nepomýšlíme. A nikdo přesně nevíme, proč není zájem Maďarů o vlastní filmy větší, samozřejmě je to předmět mnoha debat. Jediné, co můžeme dělat, je snažit se točit dál a pokoušet se tentokrát diváky oslovit.
Například s Rodinným štěstím jsme realizovali zcela ojedinělou distribuční koncepci. Když jsme během Varů pořád ještě sháněli distributora, řekl jsem na jedné konferenci, že když se ho nepodaří najít, budeme prostě promítat u nás doma. Myslel jsem to jako cynický vtip, ale ten nápad mi zůstal v hlavě. A když jsme před týdnem měli maďarskou tiskovou projekci, byla opravdu v našem bytě, kde se i natáčelo.
Film k tomu vyloženě nabízí, z onoho bytu se během něj nepodíváme.
Ano, ale neskončili jsme u toho. Ten nápad se nám zalíbil natolik, že jsme podali inzerát, aby se hlásili zájemci, kteří stojí o to, abychom uspořádali projekci u nich doma. Podmínkou bylo, aby měl dotyčný projektor a vešlo se k němu dvacet lidí. Šlo o limitovanou nabídku a za šest hodin byly všechny tyto projekce zabrány. Museli jsme nakonec několik z nich omezit, protože přece jenom jdeme do klasické distribuce a kinaři začali být nervózní, že takhle přijdou o příliš velkou část publika.
Distributor nakonec povolil tuhle akci rozprostřít do deseti dní, během nichž jsme objeli celé Maďarsko a navštívili všechny bytové projekce. Čtyři denně. Byli jsme v bytech uprostřed měst i v domcích na venkově, někteří nás dali některému svému příbuznému jako dárek. Byl to skvělý zážitek.
A takový způsob distribuce se může vyplatit?
Nám se vyplatil. A u tak osobního filmu je rozhodně důležitý i osobní způsob prezentace. Distributor by prostě vyrobil další lživý trailer, který udělá i z dramatu komedii, aby nalákal diváky. Ti by pak byli zklamaní, že nedostali, co jim bylo slíbeno. Nám se podařilo z toho vymanit a zároveň na sebe upozornit – psalo se o nás díky tomu ve všech médiích. Rozčeřily se vody. Myslím, že najít pro sebe takto unikátní způsob distribuce může být pro malé filmy cesta, jak přežít.
Ty skromné podmínky, o nichž mluvíte, byly součást uměleckého konceptu, nebo jste vážně nemohl sehnat klasickou podporu? Jste přeci zajetý filmař, se svými předchozími filmy jste objel nejprestižnější světové festivaly.
Evidentně bych mohl nakráčet do dveří, které mi jsou pravděpodobně nadále otevřené, ale musel bych se vzdát svých zásad, dopustit se až příliš mnoha kompromisů. Když jsem před dvěma lety dokončil svůj poslední film Přelud, zařekl jsem se, že v tomto systému už se zkrátka pohybovat nehodlám. A v tom jsem zůstal důsledný. Nemůžu doma a před přáteli hrdě říkat své názory a veřejně se podle nich nechovat.
Navíc jsem přesvědčený, že i kdybych o grant požádal, systém by tento scénář nestrávil. Děj odehrávající se v jednom bytě a řešící v podstatě nudné malichernosti by byl příliš rizikový. I kdybych pak náhodou podporu získal, velmi by to celý proces vzniku zpomalilo, bylo by hotovo za víc než dva roky.
Jak rychle tedy Rodinné štěstí vznikalo?
Minulý rok v únoru nebylo ještě vůbec nic, nenosil jsem v hlavě ani námět. Sešel jsem se tehdy se svými herci a domlouval s nimi, co budeme dělat. Napadlo nás divadelní představení. Během tří a půl týdne jsem nám pak na tělo napsal scénář, který jsme v dubnu poprvé odehráli. Publikum reagovalo velmi dobře, tak jsme se rozhodli hru zfilmovat, což jsme udělali během dalších dvou měsíců. V té době jsme už byli zcela bez peněz, já pracoval jako stavební dělník a manželka prodávala v parfumerii. Rodinné štěstí jsme sestříhali ve svém volném čase, proto proces střihu trval dalších pár měsíců, jinak bychom byli rychlejší. Od ničeho ke Křišťálovému glóbu jsme se tedy dostali za necelý rok. A divadelní představení se hraje dodnes.
Premiéru si v Maďarsku Rodinné štěstí odbývá právě v těchto dnech. Jaké jsou reakce? Ty z Varů známe, jsou pozitivní, ale domácí publikum se mnohdy dívá na filmy jinýma očima.
Ještě jsem nečetl jedinou negativní kritiku ani ohlas, a to jsem viděl asi padesát textů. Dokonce se neobjevily ani tradiční komentáře na internetu plné osobních útoků a zášti. Během mé kariéry se ještě nestalo, že by byly reakce pouze pozitivní, ale tentokrát jsem byl přijat vážně s ovacemi. Lidé chválí, že konečně vznikl film od Maďarů, o Maďarech a pro Maďary. Tyto pozitivní reakce se ke mně dostávají i od těch nejobyčejnějších diváků, přitom byste mohl Rodinné štěstí považovat za artovější film. Považuju ho tedy za naprostý úspěch. Tím větší, že nejde o produkt, ale o sdílení mých životních prožitků.
